V sobotu ráno jsem si chtěla konečně užít klid. Bylo půl osmé, slunce se opíralo do záclon v kuchyni a já si namazala čerstvý chleba máslem. Káva z french pressu voněla po celém bytě a na stole ležel rozečtený Viewegh. Plánovala jsem, že po snídani vyrazím do centra Brna, projdu se po Špilberku a pak si dám oběd v restauraci Pod obrazy. Žádní žáci, žádné opravování písemek, žádné povinnosti. Jenom já a moje vytoužená sobota.
Pak do kuchyně vplul Tomáš, ještě v rozcuchaném tričku. Sáhl po kávě a mezi doušky procedil: „Mimochodem, za hoďku sem Katka přiveze kluky.“
Ztuhla jsem. Lžíce s marmeládou mi zůstala ve vzduchu.
„Ne.“
Slovo padlo jako sekera do dubového stolu. Tomáš na mě překvapeně zamrkal.
„Jak to jako ne? Domluvili jsme se…“
„My jsme se nedomluvili. Ty ses domluvil s Katkou beze mě. Já jsem poslední, kdo se to dozví.“
Odložila jsem lžíci a postavila se. Ranní klid byl ten tam.
„Terezo, no tak. Sestra potřebuje pomoc. Má tři děti a je z nich vyřízená. Vždyť je to jen na pár hodin. Kluci si pohrajou a ty máš přece volno.“
„Právě proto, že mám volno!“ zvýšila jsem hlas. „Každý druhý víkend tu mám tvoje synovce. Minule mi rozbili notebook džusem, počmárali sedačku a sousedi si stěžovali na řev. Já už nechci být bezplatná chůva!“
Tomáš zamrkal. „No tak, Terezo, přeháníš. Jsou to děti. A Katka fakt potřebuje vypnout…“
„A já nepotřebuju?“ vyjela jsem. „Celý týden učím puberťáky, pak jedu přes půl Brna domů, vařím, uklízím. A sobota? Sobota je jediný den, kdy můžu načerpat síly. Ale ty mě pokaždý odsoudíš k tomu, abych tu dělala animátorku tvým synovcům.“
Tomáš nasadil ten svůj trpitelský výraz. „Tak jí aspoň dneska pomoz. Slíbil jsem jí to. Co mám Katce říct?“
„Řekni jí pravdu. Že tvoje žena má vlastní plány a že už nebude zadarmo hlídat. A jestli má Katka potřebu relaxovat, ať si najme studentku. Nebo ať požádá manžela.“
Tomáš se chytil za vlasy, známé gesto podráždění. „Terezo, nebuď sobecká.“
To slovo mě dorazilo. Sevřela jsem okraj linky tak pevně, až mi zbělely klouby, ale nenechala jsem se vyvést z míry. „Sobecká? Já? Když jsem každou druhou sobotu drhla fleky z gauče a sbírala rozbité autíčka? To ty jsi sobecký, protože si od svý rodiny necháš diktovat a já mám jenom poslouchat!“
Než stačil odpovědět, ozval se zvonek. Výrazný, neodbytný. Tomášovi se ulevilo, už se otáčel ke dveřím.
Já ho předběhla. Došla jsem ke dveřím, prudce je otevřela. Na prahu stála Katka, navoněná, s kabelkou přes rameno, a za ní tři malí tornádi. Vojta, osmiletý, se houpal na zábradlí, Matěj, šestiletý, bušil autíčkem do zábradlí a Šimon, čtyřletý, monotónně fňukal, že chce zmrzlinu.
Katka zazubila: „Ahoj! Tak já jenom na skok, jdu do wellnessu, vrátím se kolem třetí. Kluci, buďte hodní!“ a už se chystala vklouznout dovnitř.
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Všechna ta potlačovaná frustrace, ponížení a vztek vybublaly napovrch. Roztáhla jsem ruce do stran a zařvala tak, že to muselo být slyšet až v přízemí:
„OKAMŽITĚ SE SEBER A VYPADNI! DĚTI SI VEZMI A UŽ JE SEM NIKDY NETAHEJ!“
Katka zkameněla. Její dokonale nalíčená tvář nejdřív znehyběla, pak se jí rozšířily oči a ústa se jí otevřela dokorán. Děti okamžitě umlkly. Vojta málem spadl ze zábradlí, Matějovi vypadlo autíčko na dlaždice s ostrým cvaknutím. Šimon přestal fňukat a jen zíral.
Na chodbě se pootevřely dveře od sousedů. Paní Hladíková vystrčila hlavu v natáčkách, v ruce ještě vařečku od nedělní – vlastně sobotní – česnečky. „Zase vy, Novákovi?“ prohodila spíš pro sebe, pak dveře zase přivřela, ale nezavřela úplně – škvíra zůstala, jako by čekala, co bude dál.
