V troubě se zrovna vznášela vůně karamelových makových řezů, když zazvonil telefon. Na displeji se rozsvítilo „Paní Nováková“. Tchyně. Sundala jsem plech na mřížku a stiskla hovor.
— Kláro, musíme si vážně promluvit. O Simoně. — Její hlas zněl ostře, jako by na tuhle chvíli čekala celé jaro.
— Poslouchám. — Otřela jsem si prsty do zástěry a opřela se o kuchyňskou linku. Za oknem rachotila tramvaj jednička, čerstvě otočená na konečné v Bystrci.
— Simona dře noční směny, aby splatila ten nešťastný úvěr. Vy dva s Tomášem jste ji do toho uvrhli. Tomáš se postavil proti vlastní sestře. A to je tvoje práce! Takže teď uděláte jedinou slušnou věc – ten dluh zaplatíte. Máte peněz jako želez, neobhájíte se.
Odložila jsem stěrku. Makový řez ještě dýmal slaným karamelem.
— Paní Nováková, Simonin úvěr vznikl proto, že si otevřela pekárnu naproti mně. S mými recepty. Volala mému dodavateli a řekla mu, ať jí dá mou cenu. Krach svého podnikání si zavinila sama. Proč bychom to měli platit my?
— Protože jste rodina! — vyštěkla. — Simona má Anežku. Ty jsi bezcitná. A Tomáše jsi proti sestře zpracovala.
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak to celé začalo. Ale nahlas jsem řekla jen:
— Ne. Dluh platit nebudeme. Ani korunu. A teď promiňte, mám tu koláče a za pět minut otevírám. — Položila jsem. Její hlas ještě chvíli vibroval v reproduktoru, než obrazovka zhasla.
Před pěti lety jsem otevřela pekárnu „Sladká tečka“. Malá místnůstka na rohu paneláku v Bystrci, červená výloha do ulice, uvnitř tři stolky a pult. Vsadila jsem na poctivé máslové těsto a hlavně na makový řez se slaným karamelem. Ten mi dodával Petr, majitel malé výrobny v Horních Heršpicích. Dával mi cenu, jakou nikdo jiný nedostal – ne proto, že bychom byli kamarádi, ale protože jsem brala objem a platila vždy přesně. Za tu dobu si ke mně našli cestu lidé z celého sídliště. Stáli frontu i v sobotu ráno, zatímco sousedovic jezevčík Rudolf zuřivě štěkal na pošťačku.
V lednu mi zavolala tchyně. Její dcera Simona se rozvedla, zůstala sama s pětiletou Anežkou a sotva vycházela s penězi. „Kláro, vezmi ji do pekárny. Je to švagrová, pomoc jí sluší. A ty bys potřebovala další ruce.“ No, ruce potřeba byly, to je fakt. Vzala jsem ji. Oficiálně na smlouvu, plat, všechno. Ukázala jsem jí, jak objednávat mouku, jak vážit, jak jednat s Petrem. Dokonce jsem jí dovolila nakouknout do mých receptur. Anežku po školce Simona vodila k nám, sedávala v zázemí na židli a z odřezků těsta modelovala růžičky. Krmily ji všechny tři – já, má pomocnice Věra i pekařka paní Dvořáková.
Po dvou měsících Simona oznámila: „Našla jsem si prostor v té novostavbě, támhle naproti přes ulici. Otevřu si vlastní pekárnu. Malou. Ať je jenom moje. Trh nás obě uživí, ne?“
Přes ulici. Vzdálenost, co ujdeš za tři minuty. A vymyslela si jméno „Sladká čárka“ – tak podobné, že už druhý den mi volala stálá zákaznice, jestli jsem nepřesunula provoz. Když jsem se jí ptala, proč zrovna naproti, pokrčila rameny: „Abych tě měla na očích. Můžeš mi občas poradit.“ Jenže pak mi Petr řekl, že mu Simona volala a žádala „cenu jako má Klára“. A když jí vysvětlil, že takovou cenu nemá, že je to o objemu a platební kázni, urazila se.
