V pátek ráno jsem jako obvykle odemkla dveře jejich bytu v Karlíně, pověsila si bundu na věšák a v kuchyni na mě čekala nová poznámka. Na lednici, hned vedle magnetky z Kutné Hory, kterou jsem jim přivezla loni na podzim, visel aktualizovaný harmonogram. Modré rámečky na pondělí až čtvrtek: *paní Klára*. Žlutý rámeček na pátek: *Jarmila*. A pod mým jménem někdo červenou propiskou dopsal: *prádlo, žehlení, oběd – dle pokynů chůvy*.
Napřed jsem si myslela, že nevidím dobře. Sundala jsem brýle, otřela je do utěrky a nasadila znovu. Ten nápis tam byl pořád.
Lenka stála u kuchyňské linky a něco ťukala do telefonu. Na lince stál nedopitý hrnek s kávou a talířek s drobky z rohlíku.
„Lenko, kdo tohle psal? Ty pokyny,“ zeptala jsem se tiše.
Ani nezvedla hlavu. „Paní Klára má kvalifikaci, Jarmilo. Ví, co je pro Marka nejlepší. Jídlo v určitou hodinu, žádné sladkosti mimo plán, přesně stanovený režim po spaní. To není nějaký rozmar, to je systém.“
Kvalifikace. To slovo mě praštilo jako otevřená skříňka, do které člověk vrazí čelem.
Je mi šedesát čtyři, třicet jedna let jsem dělala účetní v pobočce VZP na Praze 3. Vychovala jsem dvě děti, Tomáše a Petru. Když byl Tomáš malý, sedávala jsem s ním celé noci, když měl záchvaty laryngitidy, a držela jsem ho nad hrncem s horkou vodou, aby mohl dýchat. To se asi do kvalifikace nepočítá. Když Petra v osmi letech spadla z prolézačky na Proseku a zlomila si ruku, první, kdo ji chytil do náruče, jsem byla já, ne žádný kurz první pomoci s certifikátem na stěně. Ale to je zřejmě málo.
Od té doby, co Tomáš s Lenkou koupili ten byt v Karlíně, jsem k nim jezdila každý pátek. Tři zastávky tramvají číslo tři, pak pěšky kolem pekařství, kde mají koblihy s meruňkovou marmeládou, a pak vlevo do Štefánikovy. Nosila jsem si vlastní přezůvky. Ne proto, že by mi Lenka řekla – nikdy to neřekla nahlas. Ale jednou jsem viděla, jak po mém odchodu vytírá podlahu u dveří, a od té doby si ty papuče beru.
Když se Marek narodil, bylo to, jako by se mi vrátil život. Zdeněk odešel před pěti lety – ne ode mě, prostě odešel. Infarkt ve skladu, mezi regály s náhradními díly, našli ho kolegové. Od té doby byl byt v Kobylisích prázdný a tichý jako čekárna u doktora, kde nikdo nesedí. A pak se narodil Marek a já najednou měla důvod vstávat ráno dřív a kupovat v Albertu tvaroh na žemlovku.
První tři měsíce po porodu jsem k nim jezdila skoro každý den. Lenka kojila, já vařila. Lenka spala, já tlačila kočárek po nábřeží od Štefánikova mostu k Invalidovně. Vyvařovala jsem lahvičky, skládala plenky, přebalovala jsem Marka na přebalovacím pultu, který Tomáš přidělal ke zdi v koupelně nakřivo. Když Lenka nastoupila zpátky do práce – dělá v advokátní kanceláři na Florentinu, něco s obchodními smlouvami, nikdy jsem to pořádně nepochopila – myslela jsem, že zůstanu s Markem já. Že to bude samozřejmé. Že na to čekali.
Místo toho se jednou večer Tomáš zmínil: „Mami, Lenka našla chůvu. Paní Kláru. Na pondělí až čtvrtek. Ty budeš dál jezdit v pátek.“
Dál budeš jezdit v pátek. Jako by mi nechal ohryzek od jablka, které už někdo snědl.
Paní Klára přišla poprvé v úterý. Drobnější ženská kolem pětatřiceti, vlasy stažené do drdolu, na krku šňůrka s klíčem od bytu. Podala mi ruku a řekla: „Paní Jarmila, Marka určitě moc miluješ.“ Ty jo. Ty jo – a já myslela, že oslovuje psa nebo dítě. Ne dospělou ženu, která jejímu zaměstnavateli měnila plenky, když ještě neuměl říct ani „máma“.
