Tchyně mi volala v pátek po sedmé, zrovna když jsem zamykala kancelář. Na schodišti bývalé městské pojišťovny v Liberci je cítit vosk a sto let staré topení. Mobil mi drnčel v kapse kabátu, venku padal mokrý listopadový sníh.
„Zlato, tady Lída. Karel ti chtěl něco říct, ale nechce, abys to brala jako tlak. Já mu říkám, máš přece svou ženu, tak jí to řekni. A on že neví jak. Tak to říkám za něj. My s Karlem jsme se rozhodli, že vám konečně pořídíme tu koupelnu. Ne vážně, už to odkládáme dvanáct let. A ty máš teď ten účet, co ti zůstal po mámě. Dvě stě čtyřicet tisíc. To je přesně rozpočet. Dáme vám to z ruky do ruky. Ty zaplatíš zálohu stavební firmě a Karel ti to vrátí, jakmile vyřeší ten prodej chalupy. Teta Božka už podepsala, zbývá bratranec. No řekni, kdo by nechtěl takovou příležitost?"
Stála jsem u výtahu a koukala na svoje boty. Mokré fleky. V kapse hledám klíče, místo toho prsty narazí na vosk z tiskárny, co mi zůstal za nehtem.
„Lído, já teď řídím," zalhala jsem. „Zavolám ti."
Vítězslav, můj muž, na mě čekal doma v kuchyni. Byt v podkroví činžáku z třicátých let, okna do Ještědské ulice, vždycky tu smrdí sousedovic papoušek. Karel, jeho otec, seděl u stolu s rozloženým katalogem obkladů. Měl rozevřenou stránku s mramorovými dlaždicemi a v ruce tužku.
„Tak co," řekl Karel, jako by se jednalo o rozsudek, „italská dlažba s žílami. Nedávno si ji dávali Dvořákovi ze třetího patra. Tak si říkám, proč my máme pořád ty zelený kachličky z devadesátých let."
Vítězslav vařil. Stál u plotny, míchal omáčku, a neřekl nic. To mlčení bylo horší než otcův proslov. Dvanáct let manželství a já přesně věděla, co to znamená: nech to na mně, už s ním nemůžu. Takhle mlčel, když se jednalo o byt, o mojí práci, o všechno, co by znamenalo postavit se otci čelem.
Můj telefon ležel na lince vedle prkénka. Vítězslav se k němu natáhl, jakoby mimochodem.
„Půjč mi mobil, ať vidím, kolik máš na účtu. Ať víme, s čím počítáme."
Ne na krájení, ne na sms. Na účet. Jeho otec seděl o dvě židle dál a souhlasně pokyvoval hlavou, protože v jejich rodině jsou peníze společné, jenomže vždycky společný byly ty moje.
Odložila jsem vařečku. Polička u okna, na které stojí fotka mojí mámy. Tvář se jí rozpíjela v odrazu pouliční lampy.
„Co tam chceš hledat?"
Vítězslav udělal nechápavý obličej.
„No… jestli na to máme."
Hodiny nad dveřmi ukazovaly sedm dvacet. Voda z kohoutku kapala do dřezu, i když jsme ji před týdnem opravovali. Jeden z těch drobných zvuků, které doma slyšíš, jenom když je ticho.
„Nemáme," řekla jsem. „Ale můžu ti to ukázat."
Vzala jsem telefon, odemkla ho a otevřela bankovnictví. Na účtu dvě stě čtyřicet tisíc korun. Zůstatek po mámě, která zemřela loni v březnu. Šetřila dvacet let v papírové obálce pod šuplíkem, pak si konečně nechala poradit a uložila to na spořicí účet. Umřela dřív, než si cokoli koupila.
V oznámeních viselo: „Žádost o předběžné schválení úvěru byla podána." Po kliknutí detaily: jméno žadatele Vítězslav Herout, částka dvě stě čtyřicet tisíc, účel: rekonstrukce koupelny.
Podívala jsem se na něj. Ne na jeho tvář. Na jeho ruce, které svíraly okraj kuchyňské linky tak, až mu zbělely klouby.
„Víťo, kdo podal žádost mým jménem?"
Karel se narovnal. Položil tužku na katalog, jako by právě dopsal poslední větu závěti.
„Prosím tě, co tady hraješ. Banka ti schválí kde co, ty máš čistý registr. Jemu s podnikáním nedá nikdo ani korunu. Proto to Vít'a udělal."
Vítězslav konečně něco řekl. „Vždyť bys to stejně neschválila, kdybych se zeptal."
Chvíli jsem seděla docela bez hnutí. Takhle se cítil asi ten papoušek od sousedů — když ho přikrejou dekou a on neví, jestli je ráno, nebo večer.
„Kdy přesně?" zeptala jsem se.
„Minulý čtvrtek. U tebe v práci byl ten seminář, ty jo, já jsem si myslel, že to stihnem vyřešit v klidu."
