Každé ráno projížděla bránou podzemního parkoviště v osm hodin dvanáct minut. Ne o pět minut dřív, ne o sedm později — přesně na minutu, jako by jí to řídil vlakový řád. Auto nechávala schválně v nejzazším rohu, až u betonové zdi, kde kapala voda ze stropu a páchl zatuchlý vzduch z ventilace. V Brně, v té kancelářské čtvrti u Špilberku, to bylo vždy plné. Venku ještě leželo listopadové mokro, mlha od Svratky se táhla po ulicích a každý se chtěl dostat co nejblíž ke dveřím.
Petra vystoupila, narovnala si bundu a zadívala se na modrou Fabii, kterou nechala stát tak daleko. Nebylo to o tom, že by si nevážila svého pohodlí. Jen si jednou spočítala, že z posledního místa dojde ke dveřím za tři minuty a čtyřicet sekund. A za tři minuty a čtyřicet sekund nestihne žádnou poradu, žádný e-mail, žádné pozdravení. Kdežto někdo jiný — kdo veze dítě do školy, kdo jede z nemocnice, kdo má nohu v dlaze — může právě ty tři minuty a čtyřicet sekund zoufale potřebovat.
Brána za ní sklapla.
V tu chvíli ještě nevěděla nic o Robertu Malíkovi.
Ten den byl jiný tím, že jí mobil ukázal zmeškaný hovor od Jany, sestry z Hodonína. Jana nikdy nevolala ráno. Volala večer, v sobotu, po obědě — nikdy v pracovní den před osmou. Petra si to přehrávala v hlavě, zatímco kroky zněly dutě mezi betonovými sloupy. Nemusela ani poslouchat hlasovou schránku. Věděla to. Už dva týdny čekala, až se ozve, a teď se to stalo.
Zpomalila.
V tu chvíli kolem ní projelo černé SUV, zablýsklo se ve světle ramp a zabočilo přímo na místo u dveří, na to nejlepší místo, kde se dalo zastavit tak, že k výtahu zbývaly jen čtyři kroky. Auto tam vklouzlo s jistotou člověka, který to dělá každý den. Z vozu vystoupil chlap v tmavém kabátě, s koženou taškou přes rameno, a ani se neohlédl.
Petra znala ten vůz. Robert Malík, vedoucí obchodního oddělení. Měl místo v krytém patře, ale vždycky parkoval tady, dole, na místě pro hosty. Nebo na místě pro invalidy, když nebylo obsazené. Bylo mu to jedno. On měl přece práci, byl v časovém presu, řídil oddělení, řídil lidi, řídil schůzky, a ty, co chodili pěšky, ať si chodí pěšky.
Petra si jen pomyslela, že by tam dneska mohla stát ta žena s berlí, co chodívá z recepce, ale ta přijížděla až po deváté.
A pak zazvonil mobil znovu. Tentokrát to byla zpráva. „Táta spadl na dvoře. Leží v nemocnici v Kyjově. Volej, až budeš moct."
Do práce to ten den dopadlo tak, jak to dopadnout muselo. V jedenáct hodin seděla v kuchyňce, dívala se do kelímku s kávou z automatu za sedmnáct korun a snažila se dopočítat, kolik by stála cesta do Kyjova, kdyby jela hned. Měla v peněžence sto šedesát korun. Na účtu devatenáct set. A to bylo celé.
Robert Malík se tam objevil, když si ohřívala oběd v mikrovlnce. Byl to ten typ člověka, který vždycky mluví, i když se nikdo neptá.
„To je dneska mazec," řekl, jako by to byla ta nejdůležitější informace dne. „Ráno jsem málem přišel o místo. Někdo mi tam vjel před nosem. Musel jsem projet dvakrát dokola."
Petra nic neřekla. Neměla sílu. Dívala se na ohřívanou polévku, jak se točí za sklem, a v duchu počítala, kolik jí bude trvat cesta z Brna do Kyjova, kdyby vyrazila hned po práci — hodinu, možná o něco víc, podle toho, jak bude hustý provoz na Vyškovsku.
„Měl bys parkovat v patře, ne?" ozvalo se ode dveří. Byla to Alena, starší účetní. „Tady dole je to pro návštěvy."
Robert se uchechtl. „Já mám návštěv dost," řekl. „A kdo dřív přijde, ten dřív parkuje."
„To je pravda," řekla Petra. „Kdo dřív přijde."
Myslela na to, jak ráno nechala Fabii v rohu, aby si někdo jiný mohl sednout blíž. A teď tady stál Robert a jeho slova zněla jako vysmívaný vtip, který nechápala.
Odpoledne odjela do Kyjova. Táta ležel na ortopedii, noha v sádře, žena z vedlejší postele mu nesla čaj a on se tvářil, že to vlastně nic není. Jenže bylo. Zlomenina v jeho věku, to nebyly tři dny. Sestra jí u dveří řekla, ať si sedne, a Petra seděla na židli u okna a poslouchala, jak jí táta vysvětluje, že uklouzl na mokrém listí, prý mu to není trapné, prý mohl spadnout i doma v kuchyni.
„Musím zpátky do Brna," řekla mu.
„Tak jeď," odpověděl. „A nespěchej."
Do Brna se vrátila ve tři ráno. Parkoviště před domem bylo plné, musela nechat auto na konci ulice, u kontejnerů, a domů šla pěšky s tím podivným pocitem, že má nohy z olova. Následující ráno přišla do práce pozdě, protože to jinak nešlo.
A spatřila ho znovu.
