— Podívej, jak se zase vystrojila, — zamumlala paní Růžena, když Veronika vyšla z domu. — Určitě běží za nějakým mužem. Žádné starosti, jen zábava.
— Přesně tak, — přikývla sousedka. — Proletí životem jako motýl. Ráno se namaluje a vrátí se až večer.
Veronika si jejich pohledů všimla, ale jako vždycky se usmála.
— Dobré ráno, dámy!
Pak rychle zamířila na autobus.
Její den začínal úklidem malého knihkupectví. Majitelka ji pustila dovnitř ještě před otevřením.
— Trochu jdu pozdě, paní Marto. Do devíti bude všechno hotové.
— O tebe strach nemám. Jsi spolehlivá.
Veronika vzala mop a začala vytírat. Ve dvanáct jí začínala přednáška na univerzitě. Studovala poslední ročník sociální pedagogiky a mezitím pracovala na dvou místech.
Telefon zazvonil.
— Slečna Veronika? Dostal jsem na vás kontakt. Potřebuji do pondělí seminární práci o zlomcích.
Podívala se na hodiny.
— Termín je krátký, ale zvládnu to. Pošlete zadání.
Majitelka knihkupectví zavrtěla hlavou.
— Kdy odpočíváš?
Veronika se jen usmála.
Po škole jela na druhý konec města, do dětského domova. U brány ji pozdravil vrátný.
— Eliška čeká od rána na lavičce.
Sedmiletá dívka seděla se sklopenou hlavou. Veronika k ní přišla zezadu a zakryla jí oči.
— Hádej, kdo jsem.
— Veronika!
Eliška ji objala tak silně, až ji zabolela ramena.
— Kdy už si mě vezmeš domů? Slíbila jsi mi to.
— V pondělí zasedá komise. Mám dvě oficiální práce, stipendium a byt. Jakmile mi schválí poručnictví, nezůstaneš tu ani o den déle.
— A zítra přijdeš?
— Přijdu. Vždycky přijdu.
Jejich rodiče zahynuli před třemi lety při nehodě. Veronice bylo tehdy devatenáct a Elišce čtyři. Protože Veronika ještě studovala a neměla příjem, mladší sestra skončila dočasně v dětském domově.
Veronika se od té doby nezastavila. Vyměnila rodičovský byt za menší, blíž k domovu, našla si práci a shromažďovala všechny dokumenty potřebné k tomu, aby si sestru mohla vzít.
Domů se vracela pozdě. Sundala boty, uvařila čaj a otevřela notebook. Čekala ji seminární práce, vlastní úkoly i ranní směna.
Několik týdnů nato vyšly z domu dvě. Veronika upravila Elišce límeček a pevně ji chytila za ruku.
— Dobré ráno, dámy, — pozdravila sousedky.
— Dobré ráno, — řekla Eliška.
Jakmile se vzdálily, paní Růžena zašeptala:
— Odkud má to dítě? Určitě ho schovávala u rodičů.
— Dnešní mladí, — povzdechla si druhá. — Nejdřív se baví a pak přivedou domů velké dítě.
Netušily, že právě procházejí kolem mladé ženy, která několik let spala čtyři hodiny denně, aby mohla zachránit jedinou rodinu, která jí zůstala.
Uplynulo několik měsíců. Byt se zaplnil dětským smíchem, pastelkami a školními sešity. Peněz bylo málo a Veronika občas usnula nad notebookem. Přesto svého rozhodnutí ani jednou nelitovala.
Jednoho jarního dne se sestry vracely s nákupem. Paní Růžena vstala z lavičky.
— Veroniko, můžeme s tebou mluvit? Hodně jsme tě pomlouvaly. Netušily jsme, čím sis prošla.
Veronika se zastavila.
— Nemohly jste to vědět.
— To nás ale neopravňuje vymýšlet si o tobě vlastní pravdu, — přiznala sousedka.
Eliška stiskla sestře ruku.
Veronika se usmála.
— Člověk vypadá zvenčí často úplně jinak, než jaký život skutečně žije.
Sousedky už toho dne neřekly nic.
Poprvé se totiž nedívaly na její rtěnku, šaty ani pozdní návraty.
Poprvé viděly člověka.