Nejdřív to vypadalo jako obyčejné ráno. Zuzana stála na dvoře v papučích, v ruce hrnek s nedopitým čajem, a koukala, jestli už roztál led na cestě. Moje sestra, o deset let mladší, pořád někam běhá. Tentokrát přiletěla od branky bez dechu.
„Pojď rychle, támhle na sloupu visí Mourek!“
„Co dělá?“ vyjekla Zuzana. Hrnek jí zůstal viset ve vzduchu, čaj se rozlil na rukáv.
„Visí. Tvůj kocour. Už nevím, jak dlouho.“
Zuzana ho ráno pustila ven. Venku mrzlo, v noci napadl poprašek. Vykoukla, zamňoukal, protáhl se mezi dveřmi. A byl pryč. Pak přišla ségra s tím, že Mourek trčí na elektrickém sloupu u hřbitovní zdi.
Když jsme tam doběhli, viděla jsem ten obrázek na vlastní oči. Černý kocour se houpal na kovovém háku pod izolátorem. Ne seděl, ne lezl. Visel. Přední tlapky se mu nepatrně třásly, zadní bezvládně plandaly. Pod námi mokrý asfalt, nad ním dráty. V Hradci v únoru fouká od Orlice tak, že to umí člověka podříznout.
„Mourku, slez!“ zvolala Zuzana. Hlas se jí zlomil. Kocour odpověděl protáhlým zamňoukáním, až mě zamrazilo.
„Nesleze,“ řekla jsem. „On opravdu visí.“
Kolem procházel Martin, co bydlí v rohovém domě. Rozepnutá bunda, na hlavě stará čepice s nápisem Ostrava. Chvíli na sloup civěl, pak si odplivl.
„To je vysoký napětí, na to nesahej. Zavolej na energetiku.“
Jenže dispečink energetiky to vzal stručně: „My nelezeme na sloupy kvůli kočkám. Zkuste hasiče, ti mají plošinu.“
Hasiči měli taky svou mantru. „Zvířata nevyprošťujeme, máme nařízení. Počkejte, až sjede sám.“ A zavěsili.
Sama jsem v tu chvíli nevěděla, na koho se obrátit. Kamarádka z veterinární ordinace kdysi vyprávěla o chlapíkovi z Brna, co dělá výškové práce a občas pomáhá zvířatům. Zahloubala jsem se do mobilu. Prsty mi v rukavicích klouzaly, písmena se rozmazávala. Zuzana vedle mě přešlapovala a do toho furt dokola: „Slez, sluníčko, prosím tě, slez.“
Po pár hovorech se mi ozval mužský hlas: „Dobrý den, tady Dušan, zvířecí výšková služba. Co řešíte?“
Vyložila jsem mu situaci. Že jsme v malé obci dvacet pět kilometrů od Hradce, že kocour visí zhruba šest metrů nad zemí, že má černou srst a čím dál menší sílu. A že už do něj pustil vítr i mráz.
„Jo, to znám. Jsem sám v autě, ale když je to kousek, beru to. Vyjíždím okamžitě. Vyúčtování po zásahu, dohodu máme jen ústní, ale řekněme rovnou – je to tisíc korun. Včetně výškové techniky a rizika. Souhlasíte?“
Souhlasila jsem. Ne proto, že bych měla peníze na rozhazování. Ale když jsem se podívala nahoru na to černé, vyčerpané tělo, bylo mi to jedno.
„Říkala jsi tisíc?“ opakovala Zuzana. Vytřeštila oči.
„Oni nikam nepojedou zadarmo. Má výstroj, benzín, žebřík.“
Zuzana něco zamumlala o tom, že v televizi se o zvířata stará stát. Byla to typická sestra. Pořád si myslí, že pomoc přijde sama od sebe, stačí zavolat a čekat.
Dušan dorazil za tři čtvrtě hodiny. Bílé auto s majáky na střeše, vlečený žebřík, pásy s karabinami. Čtyřicátník, klidné ruce, úzký obličej. Vylezl, chvíli zkoumal sloup.
„To je pěkná grimasa,“ řekl suše. „Váš kocour se dostal pod hák hrudníkem. Když se nadechne, nemůže se pohnout. Když vydechne, klesne o kousek níž. A tam dole je svodič, takže prostor pod ním vzal fičák.“
Zuzana si dřepla na bobek. Neřekla nic, jen si stáhla čepici a otřela si obličej. Z nosu jí teklo.
Dušan rozložil žebřík, navázal se na sloup, nasadil přilbu. Nebylo to procházka parkem. Stoupal krok za krokem, nahmatal oporu, pak zase. Nahoře si sundal rukavici, podal kocourovi prst, ten do něj slabě kousl a zůstal viset s otevřenou tlamou.
„Klid, kamaráde,“ řekl Dušan. Ani nevím, jestli to mluvil na kocoura, nebo na nás.
Půl hodiny se tam nahoře maličko hýbalo. Jednou se žebřík hnul, já jsem pod ním zatlačila ramenem, jak kdybych ho dokázala udržet. Obě jsme to viděly, jak se kocourovi podařilo podtáhnout jednu tlapu, pak druhou. Ne, to nebylo vítězství. Bylo to osvobození o milimetry.
