— S námi ani s otcem nepočítej! — řekla Hana tak ostře, že Tereza na okamžik přestala dýchat.
Stála uprostřed kuchyně a svírala hrnek se studeným čajem. Otec Jaroslav seděl u okna s novinami, ale už několik minut neotočil stránku.
— Mami, nechci po vás peníze. Jen vám oznamuji, že tu nabídku přijmu.
— Nabídku! — odfrkla si matka. — Je ti šestadvacet a pořád žiješ v představách. Jaká práce v Praze? Tady máš domov, snoubence, zařízený byt a za čtyři měsíce svatbu.
Právě to Terezu děsilo. Její život byl připravený tak dokonale, až v něm nemohla dýchat.
Pražské nakladatelství jí nabídlo místo redaktorky. Od dětství opravovala kamarádkám slohové práce, četla rukopisy a snila o tom, že jednou bude pracovat s knihami. Po škole však zůstala v malém městě a přijala místo v reklamní agentuře, protože matka tvrdila, že „z něčeho se přece musí žít“.
— Milan může přijet později, — řekla opatrně. — Neříkám, že ruším svatbu.
Hana se prudce otočila od sporáku.
— A co když nepřijede? Přemýšlíš někdy také o někom jiném než o sobě?
Tereza sklopila oči. Stejnou větu slýchala od dětství. Když chtěla studovat literaturu místo ekonomie. Když odmítla práci u matčiny známé. Když poprvé řekla, že si přeje bydlet sama.
Každý její vlastní názor byl označen za sobectví.
— Možná o sobě přemýšlím poprvé po mnoha letech, — odpověděla.
Otec konečně položil noviny.
— Terezko, matka má jen strach. Praha je drahá. Bez rodiny tam budeš sama.
— Tati, sama se cítím i tady. Jen to není vidět, protože můj život vypadá správně.
Hana rozhodila rukama.
— Takže jsme ti zničili život? Pomohli jsme vám vybrat byt, připravujeme svatbu, Milanova rodina už objednala restauraci — a ty utečeš!
Tereza se nadechla.
— Neutíkám. Poprvé jdu někam, kam jsem se rozhodla jít sama.
Večer se setkala s Milanem v malé kavárně u náměstí. Vyslechl ji bez přerušování.
— Co chceš udělat? — zeptal se.
— Nevím. Když odjedu, možná ztratím rodiče, svatbu i tebe.
— A když zůstaneš?
Tereza dlouho sledovala déšť za oknem.
— Ztratím sebe.
Milan pomalu přikývl.
— Pak už odpověď znáš.
— Nezlobíš se?
— Zlobil bych se, kdybys jednou seděla vedle mě a nenáviděla mě za život, který sis nevybrala.
Za týden stála Tereza na nádraží s jedním kufrem, batohem a krabicí knih. Rodiče nepřijeli. Matka jí od poslední hádky nezavolala. Otec poslal jen krátkou zprávu: „Dávej na sebe pozor.“
Milan ji držel za ruku.
— Za měsíc přijedu. Pokud ti Praha ukradne srdce, budu se muset rozhodnout, jestli se přestěhuji za tebou, nebo budu bojovat s celým městem.
Tereza se zasmála skrz slzy.
První týdny nebyly jednoduché. Bydlela v malém pokoji, několikrát zabloudila v metru a práce byla mnohem náročnější, než čekala. Přesto se každé ráno probouzela s pocitem, že její únava má smysl.
Milan za ní opravdu přijel. Prošli se večerní Prahou a dlouho mluvili.
— Nechci, abys se vracela jen kvůli svatbě, — řekl. — Zkusím si hledat práci tady. A když nám to nevyjde, alespoň budeme vědět, že jsme si oba zvolili pravdivý život.
Po dvou měsících zavolal otec.
— Maminka se pořád zlobí, — přiznal. — Ale každému ukazuje časopis, ve kterém je tvoje jméno.
Tereza se usmála.
— Takže je na mě pyšná?
— Je. Jen neumí připustit, že jsi měla odvahu udělat něco, čeho se ona celý život bála.
Tereza tehdy pochopila, že odmítnutí rodičů nemusí vždy znamenat nedostatek lásky.
Někdy se rodiče bojí, že dítě svým odchodem zpochybní všechny kompromisy, které oni sami kdysi přijali.
Ale dítě nemá povinnost opakovat jejich život jen proto, aby jejich rozhodnutí vypadala správně.