V obýváku, na poličce vedle televize, Lenka zarámovala její diplom. Pedagogika předškolního věku, Univerzita Karlova. Kurz první pomoci u dětí. Rozvoj řečových dovedností – metodika. Stála jsem před tou poličkou s utěrkou v dlani a četla ta razítka a podpisy. Můj diplom z ekonomické školy, který leží někde v krabici ve sklepě, vedle Zdeňkovy sbírky pivních tácků, by sem asi Lenka nepověsila. A proč taky. Co na něm je? Nic o dětech.
V pátek přijdu, přečtu si vzkaz na lednici a jdu prát. Peru body s krátkým rukávem a tepláky s medvídkem. Věším je na sušák na balkoně, odkud je vidět na dvůr, kde sousedovic kluk pořád dokola kope do míče o zeď. Žehlím. Vařím oběd podle jídelníčku, který paní Klára nechala na lince: mrkvový krém s celerem, kuřecí maso s bulgurem, jablečné pyré bez skořice. Bez skořice – prý dráždí dětská střeva. Tomášovi jsem vařila skořicové šneky od tří let a vyrostl z něj chlap, co unese pračku do pátého patra, i když výtah stojí. Ale co já vím. Nemám kvalifikaci.
Marek sedí v jídelní židličce a kope nohama do podnosu. Umí říct „bá-bá“, což asi znamená babička, ale spíš ne. Spíš je mu jedno, jak mu říkám, hlavně že jsem u něj. Dám mu do misky ten bulgur s kuřecím a on ho rozmázne po tácku a začne se smát. Ten smích – takový ten bublavý smích, co vychází odněkud z bříška – mi vjede pod kůži a hřeje tam celý den. Až do večera.
Minulý pátek jsem mu udělala lívance. Lívance s tvarohem a s trochou cukru. Takové, jaké jsem dělala Tomášovi, když přišel ze školy a hodil aktovku do kouta. Marek jedl a funěl a natahoval prsty pro další. Snědl tři. Tři malé lívanečky, ze kterých byl celý umatlaný až za ušima.
V pondělí volala Lenka.
„Jarmilo, lívance nejsou v plánu. Paní Klára říká, že cukr v tomhle věku narušuje spánkový režim. Prosím tě, drž se domluvených jídel. Přece to není tak složité, ne?“
Za oknem padal déšť na střechu protějšího domu, tu starou činžovní střechu s vikýři. Kapky bubnovaly do plechu jako prsty, co se nudí. Zavěsila jsem.
Včera večer jsem seděla doma a prohlížela si staré fotky. Našla jsem jednu z doby, kdy byly Tomášovi tak tři roky. Sedí na dece na zahradě ve Kbelích, kde jsme měli chatu, a v ruce drží čokoládovou tyčinku. Celý obličej má od čokolády hnědý, směje se a na hlavě mu sedí beruška. Skutečná beruška, co mu přistála do vlasů. Zdeněk to fotil a já jsem u toho stála s kbelíkem vody na zalévání a smála se, až mi tekly slzy.
Za touhle fotkou není žádná kvalifikace. Žádný certifikát. Jen to, že jsem byla matka.
Dnes je pátek. Tramvaj číslo tři mě veze do Karlína, v tašce mám tvaroh, mouku a cukr. Sklenička s domácím rybízovým džemem, který Lenka nikdy nechtěla, cinká o mouku. Zastávka Urxova. Vystupuju.
Když odemykám, bytem se nese hlas rádia z kuchyně. Paní Klára sedí za stolem, před sebou otevřený notebook a ten jídelníček s barevnými rámečky. Lenka stojí u linky a míchá čaj. Marek je připoutaný v židličce, na tácku před ním pár světlých fleků – asi zbytek jablečného pyré – a on do něj boří ukazováček.
Paní Klára vstane a usměje se na mě. „Jarmila, jsem ráda, že si sedneme. Chtěla jsem s vámi probrat pár věcí ohledně Markova jídelníčku.“
Lenka odloží lžičku. „Mami, pojď si sednout. Paní Klára má pár doporučení a já myslím, že bude fajn, když si to vyříkáme.“ Podsune mi židli.
Sednu si naproti nim. Taška zůstane na zemi u mých nohou.
