Za šest let u soudu zaplatila jsem třicet tisíc za právníka
Raději si pusťte pořádný seriál, říkala jsem si. Seděla jsem ve čtvrtek večer u soudu v Hradci Králové, pila vychladlý čaj z automatu a čekala, až mě zavolají do jednací síně. Venku mrzlo, na okně chodby se dělaly květy z ledu a já si počtvrté četla jednu větu z papíru, který jsem znala nazpaměť. „Návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.“ Česky: chci z toho baráku ven.
Byl to dům po babičce v Kuklenách, čtvrti Hradce, kde jsem vyrostla. Po babiččině smrti zůstal dům napsaný na mě a na mého staršího bratra Radka. Žádná závěť, žádné dohady. Půl na půl. S tím rozdílem, že já v tom domě dvanáct let platila vodu, plyn, opravy, novou střechu, kotel. A Radek přijel jednou za tři roky, otevřel na půdě krabici s vlaky a zase odjel.
Když mi bylo devětadvacet, chtěla jsem si vzít hypotéku na vlastní byt v Pardubicích. Banka mi řekla: ano, ale dům je vaše aktivum. Máte spoluvlastnictví, to znamená, že ručíte i za druhou půlku. A ta druhá půlka, řekla úřednice, je vlastně mrtvá. Nikdo ji nechce, nikdo na ni nedosáhne, a vy z ní nemáte nic kromě povinností.
Tak jsem navrhla Radkovi: koupím tvoji půlku. Platím dům už dvanáct let, znalci ho ocenili na tři miliony čtyři sta tisíc, tvoje polovina je milion sedm set. Mám našetřeno milion čtyři sta padesát. Půjč mi dvě stě padesát, řekla jsem. Ne. Půjč mi to a já ti každý měsíc budu tři roky posílat osm tisíc. Ne. Tak mi to dej na tři roky a já ti zaplatím úroky jako bance. Ne.
Vytáhl z peněženky papír, rozložil ho na stole u maminky v kuchyni, a řekl: „Já to vidím jinak. Dům se prodá. Celý. A rozdělíme si to napůl.“
Dům, kde jsem se narodila. Zahrada, kde jsme s dědou sázeli rajčata. Kůlna, kde dodnes stojí babiččin starý šicí stroj. Do tří měsíců bych ho měla vystěhovaný a Radek by si za svůj podíl koupil celý byt v Praze bez jediné koruny navíc.
„Ale já tam bydlím,“ řekla jsem tehdy.
„Tak si najmi něco v Pardubicích,“ odpověděl.
A pak šel do spíže, vzal si maminčinu čokoládu, rozlomil ji a půlku snědl ve dveřích. Jako bychom se bavili o tom, co koupit tátovi k narozeninám.
Obvodní soud pro Prahu-východ to zamítl. Návrh jsem podala já. Žalovaný byl Radek. Soudce řekl, že spoluvlastnictví se zrušit dá, ale že k tomu, aby se dům prodal, musí být závažný důvod. Radek žádný neuvedl. Řekl jen, že chce svoje peníze. Soudce se ho zeptal, jestli v domě bydlí. Ne. Jestli do něj investoval. Ne. Jestli ho udržuje. Ne.
Dvakrát se to odročilo. Radek jednou nepřišel, podruhé přišel pozdě a tvrdil, že ho zdržela doprava na dálnici D11. Zatímco já jsem na každé stání přijela o hodinu dřív a seděla v autě na parkovišti ve Škodě, kterou jsem si pořídila v roce 2016, a počítala náklady. Za právníka jsem za ty roky zaplatila rovných třicet tisíc. Za znalecký posudek patnáct tisíc. Za pět kolkovaných kopií z katastru po sto korunách za každou — pět set. Říkala jsem si, že si to napíšu do tabulky a jednou Radkovi pošlu.
Po šestém roce přišel rozsudek. Dům zůstává v mém vlastnictví. Vyrovnání půlky: milion sedm set tisíc. Splátkový kalendář: pět let, dvakrát ročně po sto sedmdesáti tisících. Soudce to uznal, protože jsem prokázala, že dvanáct let platím rekonstrukci a že Radek za celou dobu nevyměnil ani žárovku na schodišti.
Když vynášeli rozsudek, Radek seděl u stolu v modré bundě, mlčel a koukal do okna na tramvajovou zastávku. Já měla ruce sepnuté na klíně a tiskla jsem si nehty do dlaně, abych se neusmála moc brzy.
