Životní příběhy

Vložila jsem do toho všechno, co ve mně bylo. Ruce mě od těsta bolely už od pěti ráno a nikdo mi neřekl, že to bude hezké. Marta Vránová

Přijímám porody už šestadvacátý rok, pracuju jako porodní asistentka na gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice v Podolí, a toho listopadového rána jsem právě nastoupila na dvanáctihodinovou směnu — v sedm,

— Promiň, Tomíku… vím, že máš práci. Přesně tahle slova mi řekla máma, když jsem jí toho večera konečně zavolal zpátky. Ne "ahoj". Ne "jak se máš". Rovnou

Bylo úterý ráno, hned po svátku svatého Václava, a v autoservisu na okraji Pardubic ještě pořádně nezačal provoz. Ivana Bartošová stála u pultu s kávou v ruce a

Pracuju jako pokladní v Albertu na Vinohradské už jedenáct let a ten večer si budu pamatovat kvůli jedné větě, ne kvůli tomu, co se stalo potom. Bylo úterý,

Pracuju jako vrchní sestra na chirurgii v jedné plzeňské nemocnici skoro osmnáct let, takže mě leccos nerozhází. Ale ten pátek v půlce srpna mi ještě teď leží v

Jmenuju se Radek Vopava, mám čtyřicet dva let a servis na okraji Pardubic vedu jedenáct let. Píšu tohle, protože moje žena Petra mi řekla, ať to sepíšu, prý

Bára Nováková zavěsila poslední lampion na verandu a spočítala si, kolik jí zbývá minut do příjezdu hostů. Šestnáct. Přesně tolik, kolik potřebovala, aby si ještě jednou přehrála v

Anežka stála uprostřed kuchyně s konvicí v ruce a poslouchala, jak Radek dojídá poslední sousto vánočky. Bylo osm ráno, dvacátého prvního listopadu, den jeho čtyřicátých narozenin, a za

Poprvé jsem je viděla v čekárně sociálního odboru v Olomouci. Bylo půl čtvrté odpoledne, topení hlučelo, jako by chtělo vyskočit z trubek, a venku padal listopadový déšť. Starší