Sedím v kuchyni, dívám se na mobil a mezi námi je jedenáct let ticha. On je v Brně, já v Olomouci. Sto osmdesát kilometrů, které jsme postavili společně, cihlu po cihle.
Začalo to v roce 2012. Maminka volala, že táta je v nemocnici. Že to vypadá špatně. Sedl jsem do auta, stará felicie z bazaru, a jel přes půl republiky. Zatímco jsem stál na dálnici u benzinky, vybral jsem z bankomatu posledních sedm tisíc. Na léky. Na to, co bude potřeba.
Táta umřel za tři dny. Já měl po operaci kolena, chodil jsem o berlích, ale na pohřbu jsem stál vzpřímeně. Bylo mi sedmadvacet. Bratr přijel z Prahy, s manželkou a dvěma kufry. Šel mi naproti a řekl: „Nech to na mně, jo? Ty se sotva držíš na nohách.“
A já mu věřil.
Dům po rodičích byl starý, ale velký. Zahrada, dvě patra, dílna po otci. Otec byl automechanik. V dílně pořád stála jeho zvedací plošina a staré nářadí. Když zemřel, zůstalo to všechno na nás dvou.
Bratr mi řekl: „Prodáme to. Rozdělíme si to napůl. Ty potřebuješ peníze na nohu, já na byt v Praze.“
Souhlasil jsem.
Ale pak přišel s papírem. Že on to všechno zařídí, abych se nemusel starat. Že podepíšu plnou moc a on to vyřídí rychleji. Podepsal jsem. Ani jsem to nečetl. Byl to můj brácha. Kdo by to neudělal?
O tři měsíce později mi volala sestřenice z Brna. „Viděla jsem vaši dílnu na prodej,“ povídá. „Na portálu reality. Patrik ji prodává. Věděls to?“
Nevěděl jsem.
Volal jsem mu. Dvakrát. Třikrát. Když to zvedl, slyšel jsem v pozadí auta, měl to na handsfree. „Brácho, neblbni,“ řekl. „Dům se musí prodat celej. Nikdo nechce jen dílnu. Já ti to vysvětlím, ale teď nemůžu, jasný? Řídím.“
Zavěsil mi.
Přijel jsem do Prahy. Našel si město, našel si byt, co bych čekal. Zvonek s jeho jménem. Nikdo neotvíral. Volal jsem manželce. Zvedla to a řekla, že Patrik je na služebce v Ostravě, ať přijedu jindy.
Jindy, když přijedete, tak zjistíte, že barák je prodanej. Celý. I s dílnou. I s nářadím, co táta sbíral třicet let.
Patrik mi pak poslal zprávu. Jednu jedinou za celou tu dobu. „Dluhy mámy se musely zaplatit. Po dělení nezůstalo nic. Nevolej mi, Petra už z toho má nervy.“
Máma žádné dluhy neměla. Táta před smrtí vše poplatil, byl na to háklivý. To jsem věděl jistě. Ale jak to dokázat, když jsem podepsal plnou moc?
Vyhledal jsem si právníka. Mladá žena v Brně, pán v obleku, co pil kafe v papírovým kelímku, se na mě podíval a řekl: „To je špatně. Takhle to vypadá na zneužití plné moci. Ale…“
Slovo „ale“ v takový situaci víte, co znamená.
„Můžeme to zkusit. Jen to bude na roky. A bude to drahý. A nemáte jistotu, že vyhrajete.“
Neměl jsem na to. Žil jsem z invalidního důchodu, po operaci kolena jsem nemohl makat. Sedmnáct tisíc měsíčně. Z toho nájem, jídlo, rehabilitace.
Tak jsem to nechal.
Ne proto, že jsem mu odpustil. Proto, že jsem neměl sílu. A to je přesně to, co Patrik celou dobu věděl.
Jedenáct let jsem mu nepsal. Narozeniny, Vánoce, smuteční oznámení tety — nic. On taky ne. Dělal kariéru v Praze, jezdil služebním autem, posílal fotky z dovolených. Viděl jsem to přes známé. Známí se vždycky najdou, i když nechcete.
A já zůstal v Olomouci. Pronájem 1+1, v paneláku u nádraží. Za oknem koleje, v noci je slyšet, když vlak brzdí. Nábytek z Ikey, lednička, co vrčí, když je plná. Když mě lidi vidí, řeknou: „Ty ses moc nezměnil.“ Ale já se změnil. Jen to není vidět.
Před rokem jsem začal znovu chodit. Po rehabilitacích, po operaci, po druhé operaci. Teď už nekulhám. Když prší, občas si vzpomenu na to, jak táta říkal: „Koleno je jako spojka. Musíš ho promazávat.“ Vtipný. On by věděl, co na to říct.
A teď, zítra, má narozeniny. Třicet osm. To je věk, kdy táta poprvé uvažoval o tom, že by dílnu rozšířil. Já v jeho věku nemám nic. Ani dílnu, ani plány na rozšíření. Jen tenhle byt a dobrej vztah k vlakům.
Včera jsem byl u notáře. Ne kvůli Patrikovi. Kvůli sobě.
Sestavil jsem závěť. Všechno, co mám — pár set tisíc na účtu, co jsem si za ty roky odkládal z důchodu, auto, nábytek, knihy — jde Janě. Jana je žena, které se tolik nezměnil život, jak si lidi myslí. Pracuje v květinářství kousek od nádraží, tam, co mají v okně vždycky žlutou konev. Potkali jsme se před pěti lety, když jsem jí nesl těžkou bednu s cibulkami tulipánů. Není to tak, že bychom spolu žili. Ale je to jedinej člověk, se kterým můžu mlčet, a není to trapný.
Notář se mě zeptal: „Máte sourozence? Musíme je uvést.“
Řekl jsem, že ne.
Není to lež. Patrik pro mě přestal bejt bratr v momentě, kdy mi poslal tu zprávu z Prahy. Nebo možná o něco dřív. Těžko říct, kdy přesně.
Ale zítra je jeho narozeniny. A já mu napíšu.
Jen tak, krátce. „Všechno nejlepší. Přeju ti, ať máš všechno, co sis vzal.“ A k tomu pošlu jednu věc. Skrz datovou schránku. Plnou moc, co mi kdysi nechal podepsat — tu kopii, co jsem si schoval, a k ní soudní vyrozumění, že tohle je moje poslední slovo k celý tý věci. Ať si to přečte a ví, že už po mně nic chtít nebude. Ani dílnu, ani odpuštění, ani telefonát.
Posledních jedenáct let jsem mu říkal, že se neozvu, protože nechci. Ale pravda je jiná. Neozval jsem se, protože jsem neměl co říct. Teď už mám. Je to jen pár řádků, ale stojí mě to jedenáct let života.
Zítra, přesně v půl osmý ráno, to odešlu. A pak půjdu koupit rohlíky. V pekárně u nádraží mají o půl osmý čerstvý, teplý, a když si vezmu deset, prodavačka mi vždycky jeden přidá zadarmo. Říká, že jsem ji takhle dělá hezkej den. Neví, že mě taky.
Zítra je jeho narozeniny. A já mám svý poslední slovo.
