Jmenuju se Radek Dvořák, je mi čtyřicet tři a tenhle příběh vyprávím jako ten, kdo tehdy zvedl telefon, který zvonit neměl.
Manželka se jmenuje Petra. Bydleli jsme v Krči, ve třetím patře paneláku, kde v přízemí je trafika a naproti hospoda U Kotelny, ze které v pátek táhne kouř z udírny až k nám na balkon. Byli jsme spolu jedenáct let. V neděli ráno se u nás vždycklo smažily vajíčka na sádle a v rádiu hrálo Rádio Impuls, protože Petra tvrdila, že jinak by neuvěřila, že je vůbec víkend.
To ráno jsem spal dýl než obvykle. Předchozí noc jsem se vrátil pozdě, kolem půl jedné, prý od kamaráda Honzy, kde jsme sledovali fotbal a měli otevřenou lahev Fernetu. Telefon jsem nechal na nočním stolku na Petřině straně postele, protože jsem se pak v tom sabuchu, co jsem přišel, ani nedíval, kam ho odkládám. Zvonil krátce po deváté. Slyšel jsem přes spánek, jak Petra říká: "Haló?" — a pak ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho, které jsem cítil na kůži ještě dřív, než jsem otevřel oči.
Nebudu předstírat, že jsem nevěděl, kdo volá. Věděl jsem to okamžitě, jak jsem uslyšel to ticho. Jmenuje se Lucie, pracuje se mnou ve stejné firmě na Pankráci, v oddělení nákupu, sedí o dvě patra níž. Bylo to hloupé, unavené, nedomyšlené — ne omluva, jen popis. Začalo to na firemním večírku v březnu, v restauraci U Zlatého Anděla, kde jsme oba zůstali sedět u baru poté, co ostatní odešli. Pak zprávy. Pak schůzky, o kterých jsem doma říkal, že jdu na squash nebo za Honzou.
Petra tu noc předtím nespala. Zjistil jsem to až později, když mi to řekla dcera Terezka, že máma dlouho seděla v kuchyni s hrnkem čaje, který vystydl, a nepila ho.
Když jsem přišel z ranního běhu kolem Krčského lesa, stála uprostřed obýváku s mým telefonem v ruce. Nedívala se na displej. Dívala se na mě.
"Volala ona," řekla. "Zvedla jsem to. Nedivila se."
Nesnažil jsem se to zapírat, protože bych to stejně nezvládl — to bylo to první, co jsem si uvědomil. Ne strach z toho, že mě chytí. Únava z toho, že jsem to celé měsíce tahal jako pytel cementu, o kterém nikdo neví.
"Chodíme spolu," řekl jsem. "Pár měsíců. Nechtěl jsem to, ale… stalo se to tak."
Vím, jak to znělo. Vím to i teď. "Stalo se to tak" — jako by mě do toho někdo strčil. Petra na to řekla jednu jedinou větu: "Věci, co trvají měsíce, se nestávají. Ty se volí." A měla pravdu. Nemám na to co odpovědět dodnes.
Řekla mi, ať se sbalím. Ten den. Bez křiku, bez rozbitého nádobí — jen ten klidný, skoro až děsivý tón, který jsem u ní nikdy předtím neslyšel. Sbalil jsem si tašku, tu samou odřenou sportovní tašku Adidas, se kterou jsem se k ní kdysi stěhoval z podnájmu na Žižkově. Na židli mi zůstala košile, ta kostkovaná, ve které jsme byli na svatbě jejího bratra. Chtěl jsem si ji vzít. Nešlo mi to pod ruku a nechtěl jsem se u toho zdržovat pod jejím pohledem.
