Když mě syn vysadil před bránou, myslel si, že mě odkládá do ústavu. Netušil, že právě přede mnou stojí celý můj život.
Jmenuju se Miroslav Dour, je mi dvaasedmdesát. Až do loňského podzimu jsem byl přesvědčený, že mě čeká už jenom tiché dožívání v křesle u okna. Pak mi ale Tomáš, můj nejmladší, ten, co z něj vyrostl sebevědomý právník v Brně, řekl, že už prý nejsem schopný se o sebe postarat.
„Tati, našli jsme pro tebe místo. Pěkný, moderní, nedaleko Krkonoš. Bude ti tam dobře, uvidíš. Personál, vybavení, i zahrada. Je to tam prostě… na úrovni,“ pronesl, zatímco leštil displej mobilu kravatou. Neřekl sbohem, nezeptal se.
Bylo to v září a já seděl na zadním sedadle jeho stříbrného BMW a koukal z okna na pole a lesy. Když zastavil u elegantní cedule s nápisem *Penzion Jesenika*, ani nestačil vyndat klíčky. Dovnitř vešel jako návštěvník s baterkou v ruce – sebejistý, věcný. Přede mě položil desky. „Tady to podepiš, tati. Smlouva o ubytování, pouhá formalita.“ Neptal jsem se, prostě jsem poslechl. Klikyháky na poslední stránce jsem udělal, aniž bych si přečetl jediné slovo. Odložil pero, desky mi strčil do ruky a pak už jen: „Tak tady tě nechám, jo?“
Odjel. Zůstal jsem sám na lavičce pod starou lípou. Vzduch voněl vlhkou trávou a spadaným listím, odkudsi z kuchyně sem zavanula skořice. Všechno tu bylo dokonale čisté, upravené, a přesto to na mě působilo jako čekárna před konečnou.
Otevřel jsem desky. V hlavičce smlouvy stálo: *Vlastník objektu: Miroslav Dour*. Tomáš přečetl jen první stránku, tu s cenou – dvanáct tisíc měsíčně. Vůbec se nepodíval, komu budova patří.
Jasně že jsem ten dům poznal – každý trám, rozestavění budov, tvar oken. Před patnácti lety to byl chátrající statek se zborcenou střechou. Přesně tohle chtěla Věra: až zestárneme, vybudujeme tady místo, kde budou lidi důstojně žít. Všechno jsme zaplatili z jejích rodinných peněz a mých celoživotních úspor, celkem sedm milionů. Její jedinou podmínkou bylo, že papíry zůstanou psané na mě. Pro jistotu.
„Co kdyby se k nám jednou děti otočily zády, Mirku,“ říkávala večer u sklenky Rulandského šedého, zatímco kontrolovala výkresy. „Alespoň budeme mít svůj kout, kde si jich nebudeme muset všímat.“ Bože, Věrko, jak jsi to věděla. Zemřela před čtyřmi lety, v únoru, a já od té doby kupuju tuhle značku vína – na památku, ne že bych ho pil.
V penzionu mě uvítal mladý správce Jirka, sympatický kluk s plnovousem a unavenýma očima. Přebíral si ode mě složku, mžoural na jméno, pak vytáhl občanku a natřikrát ji porovnal s papíry. „Počkejte,“ zamračil se, „vy jste vážně ten majitel? Ten Miroslav Dour?“ Otočil se k počítači, ťukal do klávesnice a já slyšel, jak mu pod vousy drhne dech. „Před měsícem nám odešel ředitel dosazený správcovskou firmou. Volali jsme na číslo z katastru, ale nikdo to nebral. A teď přijdete vy jako běžný host…“ Zavrtěl hlavou. Pak se najednou narovnal a skoro neslyšně dodal: „My tu na vás čekali. Nevěděli jsme odkud, ale čekali. Můžete to tady převzít, pokud chcete. Budeme jedině rádi.“ V očích měl zvláštní směs úlevy a nedůvěry, a já mu ji neměl za zlé.
