Vzala jsem si Tadeáše po pěti letech chození a myslela, že vím, do čeho jdu. Jeho rodiče jsem znala, působili tiše, nenápadně, na návštěvách se drželi zpátky. Jeho matka Hana mi vždycky přišla plachá, mluvila málo, vařila výbornou bramboračku, a když přišlo na mě, usmívala se jenom koutkem úst. Říkala jsem si, že je prostě ostýchavá. V den svatby se mi zdálo, že se drží blízko manžela, skoro mu dělala stín. Všimla jsem si, jak jí při gratulaci stiskl rameno a ona sebou trhla, ale bylo to v davu, všechno kolem vonělo fréziemi a sektem, tak jsem si řekla, že se mi to jen tak nějak zdálo.
Brali jsme se v Litoměřicích. Tedy — brali jenom my, gratuloval a pil s námi skoro celý dům. Pronajali jsme sál v restauraci U tří lip, na zdi visela zrcadla ve zlacených rámech a pod okny stály kbelíky s ledem, protože poslední červnový den vystoupala teplota k třiatřiceti. Hana přišla v béžových šatech s krajkou, vlasy měla pořád sepnuté sponkou, kterou nosí celé roky. Vypadala, jako by ji do těch šatů někdo narval a zatřepal. Pořád si rovnala lem, pletla si přípitek, podezřele často chodila na toaletu.
Tadeáš ji sledoval pokaždé, když se zvedla od stolu. Ne jako syn, co se bojí, jestli má matka nevolno. Jako hlídač. Oči mu ztmavly, čelist ztuhla, prsty se mu sevřely na stehně. Pak se vrátil k hovoru s mým bráchou a tvářil se, že se ho to netýká. Odstrčila jsem to.
Ta červnová noc byla horká. Po půlnoci většina hostů odjela, zůstali jen nejbližší. Seděli v menším salónku, kdosi pouštěl tichou hudbu z telefonu, na stole mezi nedopitými lahvemi stála váza s pivoňkami. Já jsem se šla převléct z těžkých svatebních šatů do volného trika, chtěla jsem si umýt obličej a na pár minut spadnout do židle.
Na chodbě jsem slyšela Tadeáše. Hlas měl úplně cizí. Nízký, spíš vrčení než mluvení: „…ty ses někde pletla celý večer. Co si kdo pomyslí? Že nedokážeš sedět, ty krávo.“
Zůstala jsem stát. Bosá, jedna ruka na vystydlé klice. Pak se něco praštilo o dřevo. Kroky. Hrdelní vzlyk, který byl vzápětí zadušený, jako by si ta žena přitiskla dlaň na pusu, aby ji nebylo slyšet.
Vešla jsem do místnosti bez klepání.
Hana seděla na zemi vedle obrácené židle. Sponku měla vytrženou, vlasy jí padaly do obličeje. Po spánku jí tekl tenký pramínek krve a ona si jej roztírala hřbetem ruky, až měla celou dlaň umazanou. Tadeáš nad ní stál, pěst ještě zvednutou, jakoby se chystal znovu.
A nikdo — nikdo z těch dvanácti lidí v sále — se nehnul. Tadeášova sestra Karolína se dívala do mobilu. Bratranec z Mělníka si čistil brýle a vzdychl, jako by se díval na opožděný vlak. Můj mladší brácha Lukáš, kterého jsem přesvědčovala, aby na svatbu přišel, stál u okna a jedl tlačenku. Ani nezvedl oči.
Hana se pokusila vstát. Noha jí podjela. Slyšela jsem vlastní hlas, plochý, škrobený:
„Tadeáši, sáhni na ni ještě jednou a končíme. Chápeš?“
Ani se ke mně neotočil.
„Jdi do ložnice, Kamilo. Počkej tam,“ řekl, jako bych byla neslušné děcko.
Nešla jsem. Došla jsem k matce, klekla si k ní, oběma rukama jsem ji chytila za lokty. Nemohla se postavit, třásla se tak, že mi s ní jely i kolena. V tu chvíli mi došlo, že tohle se děje opakovaně. Ne jednou. Oni všichni vědí. A mlčí.
Nejhlasitěji mlčela Karolína, která se na mě přes mobil podívala s úšklebkem a prohodila:
„Hele, nebuď hysterická. Táta to taky občas… no prostě. Mami, řekni jí, ať se nesnaží. Ty už jsi zvyklá.“
Hana nic neřekla. Dávala jsem jí vodu, ruka jí lítala tak, že půlka vytekla na dekolt. Krev jí kapala z obočí na béžovou krajku a dělala na ní malé hnědé tečky, jako když prší do prachu.
Zvedla jsem ji a vedla ke dveřím. Tadeáš mě chytil za zápěstí. Nebolelo to hned, nejdřív to bylo jen stažení, ale když jsem se chtěla vytrhnout, přitáhl mě k sobě a skoro mi vykloubil ruku.
