Odpolední slunce na pláži v Rovinji nemá slitování. Pálí tak, že i naleštěné jachty v přístavu vypadají unaveně. Seděla jsem na molu, loupala mandarinku a sledovala racky, kteří se hádali o zbytek zmrzliny. Pak jsem ji uviděla. Šla podél vody, bosá, v plátěné košili přehozené přes plavky. Nikdo se za ní neotáčel. A přitom to byla ona.
Ano, ta Tara. Tara Reid. Holka, kterou jsme v devadesátkách znali všichni. Ta z Prciček, z filmů, které se pouštěly na střední po večerech, když rodiče nebyli doma. Jenže tahle žena na pláži se té holce z plakátů skoro nepodobala. Ne proto, že by zestárla. Protože vypadala opravdově.
Já jsem na tu pláž přijela sama, protože doma to bylo poslední měsíc k nevydržení. Před třemi týdny mi kolegyně z práce ukázala fotku, kterou o mně vyfotil někdo na firemním večírku — v plavkách u bazénu hotelu, kde jsme měli teambuilding. Fotka skončila ve firemní skupině na Messengeru s komentářem, který jsem neměla vidět. Někdo napsal, že bych si měla dát pozor, co si beru na sebe. Smál se tomu skoro celý tým. Od té doby jsem si na pláži v Rovinji košili nesundala jednou jedinkrát, i když bylo osmatřicet stupňů.
Seděla jsem na tom molu dobrých dvacet minut a dělala, že se dívám na moře. Přitom jsem Taru pozorovala koutkem oka. Ne jako fanynka, spíš jako někdo, kdo si chce ověřit, jestli to vážně jde — jít po veřejné pláži, mezi cizími lidmi, v bikinách, s tělem, o kterém se roky psalo jako o zničeném.
A ona to dokázala. S ledovým nápojem v ruce, s mokrými vlasy, s pískem na kotnících, se smíchem, který zněl, jako by jí patřil.
V roce 2004, když jí bylo devětadvacet, podstoupila v Los Angeles liposukci. Měla to být rutina. Dvě hodiny pod narkózou, pár dní v pružném obvazu, a hotovo. Místo toho přišla komplikace, která jí na břiše nechala trvalé jizvy a nerovnosti. Pak přišly bulvární titulky. „Co se stalo s jejím tělem?“ „Takhle to dopadá, když se žene za dokonalostí.“
Kdekdo by se po tom zavřel doma na deset let. Ona ne. Dál natáčela, dál se objevovala, dál žila. A teď stojí na pláži v Chorvatsku, uprostřed srpna, mezi turisty z Německa, Čech a Rakouska, a je jí to jedno.
Pozorovala jsem ji a najednou jsem zjistila, že si rozepínám horní knoflík košile. Pak druhý. Ruka se mi zastavila na třetím. Bylo mi z toho hloupě — sedět na molu v cizí zemi a rozhodovat se, jestli si sundám kus látky, jako by šlo o něco důležitého. Ale šlo.
Koupila si u stánku nanuka, zaplatila třicet kun a nepočkala na drobné. Prodavač vůbec netušil, komu je vrací. Usmála se na něj tak vřele, že se otočil za ní ještě ve chvíli, kdy si klekala na kraj mola vedle starého rybáře a jeho syna.
Rybář na ni jenom kývl, nic anglicky neřekl. Ona si přisedla, ponořila nohy do vody a mlčela, ruce opřené za zády. Žádný bodyguard, žádný asistent, žádný telefon. Jenom žena, moře a šedé prkno mola, rozpálené od slunce.
Právě tehdy se u nedalekého baru zvedl hlas. Dva muži od stolu, jeden s telefonem nataženým jako dalekohled, začali nahlas komentovat, jestli je to fakt ona a jak asi vypadá „naživo, bez filtru“. Jeden vstal, že si to jde ověřit blíž. Tara to musela slyšet — bylo to jen pár metrů. Neschovala se, neodešla. Otočila hlavu jejich směrem, řekla něco chorvatsky lámaně, s úsměvem, něco jako že si klidně můžou přisednout, jestli chtějí i rybu. Ten s telefonem se zarazil, zasmál se trapně a sedl si zpátky. Druhý zamával rukou, ať to nechá být, a objednal další pivo.
V tu chvíli jsem vstala. Nešla jsem k ní kvůli fotce ani kvůli podpisu. Šla jsem, protože jsem chtěla vidět zblízka, jak vypadá člověk, který se nezavřel do košile, když mu bylo nejhůř. Zastavila jsem se kousek od ní, na kraji mola, a řekla jsem něco natvrdo blbého — že mám ráda ten film s Prcičkama, protože jsem ho viděla se sestrou, když nám bylo patnáct.
Podívala se na mě, přimhouřila oči proti slunci a zeptala se, jestli mám taky sestru, se kterou si teď nerozumím. Řekla jsem, že ano, přesně tak. Zasmála se a řekla, že to tak bývá se všemi sestrami na světě.
Pak ukázala bradou na moji košili a zeptala se, jestli je mi vedro. Řekla jsem, že trochu ano. Neřekla nic dalšího, jenom se zase podívala na moře, jako by ta otázka nebyla o košili.
Sedla jsem si vedle ní na kraj mola, boty vedle sebe, nohy do vody. Rybář nám oběma podal na kusu novin nakrájenou broskev. Vzala si první kousek, kousla, šťáva jí stekla po bradě, otřela se hřbetem ruky a nabídla mi druhý kousek se slovy, ať si nedělám s ničím starosti, moře stejně spláchne všechno.
Rozepnula jsem si poslední knoflík. Košili jsem sundala a položila vedle bot. Nikdo se nesmál, nikdo nezvedl telefon.
Seděly jsme tam ještě dobrou půlhodinu, mlčky, nohy ve vodě, broskvová šťáva na prstech. Pak vstala, narovnala si košili a řekla, že jde zpátky do města, než jí za chvíli koupí celou pláž nějaký paparazzi. Zasmála se tomu sama.
Zvedla jsem se taky, obula si žabky, ale košili jsem nechala ležet na molu, srolovanou vedle mandarinkových slupek, které jsem hodila do koše cestou domů.
