Dodneška nechápu, proč všichni řvou, že jsem ta špatná. Jako by to celé začalo u mě. Nezačalo. Začalo to tím, že můj kluk spal s mojí sestřenicí. A já mu to jenom vrátila i s úroky.
Pracuju v kavárně na Veveří, dělám latté art a poslouchám cizí problémy. Tomáš je automechanik, má šikovné ruce a směšnou hypotéku na dílnu v Židenicích. Byli jsme spolu tři roky. Michala, moje sestřenice, přijela z Olomouce loni v listopadu. Údajně hledala práci v bance. Místo toho hledala mýho chlapa.
Přišla jsem na to v pátek. V pátek večer, kdy měl být na pivu s klukama. Místo toho byl v jejím podnájmu na Cejlu. Poslala mi omylem hlasovku – myslela, že ji maže, ale poslala ji mně. Osmadvacet vteřin, jak se jí chvěje hlas: „…neříkej to Karolíně, prosím tě, já bych se zabila…“ A v pozadí Tomášovo: „Já to vyřeším, neboj.“
Seděla jsem na schodech před kavárnou, pila vychladlý latté a poslouchala to šestkrát za sebou. Pak jsem šla domů a vyzvracela se do umyvadla.
Neplakala jsem. Nevolala mu. Nevím proč. Prostě to ve mně ztuhlo.
Druhý den jsem měla odpolední. Ráno jsem zajela do dílny. Ani ne za ním – za jeho tátou. Pan Novotný starší, pětapadesát, rozvedený, pořád ještě chlap. Předloni mu Tomáš přenechal dílnu, ale on tam stejně každé ráno sedí, pije meltu a čte Sport. Vypadá jak omšelá verze syna, jenom má v očích víc let a míň iluzí. Tyhle oči mě viděly přicházet.
„Ty jsi nějaká vyplašená, Karolínko,“ řekl a odložil hrnek. „Tomáš ti něco provedl?“
Neptal se. On to věděl.
Povídám: „Nevadilo by vám, kdybych tu chvíli poseděla?“
Seděla jsem na kanapi v rohu dílny, voněla tam nafta a starý olej. Na zdi visel kalendář s Pirelli 2006 a pod ním se válela kočka – špinavá mourovatá potvora, co se jmenovala Brzda. Předla, až se třásla.
Pan Novotný mi nalil meltu. Pak přinesl něco ostřejšího – slivovici. Neptal se, co se stalo. Vyprávěl o motoru, který ráno skládal, o píchnutý pneumatice, o tom, že v Tescu zdražili máslo. Mluvil a mluvil, dokud jsem se nezačala smát. Byl to takovej ten smích, co se zadrhává vzlykem.
V tu chvíli se na mě podíval – a já věděla, že to přijme. Ne proto, že by po mně toužil. Protože rozuměl mstu. Jeho exmanželka mu zůstala v paměti jako ženská, co si vzala do postele jeho společníka. Neřekl to nahlas, ale tenhle příběh z něj čišel jako teplo z kamen.
Stalo se to ten večer. V kanceláři za dílnou, na rozkládací sedačce, pod plakátem škodovky 1203. Nebyla to láska. Nebyla to ani vášeň. Byla to tichá, soustředěná odplata. Každý pohyb, kterým jsem přejela prsty po jeho předloktí, byl určený Tomášovi. A pan Novotný to věděl. Ani na okamžik si nemyslel, že jsem se do něj zamilovala.
Dokonce jsme se pak oba zasmáli. Ležel vedle mě, hleděl do stropu a řekl: „Tak nevím, ale tohle bude průser.“
A já: „Za to stojí.“
Týden nato se konal rodinný oběd u Novotných. Tomášova máma, paní Novotná, která se nikdy nevzdávala naděje, že se dají dohromady, i když byli rozvedení šest let. Pozvala mě jako vždycky – Michala tam měla být taky. Vůbec netušila, co se dělo.
Byl začátek března, venku mokrý sníh a v domě na Lesné voněla svíčková. Na televizi běžela Ordinace a paní Novotná kladla na stůl talíře s modrým cibulákem. Tomáš seděl naproti mně, Michala vedle něj. Tvářila se jako svatoušek s brýlemi za šest tisíc. Já jsem si mlčky mazala housku.
A pak to přišlo.
„Víš, mami, Karolína je teď nějaká divná,“ procedil Tomáš a odložil příbor. „Asi má mindráky, že se víc věnuju rodině.“
„Rodině?“ zvedla jsem obočí. „Tys tu rodinu teda dost rozšířil, co?“
Michala zbledla. Paní Novotná přestala krájet knedlíky.
„O čem to mluvíš?“ zeptala se.
Podívala jsem se na Tomáše. Na Michalu. Pak na dveře, kterýma právě vešel pan Novotný starší – v čistý košili, oholenej, s lahví bílého v ruce. Postavil ji na stůl, mrkl na mě a posadil se vedle svý ex.
