Anežka Doubravová se vrátila z hor devátého srpna, tři dny po tom, co jí bača po telefonu řekl, že stádo je dole a že Tomáš — jediný pastevec, kterého nechala na salaši v Beskydech — zmizel i s výplatou za celé léto.
Osmnáct tisíc korun. To byla částka, kterou měla v hlavě celou cestu autobusem z Frýdlantu nad Ostravicí do Bílé, a pak ještě kus pěšky, protože poslední spoj nejel. Batoh jí dřel ramena, v kapse bundy měla složený papír s podpisem — smlouvu, kterou s Tomášem sepsala v květnu, když ho najímala na hlídání ovcí. Sto dvacet kusů, salaš pod Lysou horou, tři měsíce, patnáct tisíc měsíčně plus podíl ze sýra. Věřila mu, protože ho znala od dětství — byli spolu na základce v Ostravici, seděli v jedné lavici, on jí kdysi půjčil na oběd, když jí rodiče zapomněli dát peníze.
Chata na salaši byla prázdná. Dveře nezamčené, na stole zbytek chleba, ztvrdlý jako kámen. V kredenci našla sešit, do kterého si Tomáš zapisoval nádoje mléka — poslední záznam byl ze čtvrtého srpna. Pak nic. Ovce byly na pastvě samy, dvě jehňata kulhala, jedno mělo na noze hlubokou ránu, jako by se zamotalo do ostnatého drátu a nikdo se o ni nepostaral.
Zavolala mu. Telefon zvonil a zvonil, pak se ozvala odhlášená schránka. Zkusila to znovu z jiného čísla, sousedčina mobilu, kterou potkala na cestě dolů do vesnice — a tentokrát to Tomáš zvedl.
„Kde jsi?" Prsty se jí zatínaly do plastového pouzdra telefonu tak silně, až jí zbělely klouby.
„V Ostravě. Vrátím ti to, Anežko, přísahám."
„Vrátíš mi co? Ovce jsou napůl nemocné, sýr, cos měl stočit poslední týden, nikde není, a ty jsi v Ostravě?"
Na druhém konci bylo ticho tak dlouhé, že stihla dojít až k dřevěné ohradě a opřít se o ni loktem.
„Potřeboval jsem prachy hned. Bráchovi zabavujou byt, měl jsem tři dny na to sehnat nájem, co dlužil. Vzal jsem výplatu ze salaše dřív, než jsem měl, a zbytek jsem prodal — mlíko, dva bečky sýra, sousedovi dolů ve vsi. Za pětadvacet tisíc."
„To nebylo tvoje mlíko, Tomáši. To bylo za moje ovce."
„Vím. Vím to." Hlas se mu lámal způsobem, jaký u něj Anežka nikdy neslyšela, ani na pohřbu jeho otce před pěti lety. „Dám ti to zpátky. Všechno. Jenom mi dej čas do konce září."
Anežka sledovala jehně s poraněnou nohou, jak se belhá k napajedlu, a počítala. Veterinář, ošetření, ztracená produkce mléka za dny, kdy nikdo nedojil pravidelně — ke ztrátě přibývaly další stovky. Mohla zavolat policii, měla podepsanou smlouvu, měla by pravdu na své straně a Tomáš by měl co vysvětlovat. Ale znala i jeho bratra, věděla, že ten dluh na nájmu byl skutečný, viděla ho loni v listopadu nosit uhlí sousedům výměnou za pár korun, protože práci nemohl sehnat.
„Splátky," řekla nakonec. „Tři tisíce měsíčně, na účet, první v měsíci. A přijedeš mi v neděli pomoct s tím jehnětem a s dojením, dokud nenajdu někoho stálého. Bez placení — to je za tu ránu, cos nechal, aby se zanítila."
„Přijedu," řekl Tomáš. „V neděli ráno budu tam."
Přijel. V neděli v sedm hodin stál před chatou s taškou léků z lékárny ve Frýdku-Místku, které koupil za poslední peníze, jaké měl, a s výrazem člověka, který čekal spíš vynadání než práci. Anežka mu beze slova podala provaz na přidržení jehněte a klekla si vedle něj k ráně.
„Drž pevně," řekla. „A příště, když se ti něco stane, zavolej mi. Neprodávej mi ovce."
„Já vím," odpověděl Tomáš a jehně mezi nimi tiše zamečelo, když mu nanášela mast na rozedřenou kůži.
