Máma vždycky říkala, že spravedlnost se dá spočítat na kalkulačce. Já jsem jí to nikdy nevyvracel nahlas – jenom jsem si při tom sedění u jejího kuchyňského stolu pokaždé pomyslel, že to je asi ten nejjednodušší způsob, jak se vyhnout otázce, kdo z nás tří byl ve skutečnosti její dítě a kdo jen položka v tabulce.
Jmenuju se Tomáš Bureš, je mi třicet tři a od rozvodu bydlím v podnájmu na Žižkově, ve čtvrtém patře bez výtahu, s výhledem na střechu Vzduchotechniky a na holuby, kteří si tam dělají hnízda přímo v okapu. Máma se jmenuje Jarmila, je jí padesát devět, celý život šila v opravně na Vinohradské – zkracovala kalhoty, přišívala knoflíky, spravovala, co bylo potřeba. Mám dvě sestry: Kateřinu, které je šestatřicet a bydlí s manželem a dvěma dětmi tady v Praze, na Smíchově, deset minut od mámy pěšky. A pak Elišku, osmadvacet, po škole, hledá práci, bydlí ještě doma, u mámy.
Pozemek u Suchdolu koupili dědeček s babičkou ještě za socialismu, kousek pole s chatkou, kterou si děda postavil sám, prkno po prkně. Babička tam sázela rybíz a angrešt, každé jaro znovu. Jezdili jsme tam jako děti, pak jsme tam jezdili s Kateřinou a Eliškou, později já sám se svou dcerou, než se všechno rozpadlo. Když děda před pěti lety zemřel, babička tam přestala jezdit úplně. Říkala, že bez něj to nemá smysl. Chatka postupně chytala vlhkost, zahrada zarůstala kopřivami. Babička zemřela letos v lednu, ve spánku, potichu, jako by se sama rozhodla, že je čas.
Po pohřbu bylo potřeba rozhodnout, co s pozemkem. Mámina sestra, teta Věra, žije už roky v Německu a svého podílu se vzdala – řekla, že jí to k ničemu není. Zůstalo to celé na mámě. My tři jsme k tomu pozemku nikdy žádný zvláštní vztah neměli, spojovali jsme si ho hlavně s komáry a s tím, že tam nechytal signál. „Prodej to, mami, a rozděl to na tři stejné díly," řekla Kateřina bez váhání, a my dva jsme přikývli.
Máma to nakonec prodala za tři miliony dvě stě tisíc korun. Cena celkem odpovídající – velký pozemek, ale bez přípojek, přístup jen po polní cestě. Rozdělila to přesně na tři: milion sto tisíc pro každého z nás. Poslala to všem ve stejný den, ať prý nikdo neřekne, že někdo dostal peníze dřív. Dokonce do poznámky napsala u každé platby stejnou větu: „Pozemek – tvůj podíl."
Kateřina si za ty peníze vyměnila okna v bytě a předělala celou koupelnu. Eliška je uložila na spořicí účet, rozumná holka, jako spousta lidí z její generace, pořád myslí na budoucnost. A já? Já se k tomu prostě nevyjádřil. Neřekl jsem mámě, na co jsem ty peníze použil, jestli mi pomohly nebo ne. Kateřina jí osobně poděkovala. Eliška poslala esemesku se srdíčkem. Já nic.
O dva měsíce později jsem mámě zavolal. Zeptal jsem se, jestli bych se mohl v sobotu stavit, že bych si s ní chtěl v klidu promluvit. Slyšel jsem v jejím hlase, jak se potěšila – volám jí málo, a navštěvuju ji ještě míň. Od rozvodu jsem se hodně uzavřel, jako bych obviňoval celý svět z toho, že mě manželka opustila.
Uvařila mi guláš, upekla jablečný koláč, na stůl prostřela ten vyšívaný ubrus, co po babičce zdědila. Dorazil jsem kolem poledne. Vypadal jsem prý špatně – zhubl jsem, měl jsem kruhy pod očima jak po nočních. Guláš jsem snědl mlčky, skoro jsem nepromluvil. Až u kávy jsem se konečně rozpovídal.
„Mami, mám docela vážný problém. Potřeboval bych si od tebe půjčit peníze."
„Kolik přesně potřebuješ?" zeptala se, protože co jiného mi v tu chvíli měla říct.
Odložila hrnek na stůl. Řekl jsem jí přesně tu samou částku, kterou dostala každá z holek – milion sto tisíc, ani korunu víc, ani míň.
„Tomáši, co se přesně stalo s penězi za ten pozemek?"
Podíval jsem se stranou, na ledničku, jako by tam mělo být napsané nějaké rozumné vysvětlení celé té situace.
„Měl jsem nesplacené dluhy. Zaplatil jsem je z toho."
„Jaké dluhy?"
„Různé. Osobní půjčky. Po rozvodu jsem se musel nějak postavit na nohy, víš přece, jak to bylo."
Poznal jsem, jak jí to sevřelo. Věděla samozřejmě, že po rozvodu jsem to měl těžké – nízký plat ve skladu na Chodově, nájem podnájmu, alimenty na dceru, kterou mi bývalka dávala vídat čím dál míň. Ale o konkrétních dluzích nevěděla vůbec nic. Nikdy se moc nevyptávala, protože jsem to nikdy neměl rád.
„Synku, já nemám k dispozici milion sto tisíc. Ani polovinu té částky."
„A co Kateřina?" vypadlo ze mě, hlasem úplně jiným, tvrdším.