„To znamená, že jsi mi prošel peněženku?"
Karel si nasadil brýle, i když je na čtení nepotřeboval. „No tak, Andulo, dost. Vyřizujeme to v rodině."
Pak udělal tu věc, kterou dělává vždycky, když chce hovor utnout: vstal, vzal si sako, upravil si límeček. Ale neodešel. Zůstal stát ve dveřích kuchyně s rukou na klice a počítal, která strana povolí.
Já neřekla ani slovo.
V pondělí jsem šla do banky. Stejná pobočka na Pražské, kde mi před čtyřmi lety úřednice pomáhala založit spořicí účet pro mámu. Seděla jsem u přepážky se slečnou, co se jmenovala Denisa a vypadala, jako by pracovala první měsíc.
„Dobrý den, potřebuju stornovat žádost o předběžné schválení úvěru."
„Jméno žadatele?"
„Vítězslav Herout."
Klepala do klávesnice. Pak se zarazila. „Ale žádost podal Vítězslav Herout. Vy jste…"
„Anna Heroutová. Jeho manželka."
„Tak v tom případě bohužel. Bez podpisu manželky to nemůžeme stornovat, ale ani schválit. U společného jmění je vyžadován souhlas obou. Bez vašeho podpisu to prostě neprojde, ať Vítězslav udělá cokoli."
„Takže se nemusím ničeho bát?"
„Pokud nic nepodepíšete, banka peníze neuvolní. Je to tak jednoduché."
Vyšla jsem ven a měla jsem chvíli pocit úlevy — dokud mi ve tři odpoledne nepřišla zpráva od Víti: „V sobotu otec objednal obklady a zaplatil zálohu stavební firmě z vlastní kapsy. Firma chce zbytek do čtrnácti dnů, jinak platíme smluvní pokutu. Musíš to vyřešit, jinak přijdeme o zálohu."
Přečetla jsem si to třikrát. Karel najal firmu, aniž bych o tom věděla. Karel podepsal smlouvu. Karel zaplatil zálohu. A teď jsem měla být ta, kdo zaplatí pokutu za jeho rozhodnutí, protože banka mi nic neschválí a on to ví.
V úterý jsem měla sraz s kamarádkou Ivou v Podještědském pivovaru. Seděla jsem u baru a trhala ubrousek.
„Počkej," řekla Iva. „On podal žádost tvým jménem, aniž ses o tom dozvěděla? To už není o koupelně. To je o tom, že tě nepotřebuje. Jenom tvoje peníze."
„Vím. A teď chtějí, abych zaplatila pokutu za smlouvu, kterou podepsal Karel s firmou, o které jsem do soboty neslyšela."
„Tak co budeš dělat?"
Chtěla jsem říct něco silného, co jsem si v noci nacvičovala. Místo toho jsem se podívala na pěnu u okraje sklenice a slyšela sama sebe, jak mluvím úplně potichu.
„Přemýšlím, kolik let bych musela makat, abych máme vrátila aspoň tuhle část. Dvacet let šetřila. Dala mi to jen proto, že mě chtěla pojistit. Víš, jak to myslela? Abych nebyla na nikom závislá."
Iva mi položila ruku na stůl. „Tak jí to dlužíš. Ne Karlovi a ne Vít'ovi."
V pátek přišel Karel osobně. Nevolal. Vrazil do bytu, jak vešel, sundal si boty, ale kabát si nechal.
„Tak co, Andulo. Už jsi rozhodnutá, nebo budeme čekat do Vánoc? Firma chce peníze."
Svítila jsem baterkou na pojistkovou skříň, zrovna jsem vyměňovala ten jeden okruh, co opakovaně vyhazoval proud. Černá bunda měla na rameni vlasy naší kočky. Karel tam stál s tím katalogem v ruce, tentokrát s poznamenaným seznamem kontaktů na dlaždiče.
„Tu smlouvu jste podepsal vy," řekla jsem, aniž bych se otočila. „Vy jste zaplatil zálohu. Pokuta je vaše věc, Karle. Ne moje."
„Dělal jsem to pro vás!"
„Bez toho, abyste se mě zeptal. To není pro mě. To je přes mě."
Zavřela jsem víko pojistkové skříně. „A ještě něco. Potřebuju od vás klíče od bytu."
„Co?"
„Ten druhý pár, co vám Vítek kdysi dal, ať prý zaléváte kytky, když jsme na dovolené. Chci ho zpátky."
Karel se zasmál. Takhle se smějí lidi, co si myslí, že mají převahu. „Ty ses zbláznila."
„Možná. Ale za hodinu tu bude zámečník a stejně vyměním vložku. Takže je to jenom otázka, jestli mi ty klíče dáte, nebo skončí jako šrot."
