Já jsem se jmenoval Radovan Bíbrle a byl jsem synovcem lovčího z panství starého hraběte Kestřánka. Bylo mi devatenáct, když jsem poprvé odmítl jít na hon na vlky do lesů pod Sněžkou. Otec mého strýce, tedy můj děd, vždycky říkal, že vlk je pán hor a člověk jenom host. Já jsem mu věřil. A právě proto jsem se stal pro ostatní hajné trnem v oku.
Bylo to na podzim roku 1922. Panství potřebovalo peníze, hrabě prodával dřevo do Vídně a hory kolem Pece pod Sněžkou se holily rok od roku víc. S dřevem mizela zvěř, a s ní i vlci a rysi, kteří ještě donedávna měli svá loviště tam, kde teď stály paseky. Hajní a myslivci z okolních vesnic – z Velké Úpy, z Janských Lázní, z Obřího Dolu – vydělávali slušné peníze na kožešinách, které posílali obchodníkům až do Prahy a Drážďan. Čím vzácnější zvíře, tím vyšší cena. A rys byl tenkrát nejvzácnější ze všech.
Já se těch honů neúčastnil. Naopak – varoval jsem před nimi, kde jsem mohl. Říkal jsem klukům z vesnice, že hory se jednou obrátí proti nim, že takhle to dál nejde. Smáli se mi. Říkali mi "farář", protože jsem kázal jako on, jenom o vlcích místo o Bohu.
Jedné listopadové noci mě čtyři z nich – Balcar, mladý Šorm a dva bratři Netíkovi – počkali za hostincem U Zvonu v Peci. Byli namol a měli plné kapsy peněz za prodanou rysí kůži. Vysmívali se mi, že kazím kšeft. Netík starší mě praštil holí přes záda tak, že jsem spadl do bláta, a pak už jsem jenom cítil rány, dokud jsem neomdlel. Probral jsem se v pytli na saních. Odvezli mě hluboko do hor, nechali mě ležet v závěji pod Luční horou a odjeli s tím, že prý ať si to se sněhem vyřídím sám.
Otevřel jsem oči a viděl jenom kmeny smrků a bílou tmu padajícího sněhu. Myslel jsem, že tam umřu. Rozhodl jsem se zavřít oči a počkat na konec. Ale místo konce jsem ucítil, jak se mi do boku tiskne něco teplého a měkkého. Pak ještě jednou. Otevřel jsem oči a vedle sebe uviděl dvě mláďata – vlče a rysí kotě, ještě slepé, sotva pár týdnů staré. Jejich matky lovci odnesli do vesnice na kůži a maso a mláďata nechali v doupěti, protože byla ještě příliš malá, aby za ně dostali dobré peníze.
Nevím, odkud se ve mně vzala síla, ale vstal jsem. Bolelo mě celé tělo, žebra jsem měl asi zlomená, ale ta dvě mláďata bych tam nenechal. Zabalil jsem je do vlastního kabátu a táhl se sněhem k rozpadlé salaši, o které jsem věděl z dětství. Lovci na mě zapomněli sekyru – tu, kterou jsem s sebou nosil od strýce – a ta mi pak posloužila při stavbě přístřešku i při shánění dřeva.
Do vesnice jsem se nikdy nevrátil. Byli mi cizí, tihle lidé z podhůří, kteří počítali vlčí kůže na koruny. Zůstal jsem v horách. Postavil jsem si chatrč pod hřebenem, živil se lovem, rybami z potoka, borůvkami v létě a houbami na podzim. Vlče jsem pojmenoval Šedivec a rysí kotě Skvrna. Vyrostli u mě, přestože jim to podle přírody nepřísluší – vlk a rys spolu obvykle nevydrží, ale tihle dva mě znali od chvíle, kdy otevřeli oči, a mě považovali za smečku.
Roky plynuly. Vousy mi zešedivěly dřív, než jsem čekal, ruce ztvrdly od sekery a udice. Šedivec se stal vůdcem vlčí smečky, která obsadila celé úbočí od Luční boudy až k Dvoračkám. Skvrna měla mladé, a její potomci se rozešli po celém hřebeni Krkonoš. Já jsem se stal kýmsi, komu horalé, když už na mě náhodou narazili při sběru hub, říkali "ten divý z Luční hory". Nikdo mě neobtěžoval. A mě to vyhovovalo.
Jenže jednoho srpnového dne, kdy jsem ošetřoval poraněnou tlapu mladého rysa, jsem uslyšel psí štěkot a lidské hlasy. Nestihl jsem nic. Než jsem se otočil, dostal jsem ránu pažbou pušky do spánku a probral se, až když bylo po všem. Rysice, matka toho mladého rysa – a taky moje dávná Skvrna, teď už stará a šedá – ležela mrtvá se třemi šípy v boku. Její poslední mládě bylo pryč. Odnesli ho, jak jsem se pak dozvěděl, do zvěřince na zámku hraběte Kestřánka, kde sbíral vzácná zvířata jako trofeje pro návštěvy z Vídně.
Vstal jsem z trávy pomalu, s krví za uchem, a díval jsem se na tělo Skvrny dlouho, možná hodinu. Pak jsem šel k chatrči a vytáhl zpod prkna tu starou sekyru, kterou jsem tam roky neměl v ruce jinak než na dřevo.
"Dneska večer," řekl jsem nahlas, a sám se lekl vlastního hlasu – tak dlouho jsem nemluvil s člověkem, že slova vycházela ztuha, jako rezavý závěs.