Tři dny po pravomocném rozsudku mi Radek napsal SMS. „Tak to vidíš. Zůstává ti. Máma s tátou by z tebe měli radost.“ Pak dodal: „A taky bys měla vědět, že peníze za vyrovnání ti nikdo nedá, když to budeš táhnout. Banka ti na to nepůjčí, když ti nedala ani na byt. Já ti neuteču. Tak to myslím dobře.“
Odpověděla jsem jednu větu: „Přijď si na zahradu pro třešně, Radek.“
Neodepsal.
Milion sedm set tisíc je pořád veliká částka. Hypotéku mi nakonec schválili, protože dům přestal být spoluvlastnictvím a stal se zástavou. Bylo to paradoxní: dokud byl Radek v polovině, banka mě nechtěla. Když jsem měla platit Radka, banka už souhlasila. První splátku sto sedmdesát tisíc jsem mu poslala přesně v termínu, který stanovil soud, o půl roku později druhou. Radek si peníze vybíral bez komentáře, jednou mi jen napsal: „Došlo.“
Ty další čtyři roky jsem platila dvakrát ročně, vždycky do pátého dne v měsíci, a vždycky jsem si k tomu udělala poznámku do sešitu, který jsem si vedla od začátku sporu. Poslední splátka odešla loni v létě. Ten den jsem mu poslala zprávu: „Hotovo. Poslední splátka odešla dnes.“ Odepsal za dvě hodiny: „Vím. Díval jsem se na účet každý den.“
Setkávali jsme se od té doby jen na rodinných akcích — u notáře kvůli jiné věci, na obědě, u hrobu babičky, na jedné svatbě. Ani jednou se nezeptal, jak se mi žije v domě, kde bydlím.
Loni na jaře mi na stole přistála zpráva z katastru. Týkala se sousedního pozemku za domem, který táta před lety převedl napůl na mě a na Radka — stejně jako dům. Jenže tenhle pozemek jsem od svatby po dědovi obhospodařovala jenom já: sázela jsem tam rajčata, později jsem ho na tři roky pronajala včelařům z Nechanic, protože ležel ladem a smlouva to výslovně dovolovala, i když patřil oběma. Radek ho teď nabízel k prodeji a napsal mi, že mi dá předkupní právo, když ho koupím za tři sta tisíc.
Sedla jsem si ke stolu, nalila si víno z lednice a otevřela starou smlouvu z roku 2006, ve které stálo černé na bílém: pozemek užívám já.
Zavolal mi. Řekl, že si podal žádost o znalecký posudek, že to spočítá na korunu a půjde znovu k soudu, protože já mu prý bráním nakládat s jeho podílem.
„Tak to spočítej,“ řekla jsem. „Jen nezapomeň připočíst náklady. Za právníka. Já vím, kolik to dělá. Třicet tisíc.“
Zavěsil. K soudu to nakonec nedotáhl — advokát mu prý řekl, že vzhledem k tomu, jak dlouho pozemek užívám a jak dům dopadl u soudu předtím, nemá šanci. To mi později řekla máma.
Od jara ho nevídám. Jenom to vím od mámy: že se v Kuklenách zastavil, že se ptal na malého, kterého jsem v lednu porodila. Jednou v březnu, když šel kolem plotu, se zastavil, díval se na dům a pak vytáhl z kapsy sáček semínek rajčat a položil ho pod branku. Stejná semínka, jaká jsme s dědou sázeli v roce 1998. Nenechal vzkaz, nezazvonil.
Nechala jsem sáček na okně v kuchyni. Manžel se ptal, co to je. Řekla jsem, že rajčata.
O Vánocích mi poslal pohled z Prahy, z Václavského náměstí. Uvnitř bylo jen: „Hodně štěstí s domem.“ Pod tím tužkou, jako dopisováno narychlo: „Vracím ti to, cos dlužila.“ Nevím jistě, jestli myslel peníze, nebo něco jiného. Neptala jsem se ho.
Na Štědrý den jsem šla k oknu s malým a dívala se, jak po dálnici jezdí auta. Sáček se semínky ležel na parapetu vedle sklenice medu od včelařů — dostala jsem ji na podzim jako poděkování za pronájem. Otevřela jsem ho a pár semínek nasypala do kelímku s hlínou na okenní desce.
Ráno přišla od Radka SMS: „Na jaře přijedu zasadit rajčata. Jestli chceš.“
Odepsala jsem: „Přijeď. Košík na třešně mám pořád na půdě.“
Kelímek s hlínou jsem odnesla na parapet vedle sklenice medu a postavila ho tak, aby na něj ráno dopadalo slunce.