Neodpověděl. Za hodinu skutečně přijel zámečník Martin, syn naší sousedky. Zatímco Karel postával na chodbě a mlčel, já jsem Martinovi vařila čaj. Vytahoval starou cylindrickou vložku a já jsem se nikdy necítila tak jistě.
V neděli odpoledne jsem seděla u stolu v kuchyni. Vedle mě ležela obálka od pojišťovny. Vzala jsem mobil, vyhledala číslo tety Božky, chvíli držela palec nad zeleným kolečkem — chtěla jsem se zeptat, jestli vážně podepsala prodej chalupy, nebo jestli je to jenom další Karlova věta na efekt. Pak jsem telefon položila displejem dolů. Na tohle přijde čas později; teď jsem měla vlastní účet, který bylo potřeba ochránit dřív, než ho někdo stihne použít.
Napsala jsem Vít'ovi zprávu:
„Tvoje máma mi tvrdila, že se koupelna dá pořídit za sto osmdesát. Tvůj otec objednal obklady za dvě stě čtyřicet, aniž bych o tom věděla, a teď chce, abych zaplatila pokutu za jeho smlouvu. To neudělám."
Pak jsem otevřela notebook a přestěhovala na něj všechny důležité soubory. Založila jsem si nový e-mail, na ten starý jsem vyhlásila dovolenou. Zavolala jsem také notáři, se kterým jsem řešila dědictví po mámě, a nechala u něj zapsat zákaz zřízení zástavního práva k bytu bez mého osobního souhlasu před notářem — byt byl podle výpisu z katastru napsán jenom na mě, ale chtěla jsem mít jistotu, že to tak i zůstane, ať se doma děje cokoli.
Večer přišel Vítězslav. Ve dveřích si otřel boty, jako by se nechumelilo. Za oknem padal mokrý sníh, ten samý jako minulý týden.
„Přinesl jsem ti kvůli tomu lístek na koupaliště. No tak ne, nemusíš to brát tak tragicky. Koupelna bude jednou stejně i pro tebe."
Podívala jsem se na něj. Ne vztekle. Jenom na něj.
„Víťo, kolik ti otec vrátil z toho prodeje chalupy?"
Zarazil se v půlce kroku. „Počkej, to je… to je v řešení."
„Lída mi ve čtvrtek volala, že ti Karel po prodeji poslal tři sta padesát tisíc na tvůj podnikatelský účet. Sama mi to řekla jako důkaz, že peníze nezpronevěřil."
Oněměl. Pak tiše, skoro prosebně: „Tak proč bych potřeboval tvoje peníze, Andulo?"
Vzala jsem z kapsy složený papír — výpis z katastru. Byt byl napsán na mě. Ne na něj. Nikdy jsme ho nepřepsali, Vítězslav tehdy dlužil sociální pojištění a já měla čistý rejstřík. Nechala jsem ho na stole vedle katalogu obkladů.
„Protože ty peníze z chalupy nejsou určené na koupelnu. Jsou na firemní rekonstrukci. A protože Karel tě odmítl zaplatit pokutu z vlastního. Na to nemá koule. Koupelna je jenom záminka, jak ze mě dostat to, co mi nechala máma."
Položil si ruku na hruď, jako by ho to fyzicky zabolelo. „Ale vždyť to dělám pro nás."
„Ne. Děláš to pro něj. Já mu žádnou pokutu neplatím. Ani jednu korunu."
Sedl si na kraj židle. Vzal do ruky výpis z katastru, díval se na něj, jako by v něm hledal chybu, kterou tam nenašel.
„Co teď bude?"
Nezačala jsem přednášku. Vytáhla jsem z tašky druhou obálku a položila ji vedle katastru.
„Potvrzení od notáře. Byt zůstává jenom můj, bez zástavy, bez tvého podpisu. Tohle je jedna věc, kterou už nikdo nezpochybní."
Vzal obálku, otevřel ji, přečetl si první řádek a ruce mu klesly na kolena.
„A tohle," pokračovala jsem a položila na stůl telefon s otevřenou bankovní aplikací, kde svítilo tlačítko Zamítnout žádost, „je žádost o úvěr. Zamítám ji. Teď, před tebou."
Stiskla jsem tlačítko. Na obrazovce se objevilo: Žádost byla zamítnuta.
Vítězslav se díval na displej dlouho, mlčky. Pak vstal, sebral ze stolu obklady katalogu, které tam nechal jeho otec, a beze slova je odnesl do předsíně.
Venku sněžilo. Pod okny někdo projížděl s hlasitým autem. Naše kočka se probudila, vstala z křesla a otřela se mi o nohy.
Za dveřmi bytu se ozvalo zvonění — třikrát, pak ticho. Nešla jsem otevřít. Věděla jsem, že je to Karel a že tentokrát klíče nemá.
Ta zelená dlažba z devadesátých let tam zůstala.
Dodnes.