„Řekl jsem, že nikam nejdeš. Sedni a nepleť se do rodinných věcí.“
Zapřela jsem se. Praštil mě o futro. Bum. Do tmy v hlavě se mi prolila horká vlna, slyšela jsem, jak Karolína někde za mnou típá cigaretu o talířek.
„Tati byl taky takovej,“ sdělila mi, jako by mi tím něco vyjasňovala. „A táta byl dobrej chlap. Jenom máma je někdy prostě natvrdlá.“
V tu chvíli jsem udělala jedinou rozumnou věc — vytáhla jsem z kapsy mobil a začala točit. Tadeáš mi ho chtěl vytrhnout, strkali jsme se na chodbě, já křičela, ať mě nechá, že jestli je to tak normální, tak ať klidně pokračuje, že video bude za chvíli viset na rodinném chatu. Všichni ztuhli. Hana stála opřená o zeď a brečela tiše, v jednom kuse, jako když teče kohoutek.
Noc jsme dojely do nemocnice v Ústí. Pohotovost, šití, otřes mozku. Na recepci se mě sestra zeptala, co se stalo, a já jsem řekla, že spadla ze schodů. Hana se mi pak v čekárně podívala na ruce — pořád jsem na nich měla zaschlou krev — a pronesla první slova za celou noc:
„Tadeášův táta byl taky takový. Všichni to věděli. Tchyně mi kdysi řekla, ať si zvykám, dokud neumře.“
Seděly jsme vedle sebe na oranžových sedačkách. Z automatu vedle hučel nazelenalý vitrínový světelný nápis RC Cola. Koupila jsem jí z toho automatu teplý čaj v plastovém kelímku za třicet sedm korun. Hana ho držela oběma rukama, a přesto se jí třásl.
„Proč jsi nikdy neodešla?“ zeptala jsem se.
Upila. Kelímek jí cvaknul o zuby.
„Mám invalidní důchod, Kamilo. Čtrnáct tisíc měsíčně. Kam bych šla?“
Seděly jsme spolu do pěti ráno. Pak zazvonil můj mobil. Tadeáš psal, že jestli se okamžitě nevrátím, nemám se kam vracet. Že ta svatba byla omyl. A že pokud si myslím, že mě nechá tahat cizí věci z bytu, tak se plete.
Nevím, co mě naštvalo víc — jestli ta zpráva, nebo ticho mého vlastního bratra. Ani jednou mi nepřipsal, jestli jsem v pořádku.
Ráno jsem si došla domů pro věci. S sebou jsem měla dvě tašky a jedno rozhodnutí. Tadeáš stál v obýváku, díval se na hokejový záznam a jedl studenou sekanou přímo z tácku. Nebránil mi. Jenom řekl:
„Tys to nikdy neuměla držet hubu. To byl tvůj problém už na začátku.“
A pak se vrátil k televizi. Jako by se mnou právě dořekl počasí.
„Dneska,“ řekla jsem mu, „jsem podala žádost o rozvod. Až se ti bude hodit, přijď si ji podepsat. Jestli ne, bude to i bez tebe. A ještě něco…“ Otevřela jsem notebook, který jsem držela pod paží. „Vaše rodina Hance zaplatí právníka. Nebo to video pustím všude. Úplně všude. Tvý ségře na profil, do skupiny od baráku, do práce. Rozumíš?“
Přestal žvýkat. Díval se na mě, jako bych právě sáhla na něco, o čem se v jejich rodině přede mnou ani nedýchalo.
A pak jsem jela zpátky do nemocnice. Hana spala na lehátku, s rukou obvázanou a pusou pootevřenou. K ránu už neplakala, jenom dýchala smířlivě, jako člověk, který si dávno nemyslí, že si zaslouží lepší konec.
Nikdy jsem jim to video nepustila. Ale podepsali, že Haně zaplatí advokátku, a podepsali i žádost o rozvod.
Hana se po měsíci přestěhovala do podnájmu v děčínské panelákové ulici, byt 2+1, v kuchyni plynový sporák a za oknem balkon, na který si dala truhlíky s muškáty. Rozvod trval devět měsíců. Tadeáš u soudu řekl, že jsem rozvrátila rodinu.
„Ona odvedla matku od rodiny,“ zopakoval do protokolu, jako by to samo o sobě stačilo k odsouzení.
Soudkyně, žena kolem pětapadesátky, si sundala brýle a otřela si spánek. Pak napsala něco do desek, zvedla ke mně hlavu a pronesla jen: „Paní Nováková, rozvod schválen. Děkuju, že jste přišla včas.“
Když jsem vyšla z budovy, Hana na mě čekala venku. Držela v ruce papírový sáček s koblihami z nádražní pekárny. Ahoj, řekla. Koupila jsem ti ke švestkové se skořicí, protože vím, že ti chutnají.
To je taková ta věta, kvůli které pak žena stojí na chodníku před soudem a nemůže najít klíče od auta, i když je svírá v dlani.