„Co je s Kateřinou?"
„Kateřina si za ty peníze předělala celý byt. Koupelnu, okna. To stojí víc než milion sto. Odkud vzala ten zbytek, řekni mi?"
„Z vlastních úspor. Z nějaké půjčky, předpokládám. Upřímně nevím jistě, nikdy jsem se jí přímo neptala."
„Nebo to vzala z tebe."
Nastalo mezi námi těžké ticho. Takové, kdy fyzicky cítíš, jak houstne vzduch.
„Tomáši, každý z vás tří dostal úplně stejnou částku. Do posledního haléře, to ti garantuju."
„Jo, jenže Kateřina bydlí tady v Praze. Ty vodíš její děti do školky, hlídáš je odpoledne, vaříš jim. Máš vůbec tušení, kolik by to skutečně stálo v penězích? Kolik by ji stála profesionální chůva za to samé, co děláš ty?"
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Protože měl jsem v tom kus pravdy – máma Kateřině s dětmi pomáhala obrovsky. Každý jeden den. Už léta. Ale nikdy jsem to nepočítal jako peníze. Byla to prostě věc, kterou dělají babičky, protože je to baví, protože svá vnoučata zbožňují, a vnoučata jsou koneckonců vnoučata.
„To není úplně to samé," řekla tiše.
„Pro mě to to samé je, mami."
Odešel jsem toho dne bez pořádného rozloučení. Ani jsem neochutnal ten jablečný koláč, co pro mě upekla. Ve dveřích jsem se otočil a řekl jí větu, kterou si dodnes vyčítám, i když jsem ji myslel vážně: „Ty pořád říkáš, že to mezi nás rozdělíš stejně. Jenže rozdělit stejně a rozdělit spravedlivě není totéž, mami."
Volala mi třikrát během dalšího týdne. Nebral jsem to. Na čtvrtý pokus mě rovnou přepojilo do hlasovky. Napsala mi esemesku: „Tomáši, promluvme si v klidu, prosím. Mám tě moc ráda." Odepsal jsem jí o dva dny později, stručně: „Já vím, mami. Ale to nic nemění na tom, co jsem ti řekl."
Kateřina se to dozvěděla – nevím přesně od koho, možná od Elišky, možná jsem jí to napsal sám. Přišla za mámou celá bez sebe: „Mami, já tě přece nikdy nenutila hlídat mý děti. Sama ses nabídla. A teď mi Tomáš vyčítá, že tě nějak okrádám?"
Nevolal jsem mámě další tři týdny. Až jednou v úterý večer, když jsem seděl ve svém podnájmu nad talířem vystydlých těstovin a díval se z okna na tu Vzduchotechniku, mi zazvonil telefon. Byla to ona.
„Přijeď v sobotu," řekla jenom. „Chci, abyste tu byli všichni tři. I Věra volala, že ti přeje o víkendu přijede z Německa na pár dní, tak ať jsme u toho spolu."
Přišel jsem. Kateřina taky, s dětmi u sousedky. Eliška přinesla víno. Teta Věra seděla u stolu s deskami, které jsem předtím nikdy neviděl – měla je s sebou z Německa, žluté, ohmatané po rozích.
Máma nás nechala dojíst, pak vstala, došla k příborníku a vytáhla vlastní složku, tenkou, s papíry od notáře a s výpisem z účtu. Položila ji vedle tety Věřiných desek.
„Poslouchejte mě všichni," řekla. „Tomáš má pravdu v jedné věci. Peníze jsem rozdělila stejně, ale čas jsem nerozdělovala nikdy. A to se dá napravit jenom jedním způsobem – ne dalšími penězi, ale tím, že přestanu dělat něco, co jsem dělala zadarmo a bez ptaní."
Otevřela desky. Byl tam dopis od advokátky, se kterou se sešla minulý týden – řekla nám to teprve teď. Od prvního září bude Kateřininy děti hlídat oficiálně, přes dohodu o provedení práce, za hodinovou sazbu jako každá jiná chůva. „Ne proto, že bych vás přestala mít ráda," řekla Kateřině, „ale proto, že jsem si konečně přiznala, kolik ta moje pomoc skutečně stojí. A ty peníze si budu odkládat stranou – rovným dílem pro vás pro všechny tři, na účet, který jsem si k tomu založila včera."
Kateřina zbledla. „Mami, to přece nemusíš –"
„Musím. Kvůli sobě, ne kvůli tobě."
Pak se otočila ke mně. Sáhla do desek ještě jednou a podala mi kopii výpisu z účtu tety Věry. „Tvoje teta se vzdala svého podílu z pozemku. Ale řekla mi, že ti chce půjčit sto tisíc korun, na dluhy, bez úroku, na splátky, jak budeš moct. Ne ode mě. Ode mě jsi svůj podíl dostal už u notáře a byl stejný jako u sester. Tohle je něco jiného, a víš to."
Teta Věra jen přikývla, bez velkých slov, a přisunula ke mně ty žluté desky s papíry k podpisu.
Nikdo se ten večer neobjímal, žádné velké usmíření u dortu. Máma jenom sebrala nádobí a odnesla ho do dřezu, jako by právě uzavřela účetnictví, ne rodinu. Ale když jsem odcházel, stála ve dveřích s tím vyšívaným ubrusem přehozeným přes ruku, protahovala ho mezi prsty, jako to dělala vždycky, když přemýšlela.
„Přijeď příští sobotu," řekla. „Bez důvodu. Jen tak, na guláš."
Řekl jsem, že přijedu.