„Mám ho,“ ozval se nahoře klidný hlas. „Žije.“
Když slezl, podal kocoura Zuzaně. Mourek se jí zachumlal do náruče, jako by chtěl zalézt pod kůži. Sestřina tvář se rozzářila tak, že i ten únor vedle ní zteplal.
„Je vyčerpanej,“ řekl Dušan. „Zítra s ním k veterináři. Dneska mu dejte teplo, vodu a klid.“
Zuzana ho pohladila, pak se otočila ke mně. „Jak to bude s placením?“
Dušan jen lehce pokrčil rameny. „Po telefonu jsme se bavili o pětadvaceti kilometrech a výjezdu. Dohodli jsme se na tisíci, to je běžná sazba.“
Zuzana se zasmála, krátce, jako škytnutí. „Tisíc korun? Za pár minut na žebříku? Děláte si srandu?“
Vytáhla z kapsy dvoustovku a strčila mu ji do dlaně. „To je tak akorát na benzín. Nic víc platit nebudu. Já si vás nevolala, to ona. Já jsem tu jenom stála a fandila.“
Dušan dvoustovku obrátil v prstech, jako by čekal, že změní barvu. Pak ji vrátil zpátky Zuzaně.
„Tak se domluvte, dámy. Já nikoho netlačím. Ale tuhle věc dělám šestým rokem a ještě se mi nestalo, aby mi majitel zvířete nezaplatil aspoň domluvený honorář. Kdo si pořídí zvíře, musí počítat i s tím, že někdy bude potřebovat cizí ruce.“
Sestřina tvář ztvrdla. „Já vám nic dlužná nejsem,“ odsekla. „Mourek měl štěstí, že jste se sem dostal dřív, než zmrzl. Ale kdybyste věděl, jaké mám teď dluhy…“
Nedomluvila. Popadla kocoura, přitiskla si ho k sobě a šla k domu. Ani se neotočila.
Dušan mlčel. Sundal si rukavice, praštil s nimi do kufru auta. Na bradě mu cukal sval.
„Ona je prostě…“ začala jsem omluvně. „Má toho hodně. Stará se o tátu po mrtvici, v práci jí dělají dusno. Nechci ji omlouvat, ale někdy se v ní něco zasekne.“
Nevěděl, kam s očima. Pak zvedl hlavu, unaveně. „Víte, co mě štve? Ani ne o ty peníze. Ale o to, že když někomu zachráníte zvíře, tak se ani nezeptá na jméno. Já to nemyslím zle. Jen ten kocour nahoře nečekal, až se domluvíte. Že jo.“
Přikývla jsem. Bylo mi to jasné.
Vytáhla jsem z kapsy tisícovku, starou, měkkou bankovku, kterou jsem měla schovanou na horší časy. Dušan ji nechtěl vzít. Držel ruku u těla, mlčel.
„Ne, to si nechte. Vy jste to nevymyslela. Vy jste mi aspoň nabídla, že přijdu na čaj.“
„Neberte to jako charitu,“ řekla jsem. „Berte to jako poděkování za někoho, kdo si to neumí přiznat. Kdyby nešlo o zvíře, ale o okap, zaplatila bych taky. Tak nechť je to aspoň za Mourka. Už jen proto, že ráno byl ještě celý.“
Dlouho se na tu tisícovku díval. Pak ji složil a zasunul do náprsní kapsy.
„Tak jo. Děkuji. Ale jestli chcete, aspoň vám ukážu, co udělat, aby se tam kocour podruhé nedostal. Ten hák se dá vyměnit nebo zalepit. Na obecním úřadě se s nimi dá domluvit.“
Slovo dalo slovo. Seděli jsme na schůdcích u domu s termoskou, Dušan si prohlížel fotky sloupu a radil, na koho se obrátit na obci. Když odjížděl, zavolal ještě z okénka:
„Ať už se sem nevrátím, jo? Aspoň kvůli kočce.“
Mávla jsem. Bílý vůz se rozjel, zahýbal u hřbitova a zmizel v zatáčce. Ve vzduchu zůstal pach benzínu a mokré trávy.
Večer jsem sestře neřekla nic. Zuzana seděla v kuchyni, Mourek jí ležel na klíně, přede jako starý motor. Na plotně bublala voda v konvici. Zuzana si tahala rukávem po nose a stále dokola opakovala: „Já mu dám, až se vzpamatuje. Vždyť já mu dám…“
Nechala jsem to být. Do skříňky jsem vrátila cukr, na stůl položila lžíci.
Ráno jsem do mobilu uložila Dušanovo číslo pod jménem „Kocour – výšková výpomoc“. A na nástěnku v předsíni připnula cedulku: „Mourek ven jen s postrojem, jinak ne.“
Zuzana se na cedulku podívala, chtěla něco říct, pak jen stáhla rty a odešla do pokoje. Vrátila se s peněženkou, vytáhla z ní tisícovku a beze slova ji položila vedle cedulky na nástěnku, pod magnet ve tvaru jablka. Nic k tomu neřekla. Ráno jsem tu bankovku sundala a strčila do obálky s Dušanovým číslem – pro příště, kdyby to bylo potřeba znovu.
