— Kryštof je dneska ten, kdo bude jezdit na pohovory, ne ty do svojí ordinace! — Renata mi vytrhla klíčky přímo před hosty a hodila je synovi do klína. Prsteny na její pravé ruce cinkly o sklo, když se opřela o stůl. — A ty si klidně seď a mlč, Aničko. Takový je rodinný pořádek.
Stalo se to na zahradě u tchánova domu v Rokycanech, poslední zářijovou sobotu, na Kryštofových jednadvacátých narozeninách. Na stole ještě dýchala pečená kachna s knedlíkem, přes plot se linula vůně sousedova grilu a někde za domem štěkal jejich německý ovčák, kterého nikdo nešel utišit.
Jmenuji se Anna Veselá, je mi třicet sedm, mám zubní ordinaci na Klatovské třídě v Plzni a jsem vdaná za Tomáše už dvanáct let. Renata je jeho starší sestra. A ten den mi bez varování sebrala klíčky od mého Škoda Kodiaq, který jsem si koupila loni v listopadu za peníze z prodeje bytu po babičce.
— Renato, polož to zpátky na konzolu u dveří, — řekla jsem tiše a postavila mísu s bramborovým salátem na stůl. Ruce se mi lehce třásly, ale hlas zůstal klidný.
— Podívejte se na ni! — Renata to zahrála pro celou zahradu, ruce roztažené jako na jevišti. — Slyšel jsi to, tati? Ona mi bude poroučet v domě mého vlastního bratra!
Tchán, starý pan Veselý, sevřel vidličku a začal soustředěně zkoumat kus mrkve na talíři. Obočí se mu stáhlo, ale oči nezvedl.
— Kryštof s klukama jenom zajede do Plzně na pohovor do skladu, vrátí se večer, — vysoukal ze sebe konečně. — Benzín ti to nesežere, Aničko.
— Auto nikam nejede, — řekla jsem a posadila se na kraj lavice. — A Kryštof za volant nesedne.
Kryštof, sedící na rohu stolu v roztrhaných teplácích, ani nezvedl oči od telefonu s prasklým displejem.
— No tak, teto Anno, co blbneš. Zajedu si jenom na myčku s klukama, vyfotíme se a zpátky. Klíčky mám. — Poplácal se po kapse, kde se pod látkou rýsoval tvar autoklíče s přívěskem — malou stříbrnou rybičkou, kterou mi před lety darovala kamarádka Petra, když jsme spolu otvíraly první ordinaci.
— Ta škodovka je koupená z mých peněz, — připomněla jsem. — Tomáš s tím nemá nic společného. Sám mě prosil, ať vám už nic nepůjčuju.
Renatina teta z Plas se trapně rozkašlala do dlaně a odsunula talíř. Sousedé si vyměnili pohledy a sáhli po Kofole.
— No jasně, teď zpívá jinak, — ušklíbla se Renata a opřela se o stůl oběma rukama. Na zápěstí jí blýskal tenký zlatý náramek — ten samý, který jsem před třemi měsíci vykoupila ze zastavárny na Americké za osmnáct tisíc korun. — Tvoje peníze? A kdo pomáhal rozjíždět tvoji ordinaci? Můj bratr makal, bral si na tebe úvěry!
— Úvěr na vybavení jsem brala já, pod zástavu diplomu a komerčního prostoru, — odsekla jsem. — Pane Veselý, řekněte dceři, ať vrátí klíčky.
Tchán mlčel a díval se na hodiny na verandě.
Vzpomněla jsem si na loňský listopad. Bylo šest hodin večer, mezi dvěma pacienty jsem měla patnáct minut na oběd. Stála jsem v zázemí ordinace a ohřívala si v mikrovlnce krabičku s čočkou, když bez zaklepání vtrhla Renata — v mokrých holínkách rovnou přes sterilní linoleum.
— Aničko, zachraň nás, — řekla tehdy, s výrazem, jako by se na ni sesypal celý svět. — Volali z té firmy. Dole před domem stojí dva chlapi v kožených bundách. Dveře nám zalili montážní pěnou.
— Kolik? — zeptala jsem se a masírovala si spánky pod rouškou.
— Sedmdesát dva tisíc. Jenom to. Brali jsme si to na zimní gumy pro Kryštofovo autíčko, a naskočily úroky… Vyhrožujou, že zavolaj mámě, tátovi z toho puknu srdce. Ty přece nedopustíš, aby tchán dostal infarkt? Máš plnou čekárnu pacientů, každý ti nese pár tisícovek.
A já tehdy otevřela bankovní aplikaci a poslala peníze na účet té odporné nebankovní společnosti. Aby to neudělala ostudu před pacienty. Aby netrápila Tomáše, kterému na vrtné plošině v Norsku beztak stoupal tlak.
