Ten byt jsme koupili čtyři roky zpátky, cihlový dům kousek od nádraží. Třetí patro, balkon na západ, v létě se tam nedalo vydržet po páté odpoledne. Daněk na tom trval — říkal, že západ slunce je u kafe lepší než televize. Já bych brala sever, kvůli klukovi, ale tehdy jsme ještě kluka neměli.
Ráno bylo obyčejné. Vyšla jsem ve čtvrt na osm, venku mrholilo, tramvaj měla zpoždění sedm minut. V práci mi na stole ležel email od účetní, že mi neprošla faktura za materiál, protože dodavatel změnil číslo účtu. Normální den. Volala jsem do školky, že Matyáška vyzvednu já, ať Daněk nemusí z dílny odjíždět. Měl rozdělaný motor u octavie, vím to, protože mi ráno psal, že ho čeká repase vstřiků. Nic nenasvědčovalo tomu, že večer řekne to, co řekl.
Matyášek měl teplotu. Ne vysokou, třicet sedm osm, ale ve školce ho nechtěli, prý kolem lítá pátá nemoc. Seděla jsem s ním v kuchyni, dávala mu čaj s medem, na lince se povalovaly vystříhané papírové hvězdy, které jsme lepili na okno. Vtom cvakl zámek.
Daněk vešel, pověsil bundu na věšák, který se už půl roku kýval, a rovnou si z kávovaru nalil kávu. Ani se nepřezul, stál v botách na dlažbě. A pak to řekl.
Seděla jsem u stolu. Matyášek se mi opíral o hrudník, měl horké tváře a mokré vlasy od potu. V dřezu kapal kohoutek. Daněk stál opřený o kuchyňskou linku, v ruce hrnek s kávou, a mluvil, jako by řešil, kam dáme staré křeslo.
„Nezvládáš to. Pořád je nemocnej, pořád s ním lítáš po doktorech. Podívej se na sebe. Mělas být v práci, dneska zase ne. Takhle se žít nedá."
Zírala jsem na něj. Myslela jsem, že vtipkuje. Ale on nepřestal.
„Vzdal by ses ho. Našel by rodinu, která se o něj postará. Nebo dětskej domov. Některý dětský domovy jsou dnes dobrý. Měli bychom klid."
Do hrnku mu přistála moucha. Všimla jsem si jí, protože ji nesetřel. Jen se na ni podíval a dál pil. Ten detail si pamatuju líp než jeho obličej.
Pak se stalo něco, co neumím popsat jinak než slovy, že se mi zatmělo před očima. Ne omdlela jsem, ne. Ale všechno kolem ztratilo barvy. Matyášek se zavrtěl, zabručel, nespal, jen mu bylo mizerně. Prsty jsem mu hladila vlasy, lepily se mi na ně pot. A já slyšela, jak z mých úst vychází úplně cizí hlas: „Až skončíme, tohle si zapamatuješ."
Daněk se zasmál. Ne nahlas, takové to krátké vydechnutí nosem. „Ty mi vyhrožuješ? Prosím tě. Vždyť ty sama nevíš, co seš."
Té noci jsem nespala. Ležela na kraji postele, Daněk spal zády ke mně, oddechoval, jako by právě splnil úkol v práci a teď si zasloužil odpočinek. Matyášek v pokoji vedle kašlal ze spaní. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že vedle mě leží člověk, který by bez mrknutí oka poslal mého syna do ústavu. A já s ním sdílím ložnici.
Ráno jsem vstala dřív. Uvařila čaj, oblékla Matyáška, zkontrolovala teplotu — spadla na sedmatřicet tři. Zavolala kolegyni z účtárny, jestli mi může hodit směnu, že mám něco důležitého. A jela jsem do města.
První zastávka byla notářka na Masarykově náměstí. Druhá zastávka byla banka na třídě Karla IV. Třetí zastávka byla školka, kde jsem vyplnila papíry, o kterých jsem ještě včera nevěděla, že existují. Všude mi řekli, že potřebují podpis obou rodičů. Všude jsem se usmála a řekla, že ano, samozřejmě, manžel podepíše večer.
Večer jsem mu papíry položila na stůl. Daněk zvedl hlavu od mobilu. Přečetl první stránku, druhou, třetí. Viděla jsem, jak se mu na čele dělá vráska, ta samá, co se mu dělala, když řešil daně.
„Co je tohle?"
„Žádost o rozvod. Dohoda o výlučné péči. Návrh na výživné. A tady," sáhla jsem do tašky a položila před něj poslední list, „dohoda o vypořádání bytu."
Daněk zíral. „Ty ses zbláznila."
„Včera jsi mi řekl, že nemám na to, abych vychovala syna. Tak vychovám. Sama. A ty si můžeš nechat byt." Zastavila jsem se. „Teda — svou půlku."
Byt byl napsaný na nás oba. Ale hypotéku jsem poslední tři roky platila výhradně já. Daněk do domácnosti nepřispíval skoro nic. Tvrdil, že jeho dílna je investice do budoucnosti. Každý měsíc to bylo sedmnáct tisíc, co šly z mého účtu. Sedmnáct tisíc krát devětatřicet měsíců. Když jsem to řekla notářce, jen zvedla obočí a podala mi seznam dokumentů, které mám dodat.
