Praha, léto, ZOO Troja. Petrovi Bednářovi je čtyřicet dva a šestnáct z nich odpracoval jako ošetřovatel primátů. Ten den měl službu od šesti ráno, a přesně v sedm dvacet mu do vysílačky zaskřehotal hlas kolegyně z pavilonu goril: „Robíme problém. Kubo je venku."
Kubo byl orangutan. Ne malý, ne hloupý — ba přesně naopak. Přišel do Troji jako mládě z Berlína, vyrostl do stodvacetikilového chlapa s rukama silnějšíma než u dvou dospělých mužů, a od svých deseti let si osvojil zvyk, který personál přiváděl k šílenství: pravidelně mizel z výběhu, jako by šlo o víkendový výlet.
Poprvé to bylo v roce dva tisíce dvacet jedna. Návštěvníci si tehdy fotili kachny u rybníčku kousek od pavilonu šelem, když se mezi nimi objevil orangutan, klidně jako důchodce na nedělní procházce. Nikoho nenapadl, nikoho neškrábl. Zastavil se u výběhu tygrů, chvíli sledoval, jak se kočka válí v trávě, a pak pokračoval dál, jako by kontroloval, zda mají ostatní zvířata všechno v pořádku.
Petr ho našel u kiosku se zmrzlinou. Kubo stál a s naprostým klidem sledoval prodavačku, která servírovala nanuk dítěti v kočárku. Nesahal na nic, jen se díval.
„To je jak s tím sousedovým psem, co pořád podhrabává plot," řekla mu tehdy kolegyně Jana Vránová, když ho spolu vraceli zpátky. „Není zlý. Jenom chce vědět, co je za rohem."
Podruhé zmizel o dva roky později, v době, kdy ZOO trápil výpadek proudu po bouřce. Elektrický ohradník na chvíli nefungoval, a Kubo — jako by čekal celé měsíce na tuhle příležitost — byl venku dřív, než technik doběhl k rozvodné skříni. Tenkrát ho zastihli až u výběhu vydry, kde nehybně sledoval, jak se zvířátka honí ve vodě. Nikdy neutíkal daleko. Nikdy neublížil nikomu z lidí. Jako by ho ta procházka zajímala víc než samotná svoboda.
Jenže byl tu jeden výběh, kam se Kubo pokaždé stočil, i když to nikam nevedlo — u Habrova plotu se zastavil, sebral kamínek a hodil ho přes drát, než ho Petr stihl doběhnout.
Habr byl druhý samec orangutana, přivezený z vídeňské zoo o pár let dřív, s kterým si Kubo nikdy nesedl. Nikdo v Troji přesně nevěděl, co mezi nimi vzniklo — možná spor o samici, možná jen chemie dvou dominantních zvířat, co se nemají rádi instinktivně. Sbíral kamínky z cestičky a házel je přes plot. Ne moc silně, ne aby zabil — ale dost na to, aby dal jasně najevo, co si o sousedovi myslí. Vedení chtělo oba samce po druhém úniku oddělit úplně, přesunout Habra do jiného pavilonu. Nakonec na to nedošlo — chyběly peníze i volný výběh — a tak spolu ti dva zůstali dál, jeden za drátem, druhý za ním, bez rozsudku.
Vedení zoo bralo situaci vážně. Zvedli ohradu o půl metru, přidali druhou vrstvu elektrického drátu, nechali architekta přepočítat úhly stěn. Marně. Kubo si vždy najde nový způsob, řekl tehdy ředitel Zdeněk Holub na tiskovce, kterou svolali po druhém úniku, spíš s obdivem než s hněvem v hlase.
Nasadili i strážníka v civilu, který se celý týden procházel po areálu s brožurkou a foťákem, jako běžný turista, jen aby sledoval, jestli Kubo výběh zkoumá i mimo dobu úniků. Kubo se na něj podíval, jako by přesně věděl, kdo to je, a další tři dny se ke stěně vůbec nepřiblížil.
Potřetí zmizel loni v říjnu, v sobotu odpoledne, kdy byl areál nejplnější za celý týden a fronta na zmrzlinu sahala až k voliéře papoušků. Tentokrát si všiml jediné praskliny v omítce, kde se drží prsty — místo velikosti mince, které dělníci při poslední rekonstrukci prostě přehlédli. Vyšplhal po ní jako po žebříku a seskočil rovnou doprostřed cestičky, tři metry před rodinu s dvojčaty v kočárku.
Křik se rozlehl po celém areálu dřív, než Petr stihl doběhnout. Matka popadla kočárek a couvla ke stánku se suvenýry, otec zůstal stát mezi ní a orangutanem s rukama roztaženýma, jako by tím tělem dokázal něco zastavit. Kubo se ale nepohnul k nim. Otočil hlavu směrem, odkud se ozývalo bušení do plotu — Habr uvnitř výběhu narážel do drátu tak, že se celá konstrukce chvěla. Kubo vykročil přesně tím směrem.
Petr zahlédl bezpečáka, jak si sundává pojistku z narkotizační pušky, a rozběhl se mezi něj a orangutana. „Nestřílej, dojdu k němu!" křikl, i když sám nevěděl, jestli mu Kubo tentokrát dovolí přijít blíž. Vzal z vozíku vedle stánku meloun, ukázal ho nad hlavou a pomalu vykročil k Habrovu plotu, kde se Kubo zastavil na dosah od drátu a nehnutě sledoval souseda na druhé straně. Podal mu meloun přes rameno, aniž by se na něj díval zpříma, a Kubo ho vzal do ruky. Bezpečák pušku sklopil.
Zoo pak zavolala horolezeckého instruktora z klubu v Braníku, aby prolezl celý výběh po centimetrech a označil každé místo, kudy by se dalo vylézt. Trvalo mu to tři dny. Stěny nakonec obalili hladkou pryskyřicí, bez jediné nerovnosti, na kterou by se dalo zachytit. Habrův výběh dostal vlastní, vyšší zeď, takže se ti dva od sebe už neviděli.
Kubo se od té doby už nevypravil na žádnou další procházku. Ale mezitím se z něj v Praze stala legenda — na Twitteru vznikl hashtag #KuboVenku, prodavač suvenýrů u vchodu prodal přes tři sta triček s nápisem Svobodu Kubovi, a školní výlety se najednou hlásily specificky na pavilon primátů, protože děti chtěly vidět toho orangutana, co přelstil celou zoo.
Petr Bednář si na tu historku vzpomněl znovu loni v listopadu, kdy podával výpověď. Jeho dcera se toho roku odstěhovala do Brna na vysokou a byt v Bubenči mu najednou připadal příliš tichý na to, aby v něm trávil víkendy sám — přihlásil se proto do záchranné stanice pro exotická zvířata v Bystřici, kde sháněli někoho na directní práci se zvířaty, ne za sklem kanceláře. V šuplíku svého stolu při balení našel starou fotku — Kuba stojícího u kiosku se zmrzlinou, s výrazem, který nešlo přesně přeložit do lidské řeči, ale který každý ošetřovatel v Troji znal až moc dobře.
Fotku si vzal s sebou. V nové kanceláři v Bystřici ji přišpendlil na prázdnou nástěnku nad stůl, ustoupil o krok a rovnal roh, který se svinoval. Za oknem, odkud byl vidět výběh rysů, se ozvalo temné, táhlé zavytí.