— Díky, sestřičko, — Renata se tehdy ani neusmála, jen si theatrálně povzdechla. — Vrátíme to. Jak Kryštof udělá řidičák, půjde dělat na Bolt a splácet po částech. Jsme přece rodina.
Od té chvíle uplynulo jedenáct měsíců. Za tu dobu jsem Renatě a jejímu synovi poslala přes sto sedmdesát tisíc korun — na "utopený telefon", na "zubaře, co si účtoval jak kat", na "kauci za byt, co nakonec nepronajali". Nikdy ani korunu zpátky. A teď seděla u stolu s mým autem v kapse svého syna a tvářila se, že je to samozřejmost.
— Kryštofe, dej sem ty klíčky, — řekla jsem a vstala.
— Nedám, — odpověděl s plnou pusou kachny. — Táta říkal, že jedu.
Otočila jsem se k tchánovi.
— Vy jste mu to řekl?
Mlčel. Renata se rozesmála, hlasitě, s hlavou zaklopenou dozadu, jako by právě vyhrála soutěž.
— Bezdětná coura si myslí, že bude komandovat celou rodinu. Kryštofovi je to auto potřebnější — má život před sebou. Ty svoje geny stejně nikomu nepředáš.
Ta věta padla nahlas, u stolu, před tetou, před sousedy, před tchánem, který zíral do talíře jako by tam mohl zmizet. Nikdo se jí nezastal.
Nezvedla jsem hlas. Vytáhla jsem mobil, otevřela aplikaci mobilního bankovnictví a napsala esemesku na linku 158.
— Dobrý den, chci nahlásit neoprávněné užití vozidla, — řekla jsem do telefonu o dvacet minut později, když Kryštof s kamarádem Jardou už seděl za volantem mého Kodiaqu a couval z příjezdové cesty. — Škoda Kodiaq, registrační značka 4P2 3856. Řídí ho osoba bez souhlasu majitele a bez řidičského oprávnění.
Kryštof totiž řidičák neměl. Zkoušky dvakrát nesložil a napotřetí to ani nezkusil.
Chytili ho o čtyřicet minut později na kruhovém objezdu u Borských polí — po nehlášeném přejetí červené a nedání přednosti sanitce. Hlídka Policie ČR ho zastavila, zjistila, že za volantem sedí muž bez řidičského oprávnění ve vozidle nahlášeném jako odcizené bez souhlasu majitele. Jardu, spolujezdce, vysadili na chodníku. Kryštofovi nasadili pouta rovnou na místě.
Renata se to dozvěděla o hodinu později, když jí zavolali ze stanice. Přiběhla zpátky na zahradu bledá, s telefonem přitisknutým k uchu, a křičela na mě, že jsem ho "udala jako zločince", že jsem "zničila vlastního synovce kvůli plechu na kolech".
— Nezničila jsem nic, — řekla jsem klidně, zatímco jsem si balila kabelku. — Jenom jsem přestala platit za věci, za které jsem platit neměla.
Tchán se konečně ozval — nahlas, poprvé za celý večer:
— Renato, dost. Ona má pravdu. Já jsem to auto neměl slibovat.
Kryštof strávil noc na policejní stanici a druhý den dostal obvinění z neoprávněného užívání cizí věci a řízení bez řidičského oprávnění. Auto mi vrátili nepoškozené, jen s otiskem bláta na sedadle spolujezdce.
Tři dny po tom incidentu jsem šla k notáři na Sadech Pětatřicátníků. Vzala jsem s sebou složku s výpisy z účtu za posledních pět let — všechny ty platby Renatě, všechny ty "půjčky", které se nikdy nevrátily. Sepsala jsem s notářkou čestné prohlášení a zrušila jsem plnou moc, kterou jsem před lety Renatě nechala k jedné z ordinací pro případ, že bych byla na dovolené a potřebovala podepsat dodávku materiálu. Zavolala jsem taky do banky a zrušila trvalý příkaz, který jsem měla nastavený na "kapesné" pro Kryštofa — dva tisíce měsíčně, o kterém Tomáš ani nevěděl.
Tomáš se z Norska vrátil o tři týdny později. Podívala jsem se mu do očí a položila na kuchyňský stůl tu samou složku, kterou jsem nesla k notářce — sto sedmdesát tisíc korun, černé na bílém, řádek po řádku.
— Už žádné převody, — řekla jsem. — Ani tvojí sestře, ani jejímu synovi. Jestli chtějí auto, ať si ho vydělají.
Tomáš se na to díval dlouho, pak přikývl a nic nenamítal.
Renata mi od té doby nezavolala ani jednou. Kryštof dostal podmínku a nastoupil na directku na benzínové pumpě v Rokycanech — pár set metrů od domu, kam dojde pěšky.