Paní Klára si posune notebook a najede prstem na tabulku, kde jsou rozepsané časy, gramáže a povolené potraviny. „Tady vidíte, Jarmilo, že v dopoledním bloku má Marek přesnídávku z lékárny. Ovoce jen tepelně upravené, bez přidaného cukru. Odpoledne svačina – nejlépe bílý jogurt, bez příchuti. Když se podíváme na glykemický index…“
Nechám ji mluvit. Ty věty jí plynou jedna za druhou, přesná slova, správná slova, a za oknem zatím přestalo pršet a na plechovou římsu si sedl holub. Co asi jí holub? Patrně to, co najde na dvoře. Nikdo mu nepíše jídelníček.
„…takže ty lívance, které jste minule udělala,“ pokračuje paní Klára, „jsou sice hezké gesto, ale narušují celý systém. Marek pak špatně spí a druhý den je protivný. To se odrazilo i v úterním deníčku, všimla jste si?“
Ne, nevšimla. Deníček nečtu, leží v předsíni a já kolem něj procházím jako kolem cizí pošty.
Lenka si povzdychne. „Mami, my neříkáme, že chceme něco špatně. Ale snažíme se držet doporučení. Paní Klára opravdu ví, co dělá.“ Přitom si mnula lem rukávu, to dělala už jako malá, když chtěla, aby se na ni někdo nezlobil.
Sáhnu do tašky a vytáhnu fotografii. Starou, s ohnutým rohem. Položím ji na stůl přes ten jídelníček. Na fotce sedí Tomáš na dece ve Kbelích, celý umazaný od čokolády, a na hlavě má berušku.
Lenka se k fotce nakloní. „To je táta?“
„Jsou mu tři. Celý den strkal do pusy, co našel – čokoládu, meruňky, kousky rohlíku od snídaně. Večer usnul na dece a spal až do rána, ani se nehnul. A ta beruška mu na hlavě seděla celou hodinu, než odletěla.“ Zasměju se, ale v krku to škrtí.
Paní Klára se na fotku podívá, pak na mě. „To je hezká vzpomínka. Ale dnešní poznatky jsou jinde, Jarmilo. Tenkrát se to tak neřešilo, to máte pravdu. Dneska ale víme víc.“ V jejím hlase není zloba, jen jistota. Jistota člověka, který si zaplatil kurz a teď ví.
„Dneska se ví víc,“ zopakuju. „Dobře. Tak já vám ukážu, co vím já.“
Vytáhnu z tašky skleničku s rybízovým džemem. Odšroubuju víčko. Vůně se rozlije po kuchyni – ostrá, letní, plná zrníček. Na lince leží krajíc chleba, co zbyl od snídaně. Vezmu ho, namažu tenkou vrstvu džemu, až po okrajích se leskne.
„Jarmilo, to přece…“ začne Lenka.
Nedívám se na ni. Otočím se k Markovi. V židličce přestal bubnovat do tácku a sleduje mě. Natahuje ke mně obě ruce a plácá dlaněmi o sebe. „Bá-bá!“
Strčím mu krajíc do prstů. Sevře ho pevně, džem mu okamžitě sklouzne po bradě, po tváři, kápne na bryndák. Marek se podívá na svou ruku, pak na mě a začne se smát. Ten smích – ten stejný bublavý smích z minulého pátku. Strká si chleba do pusy a funí.
Paní Klára zavře notebook. Cvaknutí víčka je v kuchyni slyšet jako rána. „Já… asi přijdu v pondělí jako obvykle.“ Vytáhne si klíč na šňůrce zpod límce a položí ho na stůl. Pak se na mě podívá. „Vy ho máte ráda, to vidím. Ale tohle nebylo nutné.“ Sebere notebook a vyjde do předsíně.
Lenka nic neříká. Dívá se na Marka, jak žmoulá chleba a maže si džem do vlasů. Pak sáhne po té fotce a prstem přejede přes berušku. „Mami… ten džem… voní jako léto.“ Zvedne ke mně oči. „Jako na chatě, pamatuješ? Dělalas ho každý srpen do zásoby a já ho pak vyjídala lžičkou, když jsi nekoukala.“
„Pamatuju.“ Vezmu lžičku, tu co ležela u hrnku, a naberu trochu džemu přímo ze skleničky. „Tady máš. Donesla jsem ho pro všechny.“
Lenka chvíli váhá, pak si ode mě lžičku vezme. Strčí si ji do pusy a zavře oči. „Chutná úplně stejně.“ Když je otevře, má v nich něco, co jsem tam dlouho neviděla.
Marek na tácku rozplácl zbytek chleba a teď do něj buší otevřenou dlaní. Džem mu stéká po zápěstí. Na bradě má fialovou skvrnu a vypadá, jako by právě vyhrál bitvu. A možná ji taky vyhrál.
