V sobotu večer jsem stála s pekáčem v rukou a čekala, až se David vrátí z koupelny. Měli jsme v plánu v klidu probrat svatbu – kolik hostů, jaký rozpočet, kam po obřadu. Udělala jsem kuře na medu a rozmarýnu, brambory ve slupce a otevřela lahev slivovice od souseda Vlasty, kterou jsem dostala za to, že jsem mu před měsícem pomohla vytáhnout novou pračku do třetího patra. Na dvoře už se stmívalo, když někdo zazvonil. Ne čipem od vchodu, ale přímo u dveří bytu. Podívala jsem se kukátkem: David, za ním jeho matka, otec a sestra s manželem. Bez ohlášení. Otevřela jsem.
„Překvapení!“ vykřikl David a políbil mě na tvář. Za ním stála paní Marie v kostýmku, pan Zdeněk s novinami pod paží a Davidova sestra Lucka s manželem Radkem. Lucka okamžitě sjela očima po chodbě a prohodila: „Tady to nějak voní… děláš topinky?“ Byl to med a rozmarýn, ale nic neřekla.
„Rodinná sešlost!“ prohlásil David a už si sundával bundu. „Mami, pojď dál, sedni si támhle. Tati, křeslo je volný.“ Křeslo, ve kterém sedávala moje babička a kde byl přehozený deka, protože potah už byl ošoupaný. Vešli. Pan Zdeněk se usadil, vzal ze stolku můj časopis a začal jím listovat, jako by tu bydlel. Paní Marie si prohlédla kuchyňskou linku a utrousila: „Tohle je dýha, viď? My jsme si dali masiv.“ Lucka s Radkem se rozvalili na sedačce a začali si mezi sebou šeptat. Stála jsem tam s pekáčem a snažila se přepnout do pohostinného módu. Napadlo mě, že k těm dvěma nohám přihodím párky a na rychlo načtu sýr s chlebem. Vydržím to, řekla jsem si. Za měsíc jsme rodina.
A pak to přišlo.
„Hejbni sebou, Terezo, postarej se o hosty, nevidíš, že máma má hlad?“ pronesl David, zrovna když jsem pokládala pekáč na stůl. Ani se na mě nepodíval. Jen takovým tónem, jako bych byla servírka na jeho firemní akci.
Uvnitř mě cosi cvaklo. Ne vztek. Spíš takové tiché, definitivní rozsvícení.
„Davide, můžeš na chvilku do předsíně?“
„Teď? Vždyť už jíme…“
„Prosím.“
Protočil oči, aby to všichni viděli – že jsem zas ta hysterka. Ale šel. V předsíni jsem zavřela dveře do pokoje a postavila se tak, aby na mě neviděl přes rameno do kuchyně.
„Davide, ty jsi doma?“
„Cože? Ne, jsem u tebe, no. Proč?“
„Jen se ujišťuju. Čí je ten byt?“
„No tvůj, vždyť to víš.“
„A kdo tu platí složenky, nájem, jídlo, energie?“
Zaváhal. „No… ty. Ale já ti to vrátím, až dostanu výplatu. Vždyť to říkám každej měsíc.“
Nikdy to neřekl. Ani jednou za ty tři měsíce.
„Davide, já mám v mobilu seznam. Od října, kdy ses ke mně nastěhoval, jsi nekoupil jediný máslo. Ani jedno. Komunál jsem platila já, tvoje Fabia na úvěr splácíš pořád a na svatbu – kterou plánujeme napůl – jsi pozval osmatřicet lidí, já dvanáct. Restauraci vybrala tvoje matka v Horních Heršpicích, kde jsem nikdy nebyla. Prstýnek jsi mi dal stříbrnej. Nic proti stříbru, ale když jsi mi ho nasazoval, řekl jsi: ‚Zatím, zlato, až vydělám, bude zlatej.‘ To zatím trvá čtvrt roku. A dneska jsi mi v mém bytě přikázal, ať se hejbnu a postarám se o tvý příbuzný. Jako bych tu byla na návštěvě já.“
David na mě chvíli zíral. Pak se uchechtl: „Terezko, ty to moc řešíš. Jsou to rodiče, potřebujem se sblížit.“
„Sblížit se dá i s koláčem, který předem ohlásíš. Tohle byl vpád. A já už dál nebudu dělat kulisy tvý představě, že žena je provozní jednotka s úsměvem.“
Otočila jsem se a šla zpátky do pokoje. Hosté už si nalévali pivo z mé lednice. Zastavila jsem se před stolem a promluvila klidně, bez jevištní pauzy:
„Omlouvám se, ale večer končí. Poprosím vás, abyste se oblékli a odešli domů.“
Vidlička cinkla o talíř. Paní Marie zvedla bradu: „Prosím?!“
„Večeře je zrušená. Davide, ty taky. Prosím, sbal si věci. Můžeš si je vyzvednout do konce týdne, po domluvě termínu.“
Lucka vyprskla: „Terezo, ty ses snad zbláznila!“
„Ne. Spíš jsem za poslední půlrok konečně přišla k rozumu.“
Pan Zdeněk odložil časopis a podíval se na mě. V jeho tváři nebyla zlost, spíš takový ten výraz, jako když sledujete partii a chápete, kdo vyhraje. Nic neřekl. Jen si povzdechl a začal si navlékat kabát.