Sedl jsem si k ohni a začal sekyru brousit o kámen. Trvalo mi to dobré dvě hodiny. Mezitím se zpráva o mrtvé rysici roznesla horami rychleji, než jsem čekal – přiběhl ke mně Šedivec, celý zpěněný, a za ním starý vlk z jeho smečky, kterého jsem znal jako Kulhavce, protože měl od mladosti pokulhávající zadní nohu. Věděli. Zvířata to vždycky vědí dřív než my.
Podíval jsem se na ně a řekl jim – ne slovy, ale tak, jak jsme si rozuměli celé ty roky – že tohle je moje věc. Že mají smečky, mají mladé, mají za koho odpovídat, a já ne. Ať zůstanou. Šedivec sklonil hlavu, otočil se a zmizel i s Kulhavcem mezi stromy.
Vzal jsem sekyru na rameno a vydal se dolů z hor, směrem k zámku Kestřánků, kam podle mě rysí mládě odvezli. Slunce se sklánělo k obzoru, když jsem míjel poslední smrky a přede mnou se otevřelo panství s věžičkami, jejichž okna se v tom světle leskla jako rozžhavený kov.
Stráž mě viděla už zdálky – vysokého muže se šedivými vousy až na hruď, v obnošeném kožichu, se sekyrou na rameni. Poslali pro správce a ten poslal pro hraběte samotného. Kestřánek, tlustý muž v tuhém límci, vyšel na nádvoří s deseti myslivci ozbrojenými puškami, přesvědčen, že jde o přepadení nebo že se zbláznil nějaký tulák. Nikoho nenapadlo, že přichází jenom jeden muž kvůli jednomu mladému rysovi.
Zastavil jsem se na kraji dvora, kde ještě rostla tráva, než začínala dlážděná cesta k zámku. Deset pušek na mě mířilo. Ale já jsem se díval jinam – na klec u konírny, ve které jsem viděl přikrčené mladé zvíře, jež jsem před lety choval na vlastní hrudi.
"Kdo jsi a co chceš?" zakřičel hrabě, ale hlas se mu chvěl víc, než chtěl.
Neodpověděl jsem. Šel jsem dál, sekyru sklopenou k zemi, a díval se jenom na tu klec. Myslivci našlapovali nervózně, prsty na spouštích. Jeden z nich, mladý kluk, kterého jsem v tom šeru nepoznal, vystřelil dřív, než dostal povel – kulka mi profičela kolem hlavy a zaryla se do hlíny za mnou.
To vystřelení zlomilo napětí jako suchou větev. Vrhli se na mě všichni najednou. Nebránil jsem se sekyrou proti lidem – bránil jsem se jenom tak, abych se dostal ke kleci, srážel jsem je z cesty rukama a ramenem, dostal ránu do žeber, do zad, ale šel jsem dál, protože jsem věděl, že jestli padnu, ten rys tam zůstane navždy v té kleci nebo skončí vycpaný ve vitríně.
A pak se stalo něco, co nikdo z nich nečekal. Ze tmy lesa za panskou zdí se ozvalo vytí – jedno, druhé, desítky hlasů najednou, jako by celé Krkonoše najednou otevřely tlamu. Šedivec svou smečku neposlechl. Přišel. A s ním celý jeho vlčí národ, obklopil zeď panství ze všech stran, vlci skákali přes nízké části ohrady jako stíny, a myslivci, kteří ještě před chvílí mířili na mě, teď v panice couvali a stříleli kolem sebe.
Využil jsem toho zmatku, doběhl ke kleci, vytrhl závoru holýma rukama a otevřel ji. Mladý rys vyběhl ven, přeskočil plot přesně tam, kde na něj čekal Šedivec, a zmizel s ním do tmy.
Hrabě Kestřánek stál bledý u zdi zámku, s puškou, kterou už ani nezvedl. Podíval jsem se na něj přes celé nádvoří.
"Řekněte svým lidem, ať přestanou chodit do mých hor," řekl jsem mu – hlas mi teď zněl už jistěji, jako by se do něj vracela síla po letech mlčení. "Příště nepřijdu sám."
Otočil jsem se a odešel branou, kterou jsem přišel, s vlky po boku, kteří mě doprovodili až k okraji lesa a pak se rozešli každý ke svému doupěti.
O tři týdny později přijel na Luční horu posel se vzkazem od hraběte – psaní na drahém papíře, které jsem si nechal, protože jsem neuměl číst tak dobře, abych ho rozluštil hned, a musel jsem si ho po večerech skládat písmenko po písmenku u ohně. Stálo v něm, že hrabě zakazuje na svém panství lov na vlky a rysy až po hranici Obřího Dolu, a že si toho, jak psal, "váží mé odvahy postavit se sám".
Nevěřil jsem tomu psaní ani za mák – věděl jsem, že bohatí lidé slibují snadno. Ale hony na velké šelmy v mém kraji od té zimy skutečně ustaly, aspoň na dlouhá léta. Kožešiny se prý přestaly platit tak draho, poté co pár obchodníků z Vídně vyhořelo na skandálu s pašovanými zvířaty – to mi vyprávěl jeden dřevorubec, kterého jsem občas potkával na hranici lesa a který mi nosil sůl výměnou za houby.
Já jsem zůstal v horách. Sekyru jsem pověsil zpátky nad vchod chatrče, kde visela ještě dlouho poté, a stala se z ní spíš ozdoba než zbraň. Šedivec zestárl vedle mě, Skvrniny vnoučata běhala po celém hřebeni od Sněžky až k Labské boudě, a já jsem každý večer sedal před ohněm a poslouchal, jak z dálky doléhá vytí, které už dávno nebylo cizí, ale znělo jako hlas rodiny.
