Barber Standa Vojtíšek zavírá provozovnu na Vinohradské v půl sedmé večer, sedá si na schod před výlohou, kouří jednu cigaretu a čeká na kamaráda Mgr. Pavla Bartoše, který učí dějepis na gymnáziu kousek za rohem. Pavel má dnes přijít dřív — psal mu to esemeskou ještě z ředitelny — ale nepřichází ani v půl sedmé, ani o deset minut později.
Přijde až za dvacet, s deskami plnými papírů pod paží, sako rozepnuté, košile vytažená z kalhot na jedné straně. Nesedne si na schod. Postaví se ke zdi, opře si desky o koleno a začne v nich listovat, jako by hledal jednu konkrétní stránku, kterou ztratil.
„Tak co, Pavle? Vypadáš jak po pohřbu."
„Dneska mi na tabuli visel papír. Stížnost. Paní Nedvědová si stěžuje, že jsem její syn dostal za pololetí trojku, a prej to je diskriminace, protože kluk má IVP a já ten IVP ‚nerespektuju dostatečně'." Pavel najde tu stránku, podá ji Standovi. Je to formulář s razítkem školy, dole podpis ředitele. „Mám do pátku písemně zdůvodnit každou známku, co jsem mu dal od září. Osmnáct známek, Stando. Písemně, se zdůvodněním podle bodů individuálního plánu."
Standa vezme papír, podrží ho proti světlu z výlohy, jako by tam mělo být něco vidět navíc. „A když to nenapíšeš?"
„Ředitel mi řekl, že to je ‚na zvážení kázeňské komise'. Což v překladu znamená, že jestli se to táhne dál, tak v červnu neobnoví smlouvu." Pavel si sedne, konečně, ale ne vedle Standy — na okraj schodu, kolena u sebe, desky si položí přes ně jako štít.
Standa mu beze slova nalije kafe z automatu, podá mu ho a sedne si vedle. Z rádia uvnitř salonu hraje tiše nějaká stanice, co pouští staré písničky, venku projíždí tramvaj číslo jedenáct a skřípe na zatáčce jako vždycky.
„Ten kluk — Tonda se jmenuje — je fakt chytrej. Nejlepší v ročníku na ústní zkoušení. Ale písemky nezvládá, má dysgrafii, a systém chce, abych to hodnotil podle šablony, kde se body dávají za čitelnost písma stejně jako za obsah." Pavel otevře desky, ukáže Standovi jednu popsanou stránku, plnou škrtů a přeškrtaných vět. „Tohle je jeho práce o třicetileté válce. Věcně skvělá. Formálně nečitelná. Podle metodiky mám body strhávat za úpravu."
„Tak mu je nestrhávej."
„Kdybych to netrhal, dostanu na krk kontrolu z kraje, že nedodržuju jednotné hodnocení. Kdybych trhal, dostanu na krk matku, co má známého na ministerstvu." Pavel zavře desky, přejede dlaní po deskách, jednou, pomalu, jako by z nich chtěl setřít prach, který tam není.
„Já ti nerozumím, jak vy to vůbec zvládáte. U mě je to jednoduché — přijde zákazník, řeknu mu, jak to bude vypadat, a jde se stříhat."
Pavel se na něj podívá přes obroučky brýlí a najednou se krátce zasměje, jako by mu dошlo něco, co dlouho hledal. „Zkusím ti to vysvětlit jinak. Představ si, že bys musel před každým sestřihem napsat elaborát — pro každé nůžky a hřeben zvlášť. Desetistránkový plán práce, časovou dotaci na každou hlavu."
„Cože?"
„Musel bys zdůvodnit, proč právě dnes myješ vlasy tímhle šamponem a ne jiným. A tvůj plat by nezávisel na tom, jak ten účes dopadne, ale na tom, kolik jsi byl na seminářích typu ,Stříhání jako historický koncept v současných médiích', kolik jsi napsal článků o mytí vlasů a kolik sis vyfotil se zákazníky před a po."
Standa se opře o zeď, cigareta mu dohořívá mezi prsty. „Ty si děláš srandu."
„Ani náhodou. Pak by ti občas přišla kontrola z kraje, jestli stříháš podle ,pedagogického standardu'. A kdyby si jeden zákazník po sestřihu stěžoval, že se mu nelíbí ofina, mohli by ti kvůli tomu vzít salon."
Pavel se napije kafe, zkřiví obličej, protože je hořké a už vystydlé. Postaví hrnek na schod vedle sebe, tak prudce, že trocha vyšplíchne ven a stéká po hrnku dolů.
Standa zamáčkne nedopalek podpatkem, podívá se na hodinky — je čtvrt na osm, žena mu volala, že večeře čeká — ale zůstane sedět.
„A co teda uděláš? S tím papírem?"
Pavel dlouho mlčí. Pak vytáhne z desek ten formulář se školním razítkem, přeloží ho napůl, potom ještě jednou, až je z něj tvrdý čtvereček, který se mu vejde do dlaně. „Napíšu těch osmnáct zdůvodnění. Do pátku do dvanácti. A příští týden si podám žádost na to gymnázium v Michli, co mi psali v květnu." Zmáčkne čtvereček papíru v pěsti, klouby mu zbělají. „Tonda dostane za pololetí trojku, protože si tu trojku zaslouží za to, co umí, a ne za to, jak to napíše. To v tom zdůvodnění taky bude. Ať si s tím kázeňská komise poradí, jak chce."
Vstane, strčí zmačkaný papír do kapsy saka místo zpátky do desek, otřepe si kalhoty a podá Standovi ruku na rozloučenou. Standa mu ještě nabídne poslední cigaretu z krabičky, Pavel odmítne — přestal prý před měsícem, žena ho k tomu dotlačila — a tak se jen krátce stisknou za ruce a rozejdou se každý svým směrem.
Pavel jde k zastávce, u koše před trafikou se na chvíli zastaví, vytáhne zmačkaný formulář z kapsy a hodí ho dovnitř, mezi nedopalky a plechovky. Nastupuje do tramvaje bez ohlédnutí.
Standa ještě chvíli stojí před výlohou, dívá se na blikající neonový nápis GOLDEN CUT, který zapomněl vypnout, sáhne po vypínači u dveří a zhasne ho.
