Když v půl osmé ráno zazvonil mobil a na displeji se objevilo Lenčino jméno, matky Terezky, okamžitě mi zatrnulo. Terezka bojovala s Hodgkinovým lymfomem už několik měsíců a každý nečekaný hovor z Fakultní nemocnice v Brně znamenal jediné — něco se stalo.
„Jitko, musíš okamžitě přijet,“ vyhrkla Lenka do telefonu. Hlas se jí třásl, ale nedokázala jsem z něj vyčíst, jestli je to strach, vztek nebo pláč.
„Co se děje? Je Terce hůř?“ zeptala jsem se a už sahala po klíčkách od naší staré zelené Škody Fabie.
„Ne, s Terezkou je to… dobrý. Ale tvůj syn…“ odmlčela se. „Přijeď a uvidíš. To, co provedl, překročilo všechny meze.“
Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoliv namítnout. Srdce mi bušilo jako o závod. Můj syn Kuba, sedmnáctiletý kluk, který poslední tři měsíce prakticky žil na onkologickém oddělení, udělal něco strašného? V mysli mi naskakovaly ty nejčernější scénáře. Pohádal se s primářem? Přinesl jí něco zakázaného? Nebo snad…
Cestou z Králova Pole jsem projížděla ranními ulicemi. Únorové slunce barvilo Špilberk doruda a já nervózně svírala volant. Kuba měl Terezku rád od patnácti, kdy se jejich dětské kamarádství přehouplo do prvního nesmělého polibku za školní jídelnou na Gymnáziu Třída Kapitána Jaroše. Byli nerozluční. Plánovali, že půjdou spolu na vysokou – on chtěl být zvěrolékařem, ona měla našlápnuto na architekturu.
Všechno se změnilo loni v říjnu, když Terezka začala být unavená, zhubla a na krku se jí objevila bulka. Diagnóza zněla jako zlý sen. Od té doby Kuba trávil každou volnou chvíli u ní v nemocnici. Vozil jí domácí tvarohové šátečky, které jí vždycky pekla naše babička, pomáhal jí dohánět učivo a vysedával u její postele, i když byla po chemoterapii úplně vyřízená a nemohla ani mluvit. Jednou jsem ho našla ve tři ráno, jak v kuchyni vyřezává z kartonu malý model jejího vysněného domu – aby se měla na co těšit, řekl.
Když Terezce začaly padat vlasy, nejdřív to nesla statečně. Nosila barevné šátky a dělala si legraci, že ušetří za kadeřnici a že aspoň nebude muset řešit ofinu. Ale Kuba si všiml, jak se vyhýbá zrcadlům a jak si instinktivně zakrývá temeno pokaždé, když do pokoje někdo vejde. Jednou ji nachytal, jak v koupelně pláče a v dlani svírá chomáč světlých vlasů. Tehdy nic neřekl. Jen zavřel dveře a objednal jí přes internet huňatý kulich s králíkem.
Pamatuji si tu noc jako včera. Bylo krátce před Vánoci, venku mrzlo, až praštělo, a já jsem v obýváku skládala prádlo. Kuba sešel ze schodů. Zůstala jsem jako opařená. Jeho husté tmavé kudrny, které mu vždycky lezly do očí a při hokeji se lepily na čelo, byly pryč. Měl lebku dohola, leskla se pod stropním světlem jako kulečníková koule.
„Kubo! Co jsi to udělal?“ vyhrkla jsem.
Pokrčil rameny, trochu rozpačitě si přejel dlaní po lysině. Prsty měl jako vždycky studené. „Chtěl jsem, aby věděla, že v tom není sama. Že krása není ve vlasech. Ale slova nestačila. Když ona přijde o svoje, proč bych si já nemohl oholit ty svoje?“
Objal mě a já se rozbrečela. V tu chvíli jsem si myslela, že udělal to největší gesto lásky, jakého je schopen. Netušila jsem, že to byl jen začátek.
Za dvacet minut po Lenčině telefonátu jsem zaparkovala před nemocnicí u automatu na lístky, hodila do něj osmdesát korun a rozběhla se na onkologii. Na chodbě, kde to vonělo dezinfekcí a slabým odvarem lipového čaje, který tu sestřička Jarmila nalévala pacientům, mě čekala Lenka. Oči měla červené, rty se jí chvěly.
„Co se stalo? Kde je Kuba? Řekni mi to!“ naléhala jsem.
„Překročil hranici,“ procedila mezi zuby. „Moje dcera je citlivá, nechce, aby na ni všichni civěli. A on… on udělal něco, co zastavilo celé oddělení. Už se to nedá utajit!“
„Proboha, co?“
Místo odpovědi popadla kliku a otevřela dveře do Terezčina pokoje. Vešla jsem dovnitř a zůstala stát s otevřenou pusou.