Došlo mi to. Fotila si mé technologické postupy, zapisovala dodavatele, učila se na mých zádech. Už nemohla stát za mým pultem a zároveň obepisovat mé partnery. Druhý den jsem s ní podepsala dohodu. Výplatu do koruny, doporučení napsala poctivé – pracovala dobře.
„Ty mě vyhazuješ?“ řekla u dveří, zatímco si zapínala bundu. „Ne,“ odpověděla jsem. „Přestávám platit konkurenci za to, že se zaučuje.“ Odešla a za rohem už vytáčela matku.
Další ráno se u mě zastavila tchyně, a to zrovna když se u pultu tvořila fronta. „Vyhodila jsi Simonu! S dítětem! V zimě!“ vyjela na mě přede všemi. Odvedla jsem ji k oknu. „Otevřela si pekárnu naproti. Volá mým dodavatelům a dožaduje se mých cen. Už ji nebudu živit.“ „Vždyť ona nic neumí, tys ji to naučila!“ odsekla. „Naučila. A přestala.“ Odešla bez kávy, uražená.
Nejhorší přišlo, když Simona požádala o úvěr 300 000 korun na vybavení a potřebovala ručitele. Tomáš, manžel, přišel jednou večer: „Hele, Simča potřebuje ručitele. Já bych do toho šel. Je to formalita, vždyť to splatí.“ Položila jsem hrnek. „Tomáši, ty chceš ručit za úvěr na pekárnu, která stojí naproti mně? To znamená, že když ona nebude platit, zaplatíme to my. Z našich společných peněz. Proti mně.“ Zarazil se. Nezopakoval své obvyklé „nech to být“. Místo toho se na mě podíval a odložil lžíci.
Zlom nastal, až když jí o víkendu pomáhal montovat regály a v zázemí zaslechl matku: „Kláře ty zákazníky přebereš, u tebe to bude levnější. Svoje si obhájíme.“ Vrátil se domů naštvaný. Sám od sebe Simoně zavolal, že ručitelem nebude. Že jestli si na to věří, ať si ručí sama. Matka zuřila, Simona plakala, ale Tomáš se poprvé postavil za mě.
„Sladká čárka“ fungovala několik měsíců. Na začátku tam lidi chodili ze zvědavosti. Jenže Simona, aby udržela nižší ceny, sáhla po levnější náplni. Její makový řez ztratil chuť, karamel byl přeslazený a těsto gumové. K mě zákazníci se rychle vrátili. V létě měla otevřeno jen tři dny v týdnu, v listopadu zamkla naposledy. Simona nastoupila do kavárenského řetězce, noční směny, a z úvěru jí zůstalo 180 000. Tchyně to ale dál viděla jako moji vinu.
Teď tu stál plech s vychladlými makovými řezy. Pro jistotu jsem ztlumila telefon a šla otevřít. První zákaznice už postávaly přede dveřmi. „Ta naproti už nefunguje?“ zeptala se jedna. „Ne, zavřela,“ odvětila jsem klidně. „Ale naše řezy jsou z másla, dejte si vzorek.“ Podala jsem jí kousek na ubrousku.
V poledne, jako každou sobotu, přivezl Tomáš Anežku. Měla na sobě růžový batůžek s jednorožcem a hned běžela do zázemí. Na pracovní desce na ni čekala hromádka odřezků. Vyválela je, udělala tři malé růžičky a rozložila je na pečicí papír. „Teto Kláro, ta nejhezčí je pro tebe.“ Usmála jsem se a dala jí do ruky sáček s ořechovými sušenkami. O Simoně ani o dluzích nepadlo slovo. Takhle to stačí.
K večeru, když jsem myla pult, pípl mi telefon. Zpráva od tchyně: „Jsi bezcitná. Rodina pro tebe nic neznamená.“ Odepsala jsem jedinou větu: „Paní Nováková, zítra máme otevřeno od sedmi. Stavte se na kávu, je lepší než tohle.“ A pak jsem její číslo zablokovala.
Plech s makovými řezy byl prázdný. Zítra napeču nové. A Anežka dostane zase růžičky.