„Tak co, povíme jim to?“ řekl a nalil si.
V tu chvíli to pochopili všichni. Stačil jeho tón, to spiklenecký „my dva“.
Tomáš vstal, až židle zavrzala. „Co to… co to kurva…“
Paní Novotná se podívala na mě, pak na exmanžela, a najednou jí to došlo. V obličeji měla přesně tu směs, co tam patří – šok, ponížení a vztek, co hledá cíl. A tím cílem jsem byla já. Ne syn, co podváděl. Ne bejvalej, co jí to před lety provedl. Já. Protože já jsem to udělala schválně.
„Ty děvko!“ zařvala a vrhla se ke mně přes stůl.
Talíř se svíčkovou sjel na zem, omáčka mi cákla na rukáv. Uskočila jsem. Pan Novotný ji chytil kolem pasu, držel ji, ona se zmítala a ječela mi do obličeje věci, co by se nedaly citovat. Michala se rozbrečela a utekla na chodbu. Tomáš tam stál a pěstmi bušil do futra dveří, celý rudý, a křičel: „To nemyslíš vážně! S tátou?! Jsi nemocná!“
A já, klidná jak želva, jsem si setřela omáčku z rukávu, vzala kabelku a řekla: „Já nemocná? Tys spal s mojí krví, já jenom s tvou. Úroky jsem si naúčtovala sama.“
Prošla jsem kolem Michaly, co vzlykala na schodech, kolem Brzdy, co se vyděšeně schovávala pod botníkem, a bouchla za sebou dveřmi.
Venku padal mokrý sníh, chodník klouzal. Stála jsem na zastávce šalin číslo devět a třásla se. Zimou, vztekem, vším. Neměla jsem pocit vítězství. Měla jsem pocit, že jsem si amputovala ruku jenom proto, abych dokázala, že on nemá pravou.
Telefon mi bzučel nepřetržitě. Tomáš: „Ty krávo, jestli tě potkám…“ Máma: „Karolínko, volala teta, co jsi to provedla?!“ Michala: „Zničila jsi mi život, víš to?!“ Přátelé: „Tak to je síla, takhle se mstít…“
Nikdo, ani jeden, nenapsal: „Chápu, že ti ublížil.“ Všichni jen soudili, jak jsem zašla daleko. Jako by mě nepodrazil. Jako bych já byla ta, co začala.
Dva tejdny nato mi přišel dopis od paní Novotný – ručně psanej, na papíře s květinama, jaký se prodávaj v papírnictví za dvacet korun. Pět stran nadávek a kleteb. Poslední věta: „Kdybys alespoň nešla za mým mužem. To ti nikdy neodpustím.“
Za jejím mužem. Jako by byl pořád její, i když byli roky od sebe. Jako by byla oběť ona, ne já.
Spálila jsem ten dopis v kavárně nad dřezem. Kolegyně Veronika na mě koukala vyděšeně. „Ty jsi fakt spala s jeho fotrem?“
„Jo.“
„A stálo to za to?“
Zaváhala jsem. Venku za oknem rachotila šalina. Na lince stál hrnek s nedopitou meltou – přesně takovej, z jakýho pil tenkrát pan Novotný.
„Asi ne,“ řekla jsem. „Ale kdybych to neudělala, taky by to nestálo za nic.“
Protože něco se ve mně ten pátek zlomilo. A nebylo to jen o Tomášovi. Bylo to o tom, že jsem najednou viděla svět, kde podraz zůstane bez odpovědi, kde lidem projde úplně všechno, pokud se tváří dostatečně lítostivě. Takovej svět odmítám.
Odstěhovala jsem se do pronájmu v Králově Poli. Malá garsonka, výhled na koleje, v koupelně plíseň a vedle zdi soused, co pořád ladí basu. Koupila jsem si matraci, konvici a kytaru, na kterou neumím hrát. Začala jsem chodit na jógu a pít zelený čaj, i když mi nechutná.
Tomáš si našel novou holku do měsíce. Michala se vrátila do Olomouce a na Facebooku mě zablokovala. Pan Novotný mi poslal jedinou SMS: „Kdybys někdy potřebovala auto, zastav se. Sleva rodinná.“ Smazala jsem ji bez odpovědi.
Včera jsem jela kolem dílny v Židenicích. Bylo zavřeno, na roletě visela cedule „Výprodej nářadí“. U vchodu seděla Brzda a olizovala si packu. Na okamžik jsem zastavila. Kočka zvedla hlavu, podívala se na mě a zase si lehla. Vzduch voněl benzínem a začínajícím létem. Nastoupila jsem do šaliny a jela pryč.
Někdy si říkám, jestli bych to udělala znovu. A vždycky dojdu k tomu samýmu: ne kvůli němu. Kvůli sobě. Protože mlčet bolí víc než výstřel. A jestli jsem já ta špatná, tak ať. Ale aspoň jsem nebyla ta, co zůstala sedět v koutě.