Tomáš stál za mnou a zbledl jako křída. „Terezo, proboha…“
Já se však neotočila. Hleděla jsem Katce zpříma do obličeje. „Slyšelas. Jdi. Dneska je můj volný den a já ho nehodlám strávit s tvými dětmi. Příště si nejdřív zjisti, jestli vůbec můžu.“
Katka polkla, pak vydechla: „No to si děláš srandu… Tomáši, řekni jí!“
Ale Tomáš jenom stál a nezmohl se na slovo. Já popadla dveře a zavřela je. Prásk. Rána se rozlehla chodbou a odněkud shora se ozvalo psí štěknutí.
Otočila jsem se a bez jediného slova prošla kolem manžela do ložnice. Otevřela jsem skříň, vytáhla džíny a lehkou halenku. Do kabelky jsem hodila peněženku, klíče, telefon Samsung s prasklým rohem displeje. Tomáš vešel za mnou, tvářil se, jako by mu uletěly včely.
„Kam jdeš?“
„Ven. Užiju si svoji sobotu. Ty si tady klidně zkus představit, jaké by to bylo, kdybych to břímě hodila na tebe.“
Prošla jsem kolem něj, na nohy nazula tenisky a vyšla na chodbu. Dveře od sousedů už byly zase dovřené, jen zevnitř se ozýval tlumený televizní hlas a cinkání příboru o talíř.
Sjížděla jsem výtahem a srdce mi bušilo jako o závod. Ramena se mi ale samovolně stáhla dolů, jako by z nich sklouzl neviditelný batoh.
Na zastávce jsem nasedla do dvanáctky a jela do centra. Procházela jsem se po Zelném trhu, koupila si kelímek jahod za sedmdesát korun od stařenky s modrou zástěrou, pak si dala kávu za pětačtyřicet v malé kavárně u Moravského náměstí. Došla jsem až na Petrov a sedla si na lavičku s výhledem na město. Četla jsem Viewegha, ušklíbla se nad jednou hláškou nahlas, prostě jsem byla sama sebou.
Ve dvě hodiny přesně jsem si dala pozdní oběd ve vytoužené restauraci Pod obrazy – bramboračku a řízek za dvě stě devadesát korun. Nikdo po mně nic nechtěl, jenom číšník se zeptal, jestli si dám ještě knedlík navíc.
Mezitím mi Tomáš několikrát volal a psal zprávy. Nejdřív naštvané: „To si děláš srandu?! Katka brečí, že jsi hrozná.“ Pak zoufalé: „Terezo, vrať se, promluvíme si.“ Nakonec: „Omlouvám se. Máš asi pravdu.“
Od Katky nepřišlo nic. Až kolem čtvrté mi na mobil dorazila jedna esemeska: „Doufám, že sis to užila. Kluci se tě ptali, cos jim to udělala.“ Nechala jsem si ji přečtenou a schovala telefon zpátky do kabelky.
Domů jsem se vrátila po sedmé. Byt byl napůl uklizený – v obýváku ještě ležela hromádka Šimonových ponožek, kterou Tomáš zjevně zapomněl sebrat. Na stole stála váza s kopretinami, ve vzduchu bylo cítit spálenou svíčku, kterou někdo sfoukl moc pozdě.
Tomáš seděl na gauči a nervózně žmoulal ovladač od televize.
Zvedl ke mně unavené oči. „Terezko… promiň. Byl jsem…“ Zarazil se, hledal slovo, nakonec jenom mávl rukou. „Prostě jsem to blbě zahrál. Volal jsem Katce, řekl jsem jí, že takhle to dál nejde. Ona se naštvala, práskla telefonem, ale asi si sežene tu studentku.“
„Asi?“
„No… řekla, že to zváží.“
Odložila jsem kabelku na židli. Chvíli jsme oba mlčeli, jenom televize potichu mumlala reklamu na jogurty.
„A co ty?“ zeptala jsem se nakonec. „Ty jsi to zvážil taky?“
Podíval se na ovladač v rukou, pak na mě. „Zkusím to. Fakt. Nebudu slibovat, že to půjde napoprvé.“
Nebyla to velká řeč ani velké gesto. Přisedla jsem si vedle něj na opačný konec gauče, ne těsně vedle, a chvíli jsme jen tak seděli vedle sebe, každý se svým tichem.
Nakonec vstal, došel do kuchyně a vrátil se s otevřenou lahví vína a dvěma sklenicemi, do jedné nalil víc, do druhé míň – a tu plnější mlčky posunul ke mně. Zapnul televizi na nějaký starý film, kocour Mikeš vyskočil na opěradlo a rozvalil se přesně mezi nás, jako by chtěl mít jistotu, že tam zůstane místo i pro něj.