„Počkej, počkej," Daněk zvedl ruce. „Tys to celý naplánovala, aniž bys se mnou mluvila?"
„Tys včera mluvil o tom, že náš syn patří do děcáku. Já se s tebou o tom bavit nechci."
„To jsem tak nemyslel."
„Jak jinak se to dá myslet?"
Daněk mlčel. Pak poprvé za celou dobu udělal něco, co mě zaskočilo. Sundal si brýle, položil je na stůl a prstem si přejel po hřbetu nosu. A řekl: „A co budeš dělat, až ti dojdou síly? Víš, co to je, starat se o nemocný dítě sama?"
„Nevím. Ale vím, že to zvládnu líp než s člověkem, který mi řekne, ať ho dám pryč."
Ten večer už jsme nemluvili. Daněk spal v obýváku, já slyšela, jak po půlnoci bouchla lednička a jak si otevíral pivo. Třetí, čtvrté… nesledovala jsem. Ráno podepsal papíry. Všechny. Bez jediného slova. Jen na chodbě, když si bral batoh, se otočil: „Až budeš v háji, nevolej mi."
Zavřela jsem za ním dveře. Otočila zámkem. A pak jsem se posadila na podlahu v předsíni, opřela záda o botník a seděla tam tak dlouho, že mě Matyášek našel. Přišel s plyšovým králíkem, kterému chybělo oko. „Mami, proč sedíš na zemi?"
„Protože už se nemusím bát," řekla jsem mu.
Stěhovaly jsme se o pět měsíců později. Malý byt tři plus jedna ve staré zástavbě na Novém Hradci. V obýváku je slyšet projíždět tramvaje, kuchyň je úzká, že se v ní neotočí dva lidi najednou. Ale z dětského pokoje je vidět na nádraží, a Matyášek může celé hodiny sedět u okna a počítat vlaky. Byt jsem koupila z poloviny, kterou jsem vyplatila Daňka. Dal mi podíl, já mu dala dvacet pět tisíc za stěhování, protože v něm žil a neměl bych kam jít. Ne, ne zasloužil si to. Ale šlo mi o to, abych se za sebe nemusela stydět.
A on? Daněk zůstal v tom cihlovém bytě. Začal platit hypotéku — celou. Zavolal mi po dvou měsících, že mu chybí k Matyášovi klíče a že by chtěl mít kontakt. Řekla jsem, že ano, samozřejmě. Poslala jsem mu číslo na kontaktní centrum pro styk s dítětem. Soud mu určil asistenta, protože jsem nemohla vyloučit, že při předání synovi něco neřekne. Třeba to, že ho chtěl odvézt do dětského domova.
Jednou za čtrnáct dní, v sobotu dopoledne, má Matyáše na tři hodiny. Pod dohledem sociální pracovnice. V Herně na náměstí. Při prvním setkání se Matyášek držel mojí nohy a nechtěl jít. Při třetím se ho Daněk zeptal, jestli si pamatuje, jak spolu montovali vláčkodráhu. A Matyášek řekl: „To bylo dávno, tati."
To je pokuta, kterou nikdy nezaplatí. Ne penězi. Ale přece. Já mu nebráním v ničem. Jen mu nedávám to, co by mu dal, kdyby jednal jako otec.
Občas večer, když Matyášek usne, si v kuchyni udělám čaj. Sednu ke stolu, zapálím svíčku, kterou jsem si koupila na vánočním jarmarku na náměstí. Kouřím — vím, že nemám. Ale jednu za večer si dám. A dívám se na hrnek, na tom mém je nápis „Máma má vždycky pravdu". Koupila mi ho kolegyně z účtárny, když slyšela, že se rozvádím. Není to pravda. Máma nemá vždycky pravdu. Ale máma má vždycky chránit.
Soud trval jedenáct měsíců. Výživné soud určil na jedenáct tisíc pět set měsíčně. Daněk platí pravidelně, vždycky k patnáctému. Ani jednou si nestěžoval. Možná ho to víc bolí než cokoli jiného.
Někdy si říkám, co by se stalo, kdybych to ráno jela místo na notářku do práce. Představuju si ten večer, ten samý. Daněk u linky, kafe v ruce, hvězdy vystříhané z papíru. Řekl by to znova. Neřekl to jen tak. Řekl to klidně, po práci, po normálním dni. A já si nepřestávám myslet, že to říkal už dávno nahlas. Že to celou dobu cítil.
Jen tenkrát to konečně vyšlo ven.
A já vím svoje.
Dneska máme s Matyášem den pro sebe. Jedeme do zoo ve Dvoře Králové. Máme tam rozepsané safari, minule jsme ho nestihli. Venku je chladno, ale je pošmourno, takže tam nebude moc lidí. Vlak nám jede v osm dvacet z hlavního nádraží. Matyášek už balí svačinu, do batohu si dává dvě jablka a kapesník. A já vím, že až se vrátíme, budu tady sedět u stolu, pít čaj a počítat, kolik dní zbývá do další soboty, kdy mu předám syna. Ale dneska. Dneska je jenom náš.
