— Neboj se, dcero! Ludmila nedostane nic. Všechny peníze půjdou do naší rodiny.
Veronika se zarazila uprostřed věty.
— Jaké peníze, mami?
— No jaké asi? Byt prodáme. Tobě a Anetě koupíme něco menšího, nám s otcem už se rozpadá auto, takže konečně pořídíme nové. A zbytek dáme stranou, třeba jednou na chalupu.
Veronika pomalu odtáhla telefon od ucha.
Ještě včera si myslela, že po smrti babičky už horší bolest nepřijde. Mýlila se.
Všechno začalo obyčejnou večeří.
— Co jsi to zase uvařila? — bručela Božena Králová a odsunula talíř se zeleninovou polévkou. — To se nedá jíst. V závodní jídelně vaří líp.
Veronika vzala talíř přímo před ní.
— Dobře. Sním to sama. A ty si můžeš uvařit něco podle svého vznešeného vkusu.
— Ty mě necháš hladovou?
— Když je to tak hrozné, tak přece nebudeš trpět.
Babička přimhouřila oči.
— Vrať to.
Veronika jí talíř s rachotem položila zpět.
— Tak příště začni tímhle a ne urážkami.
Božena se tvářila, jako by ji vnučka osobně připravila o důchod, ale po chvíli se pustila do polévky.
Takové byly pořád. Obě tvrdohlavé, ostré, s jazykem jako břitva. Hádaly se kvůli soli, prachu na poličce, špatně složenému svetru. Ale nikdy v tom nebyla skutečná nenávist.
Veronika u babičky bydlela poslední čtyři roky. Starala se o ni, chodila s ní k lékařům, vařila, uklízela, hledala léky po lékárnách a poslouchala její nadávání.
Božena měla dvě děti — syna Petra, Veroničina otce, a dceru Ludmilu. Ludmila se neukázala skoro deset let. Otec s matkou přijeli dvakrát ročně, vždycky na půl hodiny, s dortem a nuceným úsměvem.
A pak přišlo jaro.
Božena odešla tiše, ve spánku. Ráno ji Veronika našla v posteli, s rukama složenýma na dece, jako by si jen dopřála delší odpočinek.
Po pohřbu notář přečetl závěť. Třípokojový byt v centru Plzně babička odkázala Veronice.
„Mojí vnučce, která se mnou zůstala, když ostatní neměli čas.“
Veronika tehdy plakala tak, že neviděla na podpisy.
Byt byl po babičce najednou příliš velký. V kuchyni stály dvě židle. Na poličce zůstaly její brýle. V křesle u okna ležela rozpletená deka.
Jednou Veronika automaticky nalila čaj do dvou hrnků.
— Babi, s cukrem?
Ticho ji zasáhlo tak silně, že se musela opřít o linku.
O pár dní později zazvonila teta Ludmila.
— Verunko! Jak to zvládáš? Jsi tu sama? — objala ji u dveří tak pevně, až to působilo nepřirozeně.
V kuchyni si dala kávu a rozhlížela se po bytě tak pozorně, že Veronice ztuhl žaludek.
— Poslouchej, kdy ho prodáš?
— Co?
— Byt. Co jiného?
— Proč bych prodávala byt?
— Aby se peníze rozdělily. Přece sis nemyslela, že takový majetek zůstane jen tobě.
Veronika pomalu položila hrnek.
— Je závěť. Babička ho nechala mně.
Ludmila odfrkla.
— Maminka už nebyla při smyslech.
— Byla.
— Nebuď sobecká. Jsme rodina.
— Rodina? Teto, deset let jsi sem nepřišla.
Ludmila vstala.
— Ty malá drzá holko. Ještě poznáš, že se s rodinou takhle nejedná!
Odešla a práskla dveřmi.
Veronika hned volala matce.
— Mami, teta Ludmila chce, abych prodala byt a rozdělila peníze!
— Cože? Ta drzost! — rozčílila se Jana. — Ona nedostane nic, neboj. Všechny peníze půjdou do naší rodiny.
Veronika zmlkla.
— Jaké peníze?
A tehdy přišla věta o prodeji bytu, sestřině bydlení, novém autě a chalupě.
Veronika cítila, jak v ní něco prasklo.
— Mami, ten byt je můj. Babička ho nechala mně.
— Ale prosím tě. Aneta právě dokončila školu. Potřebuje začít život. Ty tam sama ve třech pokojích sedět nebudeš.
— Já jsem se o babičku starala!
— To byla tvoje volba.
— Ne. To byla moje láska. A vaše pohodlnost.
Matka se nadechla k výbuchu, ale Veronika hovor ukončila.
Tu noc se jí zdálo o babičce. Seděla v křesle u okna, v šedém svetru, a vypadala přísně jako vždycky.
— Nenech si sáhnout na byt, — řekla. — Slyšíš? Ani korunu těm supům.
Ráno dorazili rodiče s Anetou.
— Musíme si promluvit, — začala Jana a protlačila se dovnitř.
— Není o čem.
— Veroniko, nebuď tvrdá, — vložil se otec. — Jedna holka nepotřebuje tři pokoje.
— Já nepotřebuju ani vaše rady.
Aneta rozhodila rukama.
— A já mám bydlet kde? V podnájmu? Ty máš byt zadarmo!
Veronika se na ni podívala.
— Zadarmo? Chceš čtyři roky nočních vstávání, nemocnic, léků, strachu, že babička spadne v koupelně? Vezmi si je. A pak mluv o zadarmo.
Všichni ztichli.
— Byt neprodám, — řekla Veronika. — A jestli ještě jednou někdo z vás přijde s tím, že babička nebyla při smyslech, sejdu se s vámi až u soudu.
Matka zrudla.
— Taková jsi? Kvůli bytu se obrátíš proti rodině?
— Ne. Kvůli bytu jsem konečně poznala, kdo moje rodina není.
Vyprovodila je ke dveřím.
Dlouho potom seděla v kuchyni a dívala se na babiččinu nedokončenou výšivku. Růže byly napůl hotové. Veronika nikdy pořádně nevyšívala, ale vzala jehlu.
Steh za stehem. Křivě, pomalu, s pícháním do prstů.
Když poslední červený květ dokončila, zavěsila výšivku nad babiččino křeslo.
Byt byl tichý.
Ale už nepůsobil prázdně.
Byl domovem ženy, která na konci života věděla přesně, komu ho zanechává.
A Veronika poprvé po dlouhé době nahlas řekla:
— Neboj, babi. Nedám jim ho.