Ten kašel jsem slyšel už ze schodiště. Suchý, dávivý, štěkavý. Ozvěna se nesla celým panelákem na sídlišti Ostrava-Jih jako siréna. Sáhl jsem po klice dřív, než stačila zazvonit.
Matka stála ve dveřích. V jedné ruce igelitka s buchtami, v druhé kapesník promočený na hadr. Čelo se jí lesklo potem, tváře hořely.
„Nazdar, synku," zachraptěla a bez pozvání vešla do předsíně. Z bot jí kapala břečka z rozbředlého sněhu. Byl začátek února, venku leželo půl metru mokrého sněhu a já tři dny nespal. Malý Tadeášek řval od půlnoci do čtyř, zuby rostly, Veronika chodila po bytě jako přízrak.
„Mami, co tady děláš?" postavil jsem se jí do cesty. „Mělas zavolat."
Mávla rukou a zakašlala mi přímo do obličeje. Cítil jsem horký vzduch z jejích plic.
„Blbosti. Přijela jsem se podívat na vnoučka. Tři hodiny v autobuse z Frýdku, abych ho konečně viděla. A vy pořád jenom – zavolej, nechoď."
Veronika vyšla z ložnice. V náručí držela Tadeáška zabaleného v zavinovačce. Spal. Konečně spal.
„Vezmu si ho," řekla matka a natáhla ruce.
Veronika couvla.
„Jaroslava, vy jste nemocná," řekla tiše. „To nemůžete. Má osm měsíců a ještě nemá všechna očkování. V únoru je všude plno chřipek a viróz."
Matčin obličej ztvrdnul. Ten výraz jsem znal. Znamenal, že teď přijde něco nepříjemného.
„Osm měsíců," zopakovala pomalu, jako by to slovo převalovala v puse. „Osm měsíců jste ho přede mnou schovávali. Ani jednu fotku jste mi neposlali. Ani jedno video. Babička se musí prosit, aby směla vidět vlastní krev?"
Tohle nebylo o nachlazení. Tohle byl starý spor, který doutnal od chvíle, kdy jsme matce oznámili, že se stěhujeme do Ostravy. Že Veronika dostala místo na klinice, že já budu pracovat v servisu v Kunčicích, a že Frýdek-Místek je moc daleko na denní dojíždění.
„Fotky jsme ti poslali," řekl jsem. „Minulý týden, pamatuješ? Tři e-maily."
„Fotky!" vyprskla. „Já mám dítě držet, ne si ho prohlížet na počítači!" A pak se rozkašlala tak, že se musela opřít o zeď.
Veronika se na mě podívala. Byl v tom strach. Ne o sebe – o Tadeáška.
„Musíte odejít," řekla.
A tehdy matka udělala to, co jsem nečekal. Přestala kašlat. Narovnala se. Z tašky vytáhla koženkové desky s dokumenty a s klidem je položila na botník.
„Nejdřív se podívej, co jsem ti přivezla."
Nevěřícně jsem otevřel desky. Uvnitř byl výpis z katastru. Dědečkův dům v Raškovicích. A smlouva – návrh darovací, na moje jméno.
„Podepíšeš u notáře v Ostravě-Porubě. Termín mám domluvený na zítra v deset dopoledne," řekla matka. „Sedm set tisíc korun. Vím, kolik máte dluhů. Hypošku na ten váš paneláček sem viděla, když jsi mi ji omylem poslal. A víš co? Tvůj bratranec Michal z Třince o ten dům stojí už půl roku. Ale já jsem mu řekla, že přece dám přednost vlastnímu synovi."
Sedm set tisíc.
V hlavě mi to začalo počítat. Hypotéka. Půjčka na auto. Druhá půjčka, kterou jsme si vzali, když byl Tadeášek v nemocnici s těžkým zánětem. Všechno by to zmizelo. A ještě by něco zbylo.
Veronika se na mě podívala. Byla v tom tichá otázka.
„Ona je nemocná, Ondro," řekla. „Podívej se na ni."
Podíval jsem se. Matka stála opřená o rám dveří, z nosu jí táhlo, oči měla skelné horečkou. A přitom se usmívala. Protože věděla, co v tu chvíli slyším. Sedm set tisíc. Dědův dům. Konec dluhů.
