Pracuji v notářské kanceláři na Lannově třídě v Českých Budějovicích jedenáct let. Jmenuji se Alena Vodičková a jsem asistentka notáře. Viděla jsem už leccos — dělení dědictví, která končila křikem na chodbě, darovací smlouvy podepisované se slzami v očích, dohody, po kterých lidé odešli a už se nikdy neozvali. Ale tenhle případ si pamatuju proto, že jsem ten den měla končit v patnáct hodin — syn měl fotbalový zápas — a zůstala jsem do půl sedmé večer.
Danuše Krejčová přišla bez objednání, ve středu, v září. Bylo jí třiašedesát let, měla na sobě pytlovitý kabát a k hrudi tiskla desky s dokumenty, jako by jí je někdo mohl na ulici vytrhnout. Posadila se v čekárně pod plakátem nabízejícím hypoteční úvěr a čekala, až notář skončí s předchozím klientem. Zeptala jsem se, jestli jí mám přinést vodu. Odmítla. Pak si to rozmyslela a řekla, že by tedy přece jen chtěla, protože jí vyschlo v krku.
Z toho, co jsem zaslechla pootevřenými dveřmi kanceláře — a slyšela jsem to, protože akustika u nás je hrozná, dveře se od loňské rekonstrukce pořádně nedovírají — vyplynulo, že Danuše vede už osmadvacet let lakýrnicko-klempířskou dílnu na okraji města, směrem na Rožnov. Dílnu po manželovi, který zemřel před jedenácti lety. Syn, Tomáš, mu bylo sedmatřicet a sedm let pracoval v dílně jako mechanik, formálně na pracovní smlouvu, bez podílu na firmě. Danuše mu platila mzdu jako každému jinému zaměstnanci — osmadvacet tisíc korun na ruku.
Potíže začaly, když snacha Kateřina začala vést účetnictví dílny. Navenek milá žena, dřív pracovala v bance, papírům rozuměla líp než kdokoli jiný v rodině. A právě ona, jak jsem pochopila z útržků rozhovoru, přemluvila Tomáše, aby požádal matku o přepsání dílny na jeho jméno — "ať je jasné, komu to všechno patří, než se něco stane". Danuše souhlasila. Ne hned, ale souhlasila. Podepsala u jiného notáře, ne u nás, převod živnosti na syna už loni v listopadu.
Co ji přivedlo k nám teď, v září, byla další věc. Tomáš s Kateřinou vyměnili zámky v dílně. Bez varování. Danuše přišla v pondělí ráno jako obvykle v sedm, aby otevřela, a klíč nepasoval. Zavolala synovi. Ten jí řekl, že když je dílna teď jeho, rozhoduje on, kdo bude mít klíče, a matka že může "chodit na kafe, ale ne do práce, protože jen překáží zákazníkům". Měla tam svou kancelář, stůl po manželovi, fotografie. Nemohla dovnitř ani pro osobní věci.
Slyšela jsem, jak jí notář, pan Horák, klidně vysvětluje, že jelikož darovací smlouva už byla uzavřena a podepsána, formálně neexistuje právní důvod k vrácení vlastnictví dílny — leda by šlo o takzvané hrubé porušení dobrých mravů ze strany obdarovaného, což by se muselo dokazovat u soudu, a to dlouho. Danuše poslouchala a přikyvovala, jako by tomu rozuměla, i když jsem viděla, že každé slovo se do ní zarývá zvlášť.
Pak se zeptala na něco, co jsem nečekala. Jestli se dá zrušit ještě jedna věc — plná moc k jejímu soukromému bankovnímu účtu, kterou dala synovi před třemi lety, když ležela v nemocnici se zápalem plic a někdo musel platit účty. Tu plnou moc nikdy neodvolala. Zapomněla na ni, nebo si na ni nechtěla vzpomenout. A na tom účtu, řekla tiše, je přes dva miliony korun — úspory celého života plus peníze z prodeje bytu po matce v Táboře před dvěma lety.
Pan Horák řekl, že tohle je naopak jednoduché. Odvolání plné moci je jedna návštěva, jeden dokument, dá se to vyřídit hned, ještě týž den se to oznámí bance. Danuše chvíli mlčela. Pak řekla větu, kterou jsem si zapamatovala doslova, protože jsem si ji zapsala do bloku k záznamu schůzky, abych nezapomněla na čas: "To znamená, že mu můžu zavřít dveře, které on mně ještě nezavřel."
Podala jsem jí propisku k podpisu formuláře odvolání plné moci. Ruka se jí netřásla — právě to jsem si zapamatovala, protože jsem čekala něco jiného po tom, čím si prošla. Podepsala rovným, čitelným písmem, jako by to dělala posté. Pak požádala o kopii dokumentu, přeložila ji napůl a schovala do stejných desek, které předtím tiskla k hrudi.
Než odešla, zeptala jsem se, jestli to oznámení do banky stihne odvézt sama, protože pobočka na náměstí Přemysla Otakara II. zavírá v osmnáct hodin a bylo už půl šesté. Řekla, že pojede taxíkem, protože autobus zrovna po opravě křižovatky na Nemanické tou trasou nejezdí. Zaplatila kartou, poděkovala, zapnula si kabát až ke krku, přestože venku bylo na září teplo, a odešla.
Nevím, co bylo dál s dílnou. Nevím, jestli si syn všiml hned, že peníze pro něj přestaly být dostupné, nebo až při nejbližším převodu. Ale o tři týdny později se Danuše k nám vrátila — tentokrát pro opis notářského zápisu darovací smlouvy dílny, protože, jak řekla recepční, "advokát potřebuje kompletní dokumentaci". Měla na sobě stejný kabát. Vypadala jinak. Ne vesele — nemyslím, že by to byl veselý pocit. Ale rovně. Jako by se přestala hrbit pod tíhou něčeho, co už nemusela nosit.
Když odcházela, přidržela jsem jí dveře. Řekla jen: "Ať víte, syn mi včera zavolal. Poprvé za tři týdny." Nezeptala jsem se, o čem mluvili. To už nebyla moje věc. Zavřela jsem za ní dveře kanceláře a vrátila se k papírům dalšího klienta, který čekal už dvacet minut a zjevně ztrácel trpělivost.