Zavolal jsem svého dávného právníka, pana Svobodu. Potvrdil mi, že jako vlastník budovy i pozemků mám plné právo jmenovat nové vedení provozní firmy. Správcovská společnost, která penzion patnáct let řídila, právě končila smlouvu a nového ředitele se nepodařilo sehnat. Do valné hromady zbývaly tři dny. Svolali jsme ji na příští pondělí. Když jsem vešel do jídelny, dvanáct zaměstnanců – od uklízečky po kuchařku – zvedlo ruku jednohlasně. I paní účetní, která normálně u všeho remcá, tentokrát přikývla s pusou od čokoládového croissantu. Během týdne jsem se stal ředitelem. Z obyvatele penzionu jeho duší.
A pak přijel vnuk.
Byl začátek prosince, poprchávalo. Stál ve dveřích, promočený, s batohem v ruce a koukal na mě těma očima, co mu zůstaly po babičce. „Dědo, já se s tátou pohádal. Řekl, že tu být nemůžu, že je to blázinec. Ale mě se po tobě stýská. Hrozně.“ Objal mě tak pevně, až mi prasklo v zádech, a já cítil, jak se mi třese brada. Od té doby tu Šimon byl skoro každý víkend.
Tomáš zavolal až v polovině února. V kanceláři mu musely zacinkat skleničky, jak do telefonu ječel: „Tati, co si to dovoluješ?! Proč mi ochranka zablokovala vstup k tobě? Okamžitě to zruš, tohle je protiprávní!“ „Podívej se do katastru, Tomáši,“ řekl jsem mu klidně. „A pak si přečti tu smlouvu, co jsi mi dal podepsat. Až zjistíš, komu patří budova, ve který teď sedíš, zavolej znovu.“ Na druhém konci bylo ticho, jen prudké oddechování. Pak práskl sluchátkem. Za oknem padal sníh.
Příští pokus udělal osobně. Přijel služebním mercedesem, v ruce desky a připravený mě zastrašit tím, co umí nejlíp: paragrafy. Jenže u brány ho zastavil Jirka. Klidně, bez arogance: „Pane inženýre, vstup do areálu je na základě rozhodnutí vedení omezen. Z bezpečnostních důvodů.“ Tomáš začal hulákat, pak chtěl volat policii – jenže dokumentace byla v pořádku. Vlastník prostě odmítl vstup osobě, která se opakovaně chovala agresivně. Ten podpis na smlouvě z loňského září, který kdysi nečetl, teď znamenal jediné – nemá právo se sem vnucovat.
Napsal jsem mu dopis. Obyčejnou tužkou, ručně, na linkovaný papír. Vzkaz byl stručný:
*Tomáši, nehledám trest. Našel jsem tu svoje místo. Až budeš připravený se mnou mluvit jako se sobě rovným a ne jako s přítěží, přijď na kafe. Do té doby tu fungujeme dál.*
Čekal jsem, že se neozve. A taky že ne.
Zato Šimon teď jezdí třikrát týdně. Učí se tu ode mě latinu, od starého pana profesora matematiku a od paní Máry, naší kuchařky, jak udělat pravé videnské řízky. Penzion se proměnil v dům, kde běžně potkáte vnoučata, jak pomáhají v dílně nebo předčítají na pokojích.
Dneska je to přesně rok. Lípa před vchodem zase kvete, do zahrady včera přibyly tři nové lavičky. Sedím na schodech a dívám se, jak Šimon hraje šachy s panem správcem. Ze strany ke mně doléhá vůně čerstvě vypraného prádla a kdosi uvnitř ladí kytaru. Tlukot srdce mám teď pravidelný jako staré pendlovky v kuchyni – žádné zrychlování, žádný spěch.
Zvednu se, projdu do jídelny a z lednice vytáhnu láhev Rulandského šedého. Jednu sklenku si naliju, druhou postavím na stůl naproti. Světlo na ni dopadá tak, že se zdá, jako by se jí někdo právě dotkl.