Černé SUV stálo na místě pro hosty. Tentokrát na tom úplně nejlepším místě, kde bývalo napsáno žlutou barvou na betonové zdi: REZERVOVÁNO PRO NÁVŠTĚVY. Robert Malík se právě vracel z recepce, v ruce kelímek s kávou z automatu, a šel si sednout do auta. Otevřel dveře, položil tašku na sedadlo spolujezdce, a v tu chvíli si jí všiml.
„Hele, to jsi ty s tím starým fábiem," řekl. „Vidíš, dneska ses sem nedostala."
Petra se zastavila. Venku lilo. Mokrý asfalt se leskl, z okapu nad vjezdem stékala voda a bubnovala do plechové římsy.
„Ano, já sem nepatřím," řekla. „Já parkuju vzadu."
Robert se tomu zasmál. „Tak vidíš. A já ti tady zatím udělám místo."
Neřekla nic. Jen tam stála, zmáčená od deště, s taškou přes rameno, a dívala se, jak Robert nastartuje. Stěrače zametly vodu, světla se rozsvítila, auto couvlo, otočilo se a zmizelo v ranní mlze.
Toho večera napsala Janě zprávu: „Přijeď zítra. Musím něco vyřešit v práci. Pak pojedem za tátou."
Pak si sedla ke stolu, otevřela v telefonu galerii a začala procházet fotky, které jí za poslední měsíc poslal Tomáš z technického oddělení — ten, co má stůl u okna s výhledem přímo na rampu. Věděla, že si dělá srandu z toho, jak si vždycky stěžuje na Robertovo SUV. Teď ale ty fotky nebyly k smíchu. Bylo jich pět. Na každé stálo černé auto na místě pro invalidy, s datem v rohu. Leden, únor, březen, ještě jednou březen, duben.
Ráno čekala na recepci. Robert přišel v sedm třicet, což bylo nečekané, a když ji uviděl stát u výtahu, mrkl na ni.
„Jedeš nahoru?"
„Ne," odpověděla. „Čekám na tebe."
Tvář se mu zkřivila. „Co potřebuješ?"
„Chtěla jsem ti něco říct." Odkašlala si. Nebylo to přesvědčivé, ale Robert byl zvyklý, že se před ním lidé klaní. Usmál se.
„Povídej, ale rychle. Mám v osm poradu."
„Dobře," řekla Petra. „Ráno jsi mi říkal, že mi tady uděláš místo. Tak ti říkám, že si nemusíš dělat místo. Já si ho udělám sama."
Robert na ni zíral. „Co to plácáš?"
„Mám fotky," řekla klidně. „Pětkrát jsi od ledna stál na místě pro invalidy. S datem, s časem. Kdybych to poslala na městskou policii, je to dva a půl tisíce za každý přestupek. To je dvanáct a půl tisíce."
Robert zbledl. Ne proto, že by neměl peníze. Proto, že ho někdo chytil. Proto, že si to někdo hlídal.
„To ti nevěřím," řekl.
„Tak se podívej." Vytáhla telefon, otočila k němu displej. Fotky tam byly, jedna po druhé.
Robert sevřel rty. „Kdo ti je poslal?"
„To je jedno," řekla Petra. „Důležité je tohle — nepošlu je na policii. Pošlu je vedení. Přiložím k tomu, kolikrát sis stěžoval, že firemní auto potřebuješ mít vždycky nejblíž ke dveřím, protože jsi pořád na cestách za klienty. A pak přiložím fotky, jak stojíš na místě pro invalidy, zatímco žena s berlí čeká, až se uvolní parkoviště nahoře. Ať si to vedení spojí samo."
„A když to neudělám?"
„Tak si dnes podáš žádost o přidělené místo v krytém patře. Máš na něj nárok, jenom sis o něj nikdy neřekl, protože se ti nechtělo chodit o patro výš. Uděláš to dnes, a ty fotky zůstanou tam, kde jsou."
Robert se zasmál, ale hlas mu přeskočil. „Ty jsi nějaká jiná, viď. Dřív ses mi zdála taková tichá."
„Já jsem tichá," řekla Petra. „Jen nesnáším, když někdo dělá z cizího pohodlí svůj zvyk."
Ten den ve tři odpoledne přinesl Robert na recepci vyplněný formulář. Složil ho, strčil do obálky a položil na stůl s takovým výrazem, jako by se zbavoval nemovitosti. Petra ho sledovala z okna kuchyňky, jak si pak sedl do auta a jel nahoru do krytého patra.
A pak, místo aby šla domů, udělala něco, co nikdo nečekal.
Slepila na betonový sloup u toho místa — toho nejlepšího místa u dveří — malý štítek. Byl to obyčejný papír v eurofolii, přilepený izolepou. Stálo na něm jen pět slov:
„Nechte volné pro ty, co spěchají."
Druhý den tam stála stará žena, která přijela do firmy na pohovor. Zaparkovala, vystoupila, a než vešla dovnitř, přečetla si ten štítek. Pak se otočila a poklepala dlaní na kapotu svého auta, jako by mu za něco děkovala.
Petra stála opodál, u stojanu na kola, s klíčky od Fabie v ruce. Sledovala ji a nic neříkala.
V kapse jí zavibroval telefon. Zpráva od Jany: „Tak co? Jedeš?"
Odepsala: „Ještě ne. Ale brzy. Mám tu dneska jedno místo, který musí zůstat volný."
Pak nasedla do Fabie, vyjela z rohu parkoviště a zamířila na jih, k dálnici na Kyjov, kde na ni čekal táta s nohou v sádře a s konvicí čaje, kterou si uvařil na lůžku jednou rukou, i když mu to sestra zakazovala.
