Jmenuju se Radek Vopička, je mi čtyřicet tři a poslední tři roky mě tchyně Jarmila zdraví přes plot tak, že radši couvnu zpátky do auta.
Vysvětlím to od začátku, protože ze strany by to vypadalo, že jsem lump, co si přivlastnil rodinný majetek. Realita je jiná, jenže o tom nikdo neslyší, protože ta druhá verze se vypráví líp.
Bydlím v Kročehlavech u Kladna, servis mám kousek za městem směrem na Unhošť — dvě zvedací plošiny, kompresor, kancelář, kde teče do stropu, když prší tři dny v kuse. Ten servis patřil mému tchánovi Bohumilovi. Vopravoval tam auta přes třicet let, poslední léta hlavně starší škodovky a jednu bavorskou motorku, do které byl zamilovaný víc než do vlastní rodiny, tuším.
Manželku Petru jsem potkal, když jí bylo dvacet šest a mně dvacet devět, na svatbě bratrance v Buštěhradě. Vzali jsme se rok na to. S Bohumilem jsme si rozuměli — možná proto, že jsem uměl rozebrat převodovku a jeho vlastní syn Marek se v dílně ukázal tak jednou za měsíc, hlavně když potřeboval půjčit prachy.
Před čtyřmi lety Bohumila trefila mrtvice. Přežil, ale půl roku ležel, mluvil ztěžka, na dílnu nemohl ani přijít se podívat. Já jsem tou dobou servis vedl sám — objednávky, zákazníci, mzdy pro dva mechaniky. Petra chodila za otcem do nemocnice v Kladně skoro denně, Marek se objevil třikrát za celou dobu.
Tři měsíce před smrtí si Bohumil nechal zavolat notáře. Byl při vědomí, mluvil pomalu, ale hlavou byl úplně v pořádku — to potvrdí i doktorka Součková, co ho měla na starosti. Sepsal závěť: servis, pozemek pod ním i tu bavorskou motorku odkázal mně. Ne dceři, ne synovi — mně, zeťovi. Zdůvodnění bylo v listině napsané jeho vlastními slovy, notář mi kopii dal: že jsem to jediný, kdo tu dílnu udrží při životě, a že Marek by ji do roka prodal na splátky dluhů.
Bohumil zemřel v únoru. Na pohřbu v Kladně-Rozdělově bylo asi čtyřicet lidí, mezi nimi i pár bývalých zákazníků, co si přišli podat ruku s Petrou. Jarmila stála celou dobu s kapesníkem a nedívala se na mě ani jednou.
Závěť se čte a najednou je ticho jiného druhu než smutek. Notář dočetl a Marek vstal od stolu tak prudce, že převrhl židli. Jarmila se otočila ke mně a řekla větu, kterou slyším pořád: „Tys ho o to připravil, viď. Nemocnýho starýho chlapa jsi obalamutil."
Já jsem tam seděl s Petrou vedle sebe a nevěděl, co na to. Připravil jsem ho? O co? O rozhodnutí, který udělal sám, při vědomí, přede dvěma svědky a notářem?
Od tý doby je to takový: Jarmila mě na Vánoce ignoruje, u stolu mluví přes mě, jako bych byl vzduch. Marek mi jednou v hospodě U Kotrby řekl, že si "počkám, až mi to spadne na hlavu, protože takový lidi jako já dlouho nevydrží". Petra se snaží to nějak urovnat, volá matce každý týden, ale Jarmila jí vždycky za pět minut řekne, že by měla přemluvit manžela, ať "vrátí, co ukradl".
Jenže tohle není o tom, kdo koho okradl. Je to o tom, že člověk, který v dílně prožil skoro celej život, věděl přesně, komu ji chce nechat — a nebyla to jeho vlastní krev, protože krev se za třicet let ukázala u toho auta možná dvacetkrát.
Před měsícem přišel dopis od Markova právníka — chtěl zpochybnit závěť, tvrdil, že otec "nebyl při smyslech". Doktorka Součková napsala posudek, že Bohumil byl v době sepsání testamentu plně způsobilý. Notář má nahrávku z toho jednání, protože takhle to dělá vždycky u starších klientů po mrtvici — pro jistotu. Právník tu žalobu nakonec stáhl, protože věděl, že by prohrál a ještě by za to zaplatil soudní výlohy.
Minulý týden přišla Jarmila k dílně sama, bez ohlášení. Stála u vrat a dívala se na tu ceduli s nápisem AUTOSERVIS VOPIČKA, kterou jsem si nechal vyrobit teprve loni — do tý doby tam visela stará tabule ještě po tchánovi. Myslel jsem, že přišla znovu vynadat.
Místo toho řekla, že by chtěla vidět tu motorku. Tu bavorskou, co po ní zbyla jako jediná věc, kterou si Bohumil opravdu užíval, když nebyl v práci.
Vzal jsem klíče od garáže vzadu za halou, kde ji mám zakrytou plachtou, aby na ni nesedal prach z brusky. Odkryl jsem ji a Jarmila si dřepla vedle předního kola, položila ruku na nádrž a asi minutu nic neříkala.
Pak řekla, že si vzpomíná, jak jí Bohumil slíbil, že ji jednou naučí jezdit, a nikdy na to nedošlo, protože práce byla vždycky přednější.
Otevřel jsem sedlo, kde má tchán schované papíry k motorce — technický průkaz, servisní knížku, a taky obálku, kterou jsem tam našel po jeho smrti a nikdy neotevřel, protože byla adresovaná "Jarmile, až budu pryč". Podal jsem jí ji tak, jak byla.
Přečetla si to tam u té motorky, mlčky, a pak složila dopis zpátky do obálky a řekla jen, že to je mezi ní a Bohumilem a že mi do toho nic není. Ale hlas už neměla ten, co na pohřbu.
O tři dny později mi zavolala Petra, že matka byla u notáře — ne kvůli mně, kvůli něčemu úplně jinýmu, kvůli vlastnímu bytu v Kladně, který chce po sobě nechat jasně a bez pochybností dceři, ne Markovi, aby se tohle nikdy neopakovalo. Notář jí prý řekl přesně to samé, co kdysi Bohumilovi: že u nemovitostí se vyplatí sepsat vůli jasně, s lékařským potvrzením a nahrávkou, protože rodina umí zpochybnit i to nejjasnější přání.
Servis pořád vedu. Tu ceduli jsem nechal viset. A ta motorka zůstává v tý garáži zakrytá plachtou — čekám, až se Jarmila jednou zeptá, jestli by se s ní nechtěla svézt, aspoň jednou, tak jak jí to slíbil.