Nastěhoval jsem se k Lucii, do jejího bytu na Chodově. Trvalo to necelé tři týdny. Ne proto, že by se něco stalo — prostě jsem každý večer seděl u jejího stolu a přemýšlel, co dělá teď Terezka a syn Matěj, jestli se ptají, kde táta je, jestli jim Petra vůbec něco vysvětlila. Lucie vařila dobře, byt měla útulný, s výhledem na park — a přesto jsem tam byl jako host, který ví, že zítra odjíždí. Byla to zvláštní jistota, ne úleva.
Nezavolal jsem hned. Čekal jsem měsíc, protože jsem se bál, že mě jednoduše nepustí ani ke dveřím. Nakonec jsem přijel v sobotu odpoledne, se stejnou taškou přes rameno, a zazvonil.
Otevřela s utěrkou v ruce, v bytě to vonělo housky s mákem, co si Terezka nosí ze školní jídelny ráda k svačině. "Můžeme si promluvit?" zeptal jsem se.
Sedli jsme si v kuchyni, u toho stejného stolu, kde jsme jedenáct let snídali. Řekl jsem jí, že s Lucií je konec, že jsem pochopil, o co jsem přišel, že bych chtěl dostat šanci to napravit. Poslouchala mě beze slova, jen otáčela lžičkou v hrnku, který ani nepila. Pak řekla:
"Nežádám tě, abys zapomněl. Jen mi… dovol se vrátit."
Ne, to jsem řekl já. Ona mlčela ještě dlouho. Pak vstala, došla k lince, kde měla na nástěnce připíchnutou vzkazovou tabuli — s nákupním seznamem, rozvrhem kroužků dětí, letáčkem z lékárny. Sundala z ní jednu věc: fotku nás dvou z dovolené v Chorvatsku, tenkrát v Makarské, kde jsme se objímali na molu a smáli se, protože nám ji fotil nějaký náhodný Němec a nemohl zaostřit foťák.
Položila tu fotku přede mě na stůl a řekla: "Tohle si vezmi. Patří to tobě, ne mně."
Pak otevřela šuplík v lince a vytáhla z něj složku — tu, ve které jsme měli hypotéku na byt. Řekla, že za týden jde s právničkou, že podává žádost o rozvod a že byt, ve kterém teď bydlí s dětmi, si nechá — má na to nárok, protože splátky posledních pět let táhla ona sama, když jsem byl "na projektech" a ve skutečnosti trávil čas jinde. Číslo, které řekla nahlas, mi zůstalo v hlavě přesněji než cokoliv jiného toho odpoledne: dva miliony sto tisíc korun zbývající jistiny, kterou má v plánu doplatit sama, bez mého jména na výpisu.
Řekl jsem, že to není spravedlivé, že jsem taky přispíval. Odpověděla, že poslední tři měsíce jsem neposlal ani korunu, protože jsem měl "jiné výdaje". Nenašel jsem, co na to říct, protože měla pravdu i v tomhle.
Odešel jsem od toho stolu s fotkou v ruce a s pocitem, že dveře, které jsem si myslel, že jsou pořád pootevřené, se právě klidně, bez třísknutí, zavřely. Nebyla to hádka. Bylo to rozhodnutí, o kterém už dávno přemýšlela a které mi jen oznámila.
Venku, na chodbě u výtahu, jsem potkal sousedku z vedlejšího patra, paní Kučerovou, co má toho chundelatého foxteriéra Bodyho. Podívala se na mě, pak na tašku, řekla jen "dobrý den" a šla dál se psem na procházku, jako by se nic nedělo — a možná se z jejího pohledu opravdu nic nedělo. Jen jeden muž odchází z domu, kam už nepatří.
Teď bydlím sám, v podnájmu na Vršovicích, dvě stanice tramvají od bytu, kde vyrůstají moje děti. Vídám je každou druhou sobotu. Terezka mi minulý týden řekla, že máma si nechala udělat nový zámek. Neřekla to jako výčitku. Řekla to jako fakt, jako by hlásila počasí. A přesně tak jsem to i přijal — jako počasí, které jsem si sám navodil a které teď musím prostě přečkat.
