— Jahody necháš tady, prázdný kbelík položíš u verandy a můžeš jet, — řekla Lucie svému bratrovi.
Viktor zůstal stát s plným kbelíkem v rukou. Tvář mu pomalu zrudla.
— Ty mě vážně vyhazuješ kvůli několika kilogramům jahod?
— Nevyhazuju bratra. Vyhazuju člověka, který přijel jen jíst a odvážet.
Roman přestal zatloukat poslední hřebík do střechy. Nad zahradou se rozhostilo ticho.
Viktor přijel před pěti hodinami. Snědl polévku, vypil džbán domácí šťávy a tři hodiny ležel pod jabloní, zatímco Lucie s Romanem opravovali střechu.
— Jsem host! — rozčílil se.
— Host přinese něco ke kávě. Nepřijede s prázdnými nádobami pro úrodu.
Viktor hodil kbelík na zem. Jahody se rozsypaly po štěrku. Potom nasedl do auta a odjel v oblaku prachu.
Chalupu zdědili po babičce teprve před rokem. Pozemek byl zarostlý kopřivami, studna zanesená a střecha tekla. Rodina o „rodném sídle“ mluvila jen tehdy, když babička ještě pekla koláče a prostírala stůl.
Lucie s Romanem do domu vložili úspory, dovolenou i vlastní síly. Jakmile však dozrály první jahody, maliny a okurky, příbuzní si začali podávat kliku.
O týden později přijela sestřenice Alena se dvěma dětmi.
— Jeli jsme kolem a napadlo nás, že si děti natrhají vitamíny.
— Mohou jíst, kolik chtějí, — odpověděla Lucie. — Ale jestli si chcete něco odvézt, nejdřív vyplejete záhon s mrkví.
Alena se podívala na své bílé kalhoty.
— To myslíš vážně? Přijeli jsme odpočívat.
— Ty odpočíváš. Já se u těch záhonů každé ráno ohýbám tři hodiny.
Sestřenice odjela uražená a rodinný chat se zaplnil zprávami o Luciině lakotě.
V sobotu přijel strýc Karel, rodinná autorita. Bez pozdravu zamířil k jabloním.
— Potřebuju tři pytle na mošt.
— Jablka jsou nahoře. Žebřík je v kůlně. A když už jsi tady, na severní straně padá plot. Pomůžeš Romanovi vykopat sloupek.
Karel se zamračil.
— Ty mi dáváš podmínky?
— Ne. Nabízím výměnu. Práce za úrodu.
Dlouho bručel, ale nakonec vzal lopatu.
Celý den nadával na dnešní generaci, přesto večer plot stál pevně a strýc seděl u stolu s talířem brambor.
— Člověku po práci chutná jinak, — uznal.
— Protože je to poctivé jídlo.
Za dva týdny se rodina rozdělila. Jedni Lucii bojkotovali. Druzí začali volat:
— Potřebovali bychom okurky. Co je potřeba udělat?
Na brance se objevila cedule:
Pomohl jsi — ochutnej. Nepomohl jsi — obdivuj.
Koncem léta se Alena vrátila. Tentokrát bez dětí, psa i prázdných nádob. Přivezla sazenice rybízu.
— Můžeme je zasadit spolu? Já vykopu jámy.
Lucie otevřela branku.
Když skončily, podala jí dvě sklenice malinové marmelády.
— To je za práci.
Aleně zvlhly oči.
— Opravdu chutná lépe, když člověk ví, že si jen nepřišel vzít.
Večer seděla Lucie s Romanem u ohně.
— Tak co, velitelko? Sezona skončila? — usmál se.
Lucie se podívala na plný sklep a nový pevný plot.
— Ne. Jen konečně začala sezona, kdy se naše dobrota přestala zaměňovat za povinnost.