David vyletěl z předsíně: „Terezo, ty to myslíš vážně?! Kvůli jedný větě?“
„Ne kvůli jedný větě, Davide. Kvůli všemu. Ty u mě bydlíš, ty tu jíš, ty tu pereš moje prádlo mýma práškama, a ještě si sem vodíš výsadek bez jedinýho slova. Tohle není partnerství. Tohle je parazitování s obroučkou na dohled. A já už nechci.“
Odešla jsem do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla jeho sportovní tašku, tu samou, s jakou v říjnu přijel. Strčila jsem do ní tři košile, džíny, ponožky, holítko, nabíječku, knihu o kryptoměnách a cestovní kartu. Zip. Hotovo. Za pět minut stála taška v předsíni.
Paní Marie byla rudá jako řepa, Lucka otevírala pusu, ale žádné slovo z ní nevypadlo. Radek stál v rohu a mlčel – ten jediný se na mě koutkem úst usmál. Asi věděl, proč. Podala jsem mu neznatelně palec u nohy v pantofli. On neznatelně kývl.
„Davide, klíče.“
„Terezo…“
„Klíče od mýho bytu. Oba. Horní i spodní zámek. Prosím. Hned.“
Sáhl do kapsy, vyndal svazek, odepnul ty dva. Položil je na botník. Kov zacinkal.
„Já tě miluju,“ řekl tiše.
„Věřím ti. Ale tohle není láska, jakou potřebuju. Měj se hezky.“
Odešli. Za posledním jsem zavřela dveře, zamkla na oba zámky a poprvé od října natáhla řetízek. Stála jsem v předsíni, opřená zády o futra. Netekly mi slzy. Jen velikánská úleva, jako když v létě otevřete okno dokořán.
Pak jsem došla do kuchyně. Kuře bylo vlažné, ale medová krusta pořád lesklá. Brambory taky. Naložený hermelín, který jsem vytáhla z lednice, zůstal netknutý – nikdo z nich ho zřejmě nejedl. Tím líp. Nalila jsem si panáka slivovice, ťukla skleničkou o roh stolu a napila se. Zapnula televizi, dávali starý díl Nemocnice na kraji města. Ani jsem to nevnímala. Jen ten zvuk.
Druhý den ráno, kolem půl deváté, jsem zaklepala na dveře souseda Vlasty. Otevřel v montérkách, v ruce páječku. „Terezko, copak se děje? Prý už nemáte svatbu?“ Malý dům, zprávy se šíří rychle.
„Nemáme, pane Vlasto. A potřebovala bych pomoc.“
„Povídejte.“
„Nevyměnil byste mi zámek? Ten starý zná někdo, kdo už sem nemá co chodit.“
Chvíli na mě koukal, pak přikývl. „Za deset minut jsem u vás. Máte nějakou zálohu?“
„Mám dvě stě padesát na nový. A čtyři stovky pro vás, jestli to stačí.“
„Bohatě. Donesu nářadí.“
Přesně za osmnáct minut byl zámek pryč. Vlasta zamontoval novou bezpečnostní vložku, vyzkoušel klíč, dvakrát otočil a podal mi ho – ještě teplý od vrtání. Vzala jsem ho do dlaně. Vážil tak akorát.
Když odešel, sedla jsem si ke stolu, otevřela mobil a napsala Davidovi SMS: *„Davide, svatba se ruší. Zámek mám nový. Věci ti pošlu po PPL nebo si je můžeš vyzvednout osobně ve čtvrtek mezi šestou a sedmou. Klíče, co jsem ti sebrala, už jsou k ničemu. Už mi nepiš.“*
Odesláno. Telefon během minuty začal vibrovat. David. Zavěsila jsem. Znovu. Zavěsila. Pak další číslo – paní Marie. Tušila jsem, že to bude divadlo. Blokla jsem oba.
Došla jsem na balkon. Dole pod kopcem svítily střechy Brna a nad nimi obrys Špilberku. Na jazyku jsem ještě cítila slivovici ze včerejška. V dlani ten nový klíč.
Bylo mi krásně. Ne proto, že jsem vyhrála. Ale proto, že jsem poprvé za tři měsíce nemusela nikoho žádat o dovolení žít ve vlastním bytě. A ještě mi zbylo kuře.