„Co je to obyčejné nachlazení," řekla matka. „Já jsem vás vychovala v chalupě, kde teklo do lavice. Nemocnice jsi viděl jen ve dveřích, když jsi šel okolo na autobus. Děti potřebují bacily, aby rostly zdravé. Vy mladí byste všechno dezinfikovali. To je z toho vašeho internetu."
Pravda byla taková: Tadeášek se narodil předčasně, v šestém týdnu před termínem. Strávil čtyři neděle v inkubátoru. Třikrát jsme si mysleli, že ho ztratíme. Veronika od té doby skoro nespala. Hlídala ho jako oko v hlavě, při každé rýmičce pětkrát volala na pohotovost.
Sedm set tisíc.
„Mami," řekl jsem. „Jdi domů. Doprovodím tě na autobus."
Její úsměv zhasl.
„Cože?"
„Tadeášek se narodil předčasně," začal jsem.
„Já vím, že je předčasně narozený, celý den jsi mi o tom posílal maily, místo toho, abys mi dovolil přijet!"
„Ne, mami. Ne teď. Ne v tomhle stavu. Přijeď, až budeš zdravá. Až to bude bezpečné."
Konečně se rozjela do plné palby. Brečela, křičela, třískala rukou do zdi, že jsem nevděčník, že si to vymyslela ta tvoje… nedořekla to, ale bylo to poznat. Že mě vychovala sama po tátově smrti, že mi všechno dala, a já ji vyhazuju jako cizího člověka.
Veronika stála v ložnici. Neslyšel jsem ji plakat, ale věděl jsem, že to celé poslouchá.
Matka konečně popadla desky, nacpala je zpátky do tašky, zaječela něco o tom, že všechno připadne Michalovi, a vypadla na chodbu. Třískla dveřmi tak, že se okno v kuchyni zvědavě otřáslo.
Ticho.
Seděl jsem na zemi v předsíni. Nohy mě neslyšely. Veronika přišla a sedla si vedle mě.
„Dobrý jsi udělal," řekla.
„Připravil jsem nás o sedm set tisíc."
„Ne. Připravil jsi nás o tchýni a její virózu."
Nutil jsem se usmát. Nešlo to.
Tři dny jsem matce volal. Nezvedala. Psal jsem. Neodpovídala. Čtvrtý den mi zavolal Michal z Třince.
„Ondro, co jste to provedli? Tvoje máma ve čtvrtek přistála u mě v Třinci. S kuframa, s taškou, celá mokrá, protože ji v Ostravě nikdo nechal na nádraží. Řekla mi, že jsi ji vyhodil z bytu jako psa. Tak jsem si ji u nás nechal. Jenže ona hned večer začala kašlat jako důlní lokomotiva. A dneska ráno jsme jí volali záchranku. Zápal plic, covid pozitivní, je v nemocnici. A já mám taky pozitivní test. Takže děkuju, bratranče, zavařils mi pěkně."
Zavěsil jsem.
Veronika stála u sporáku. „Co je?"
„Máma je v nemocnici. Covid. Michal nakažený taky."
Nedokázal jsem říct nic jiného. Seděli jsme v kuchyni, na lince stála nedojedená polívka. Tadeášek spal v kočárku u okna.
„To nechceš slyšet," řekla Veronika, „ale kdyby tenkrát přijela k nám a držela ho… Tadeášek by to možná nedal."
Podíval jsem se na svého syna. Spal s otevřenou pusinkou, ruce rozhozené do stran, jako by se plavil po moři. Přistoupil jsem blíž a narovnal mu deku, kterou shodil z ramínka.
Matka se z nemocnice po dvou týdnech vrátila domů, oslabená, s kašlem, který jí zůstal ještě měsíce. Michal mi už nikdy nenapsal. Dům v Raškovicích prodali za šest set osmdesát tisíc — koupil ho nakonec nějaký pár z Frýdlantu, který tam chtěl chovat kozy.
Na jaře, když sníh dávno zmizel a na balkoně kvetly muškáty, které Veronika koupila na trhu, se Tadeášek poprvé postavil u konferenčního stolku, pustil se opěrky a udělal dva vratké kroky, než dosedl na zadek a rozesmál se sám sobě. Veronika stála v kuchyni s utěrkou v ruce a nestihla to ani vyfotit. Jen se na mě podívala přes rameno a řekla: „Viděl jsi to?"
Viděl.