Kuba seděl u Terezčiny postele, s holou lebkou jako včera, a svíral její dlaň. Ale za ním, namačkaní v malé nemocniční místnosti mezi infuzní pumpou a stojanem s monitorem, stála celá jeho hokejová parta z juniorského týmu Komety Brno. Dvanáct kluků, všichni s oholenou lebkou. Každý měl na sobě modrobílý dres a třímal transparent z kartonu. Na jednom bylo fixou napsáno „HOLÁ LEBKA JE SILNÁ“, na druhém „TEREZO, JSME V TOM S TEBOU“, na třetím „NEVZDÁVÁME SE“. A za nimi stál jejich trenér, pan Svoboda, taky dohola, pleš mu svítila jako maják, a dokonce i mladý nemocniční kaplan, o kterém jsem věděla, že nosil dlouhý plnovous a brýle – teď byl také oholený na pleš, bez vousů, jen s obroučkami na očích.
Ale to nejpodivuhodnější bylo, že Terezka se smála. Opravdu, hlasitě a od srdce. Měla na temeni jen lehké světlé chmýří a vypadala bledá a unavená, ale její oči zářily štěstím. Konečně po měsících si při příchodu někoho nestrhávala šátek. Nestyděla se. Naopak – právě rozbalovala papírový pohárek od sestřičky a podávala ho jednomu z obránců.
„Jak… jak se to stalo?“ zeptala jsem se Kuby, když jsem konečně našla slova.
Pokrčil rameny, ale koutky mu cukaly. „No, začalo to u nás v šatně. Řekl jsem klukům, co Terku trápí. A že by bylo super, kdybychom ji přišli rozveselit. A oni sami navrhli, že si taky oholí lebky. Že budou plešatou eskadrou. Pak se to rozkřiklo a přidali se i další. Trenér řekl, že jestli to udělá celá lajna, tak on taky. A kaplana přemluvila sestřička Jarmila, ta, co nosí Terezce lipový čaj. Prý aby viděla, že víra v uzdravení se nenosí jen v srdci, ale klidně i na lebce.”
Otočila jsem se k Lence, která stála vedle mě a po tvářích jí tekly slzy. Už to nebyl vztek. Byla to lítost, možná i stud.
„Jitko, já… já na něj žárlila,“ vypravila ze sebe tiše. „Celé měsíce jsem se snažila dceru rozveselit, přimět ji jíst, bojovat. A ona se rozzářila, jen když vešel Kuba. Bylo to, jako bych já byla jen stín a on světlo. A teď, když vidím tohle… Že postavil celou armádu, aby moje holčička nemusela brečet do polštáře…“
Objala jsem ji. Společnými silami jsme podpíraly futra dveří. „Ty jsi její přístav, Lenko. Všechny ji držíme nad vodou.“ Nic víc jsem neřekla. Stačilo, že se naše prsty propletly v tichém stisku.
Terezka pak Kubu požádala, aby přišel blíž, a sevřela mu dlaň. „Myslela jsem, že na mě všichni budou jen civět. Ale teď vidím tuhle plešatou partu a… a konečně se cítím normální. Jako by to byla naše nová realita. Děkuju ti, Kubo.”
Usmál se na ni tak něžně, že i trenér si musel odkašlat. „Teď se budou muset dívat na všechny. Až půjdeš po chodbě, budeš mít za sebou celý tým. A jak znám kluky, ještě se vsadí, kdo udrží puk na pleši dýl,“ mrkl na Terku a v pokoji to znovu vybuchlo smíchem.
O tři měsíce později, na jaře, když na Petrově rozkvetly třešně a z okna nemocnice už nebylo vidět jen šeď, ale i zelené koruny stromů, zazvonil telefon s dobrou zprávou. Léčba zabrala. Terezka měla před sebou ještě dlouhou cestu, ale konečně mluvili lékaři o naději.
Seděla jsem ten večer s Lenkou na lavičce před hlavním vchodem, sledovaly jsme Kubu a Terezku, jak se procházejí parkem. Na jeho lebce už zase rašily tmavé vlasy, krátké jako kartáč na čištění bruslí. I jí začaly růst, hebké a světlé, ne delší než pár centimetrů. Už si je nezakrývala šátkem. Opírala se mu o rameno a něco mu tiše povídala, zatímco on gestikuloval jako při výkladu přesilovkové formace.
V jednu chvíli se zastavili pod rozkvetlou třešní. Kuba utrhl jeden bílý květ a opatrně jí ho zapíchl za ucho. Pak si sundal kšiltovku s logem Komety, otočil ji kšiltem dozadu a nasadil ji Terezce na krátké vlasy. Na okamžik zavřela oči a zavrávorala, ale on ji zachytil. „To nic, jen trochu motání,“ šepla. Podepřel ji a ještě víc ji k sobě přitáhl.
Vybuchla smíchy a plácla ho po rameni. Její smích se nesl alejí a já si všimla, že Lenka se taky po dlouhé době usmála.
Lenka si povzdechla a otřela si koutky očí. Kuba si mezitím sundal mikinu s nápisem BRNO a položil ji Terezce kolem ramen, protože zafoukal chladnější vítr. Vítr rozvířil bílé okvětní lístky, jeden se jí zachytil ve vlasech. Chvíli tam stáli, schoulení do sebe, a pak mlčky zamířili zpátky k nemocničnímu vchodu.
