Devátý březen, čtvrt na sedm ráno, a já pořád sahám po telefonu dřív, než mi dojde, že ho nemám komu podat. Bydlím na Vinohradech, ve třetím patře bez výtahu, a schodiště pořád páchne tou samou vlhkou omítkou, jako když jsi u mě naposledy byla na kávě. Za oknem tramvaj číslo 11 skřípe do zatáčky přesně jako tenkrát, když jsme spolu čekaly na zastávce a ty jsi říkala, že ten zvuk připomíná vrzající branku na chalupě u babičky.
Jmenuju se Barbora, je mi čtyřicet dva, a ty jsi byla moje starší sestra Jitka. Zemřelas před rokem a čtyřmi měsíci, v listopadu, pár dní po tom, co jsme spolu naposledy telefonovaly o tom, jestli koupit k Vánocům kapra nebo radši kachnu. Koupily jsme nakonec kachnu. Bez tebe.
Není den, kdy bych na tebe nemyslela. Čekala jsem, že po roce to trochu poleví, že se to nějak usadí, jak lidi říkají — ale je to spíš horší. Ne bolestivější v tom smyslu, že bych plakala víc. Jenom je to teď všude. V tom, jak si nalívám čaj do hrnku, co jsi mi koupila v Karlových Varech, s tím ulomeným ouškem, které pořád nedokážu vyhodit. V tom, jak souseda dole pouští ráno rádio a hlasatel čte zprávy tím stejným tónem, jaký jsi měla ty, když jsi mi telefonicky komentovala politiku a nikdy jsi to nedomluvila do konce, protože ses vždycky rozesmála nad vlastním sarkasmem.
Ráno je nejhorší. Svět se teprve probouzí, kafovar bublá, a než se úplně proberu, hlavou mi bleskne — musím jí napsat, jak dopadlo to hodnocení v práci. A pak si vzpomenu. Nemůžu zavolat. Nemůžu slyšet, jak vyslovuješ moje jméno tím způsobem, co jsi měla jenom ty — s tím měkkým "r", po kterém jsi zůstala celý život, i když ses z Ostravy odstěhovala do Prahy už jako dvacetiletá.
Někdy mi na tramvaji zahraje z něčího telefonu písnička, co jsme řvaly na stanu na Pálavě v roce 2003, a na vteřinu se usměju, jako by ses měla ozvat zprávou s vykřičníky, jak to máš ráda. Pak přijede realita jak ta tramvaj — s plnou vahou.
Byly jsme si blízké jinak, než by si člověk myslel u sester s rozdílem šesti let. Ty jsi byla ta, co mi po rozvodu s Pavlem pomohla sbalit věci z bytu v Holešovicích, ty jsi mi našla právničku, když jsem řešila vypořádání, ty jsi seděla se mnou na chodbě soudu a krmila mě sušenkami z automatu, protože jsem od rána nic nejedla.
A pak přišel ten telefonát od tvého manžela Radka. Aneurysma, řekl, nic se nedalo dělat, bylo to rychlé. Bylo mi z toho slova "rychlé" nanic ještě víc — jako by rychlost měla být útěcha.
Po pohřbu jsem se s Radkem málem nebavila. Ne z hádky — prostě jsme oba mlčeli, každý ve svém. Až loni v létě přišel dopis od notáře z Prahy 2: Jitka po sobě zanechala malý apartmán na Žižkově, koupený ještě před svatbou s Radkem, tedy její vlastní majetek, a v závěti napsala, že polovina má jít mně.
Radek na to reagoval podivně. Zavolal mi, řekl, že to je "hloupost", že "ten byt měl zůstat celý jemu, protože se o ni staral posledních deset let", a že mi nabízí sto tisíc korun, abych se "vzdala nároku ve prospěch rodiny". Rodina — jako bych já k té rodině nepatřila. Jako by tvůj podpis pod tou závětí nic neznamenal.
Sedla jsem si tehdy s tou složkou od notáře k tvému starému hrnku s ulomeným ouškem a dlouho jsem koukala na tvoje písmo — ještě jsi to psala rukou, ne na počítači, ten tvůj rozšolichaný rukopis, co jsem od tebe znala z receptů na bábovku.
Rozhodla jsem se nevzdávat nic. Ne z chamtivosti. Z toho, že jsi to tak chtěla ty, a Radek nemá právo to přepsat po svém.
Sešli jsme se u notářky, paní doktorky Havlíkové, v kanceláři na Vinohradské, v úterý dopoledne. Radek přišel v obleku, jako by šel na pohovor, s deskami plnými papírů, které měly dokázat, že do bytu "investoval". Notářka si nasadila brýle, přečetla závěť nahlas, pomalu, aby to bylo jasné oběma stranám: apartmán na Žižkově, čtyřicet dva metrů čtverečních, patří z poloviny mně, z poloviny jemu.
Radek se ještě pokusil argumentovat, že prý "sestra takhle nemyslela vážně, jen si to napsala v depresi". Řekla jsem mu jen jednu větu — že jestli chce zpochybňovat její poslední vůli, ať si najde advokáta a jde s tím k soudu, protože já podpis vidím jasně a datum taky, tři měsíce před smrtí, kdy byla úplně při smyslech a probírala se mnou po telefonu recept na tu kachnu.
Mlčel. Notářka mezitím položila na stůl formulář o vypořádání podílu — buď byt prodáme a rozdělíme peníze, nebo jeden vyplatí druhého. Podepsala jsem souhlas s prodejem. Nechtěla jsem se s Radkem prát o zdi, které jsi vybírala ty. Chtěla jsem jen to, co mi patřilo po právu, a rozhodla jsem se s tím penězi udělat něco, co bys schválila.
Byt se prodal o dva měsíce později za tři a čtvrt milionu korun. Moje polovina, po zaplacení daně a poplatku notářce, vyšla na necelý milion šest set tisíc. Otevřela jsem si s tou částkou spořicí účet, na který každý měsíc posílám peníze na studium tvé dcery Elišky, mé neteře, protože ty jsi to nestihla dopsat do žádné závěti, ale řekla jsi mi to jednou u kávy — že chceš, aby šla na medicínu do Hradce a nemusela si brát úvěr.
Radek se dozvěděl o tom účtu, až když se ho Eliška zeptala, proč jí teta najednou platí přípravný kurz na přijímačky. Přišel za mnou sám, bez desek, bez obleku, v obyčejné mikině, jednu sobotu odpoledne, a stál přede dveřmi bytu, kam jsi mě kdysi zvala na ten čaj s ulomeným ouškem.
Neřekl nic velkého. Jenom "děkuju" a že "nevěděl, že to takhle uděláš". Odpověděla jsem mu, že jsem to neudělala pro něj. Zavřela jsem dveře — ne naschvál, prostě jsem šla dovnitř, protože venku začínalo pršet a hrnek s čajem na mě čekal na kuchyňském stole, přesně tam, kde ho nechávám každé ráno, ještě než mi dojde, že ti nemám jak zavolat.
