Paní Alena jim každý den uklízela chodby, zametala listí ze dvora, v zimě odhazovala sníh před vchodem a na jaře sbírala větvičky, které napadaly ze stromů. Děti ji znaly dobře. Když někomu zapadl míček pod lavičku, pomohla ho vytáhnout. Když se ztratila panenka, autíčko nebo láhev s pitím, nikdy jen neřekla, že to není její starost.
„Jednou jsem ztratil rukavici a ona ji našla za keřem,“ vyprávěl malý Matěj. „A ani se na mě nezlobila.“
„Protože jste byli děti,“ usmála se paní Alena.
„Tak jsme vám chtěli poděkovat,“ řekla Anička.
Paní Alena se na chvíli odmlčela. Pak si klekla k dětem.
„Víte, že jste mi dnes opravdu zvedly náladu?“
V očích se jí znovu objevily slzy.
Byl to jeden z těch obyčejných okamžiků, které člověk nečeká. Nikdo nekupoval drahý dárek. Nikdo neorganizoval slavnost. Několik dětí si prostě vzalo křídy a rozhodlo se říct jednomu dospělému člověku: všímáme si vás.
Jenže asi o pět minut později se otevřely dveře domu.
Vyšel pan Novák z druhého patra.
Zastavil se, podíval se na chodník a zamračil se.
„Co to má znamenat?“
Děti okamžitě ztichly.
„Kreslili jsme pro paní Alenu,“ vysvětlila Anička.
Pan Novák se podíval na nápis.
„To chápu. Ale proč jste pokreslili celý chodník před vchodem?“
Jedna z maminek, která stála opodál, se pousmála.
„Vždyť je to křída. První pořádný déšť to smyje.“
„To není podstatné,“ odpověděl.
Ukázal na zem.
„Podívejte se, co je všude. Lidé to budou nosit na botách do domu. Včera se uklízela chodba a dnes ji budeme mít zase špinavou. Kreslit mohly někde u hřiště.“
„Ale děti chtěly udělat něco hezkého,“ namítla maminka.
„Já jim ten úmysl neberu.“
„Tak proč to říkáte takovým způsobem?“
Pan Novák se nadechl.
„Protože společný prostor není soukromá plocha. Když chce někdo něco měnit nebo zabírat, měl by se nejdřív zeptat ostatních.“
Děti sklopily oči.
Annička sevřela poslední kousek růžové křídy v ruce.
„Tak jsme udělali něco špatně?“
Paní Alena se na ni okamžitě podívala.
„Ne. Neudělali jste nic špatného tím, že jste chtěli někoho potěšit.“
Pak se obrátila k panu Novákovi.
„Ale možná má pravdu v jedné věci. Je to společný chodník.“
Maminka přikývla.
„Tak to uklidíme.“
Děti se lekly.
„My taky!“
„Jasně,“ řekla Anička. „Když jsme to nakreslili, tak to taky uklidíme.“
Za několik minut přinesla paní Alena kýble. Děti se pustily do práce. Voda začala pomalu rozpouštět modré, žluté a růžové čáry. Velké srdce zmizelo jako první. Potom květiny. Nakonec zůstal jen mokrý beton.
Matěj se smutně podíval na místo, kde ještě před chvílí svítilo barevné slunce.
„Je mi to líto.“
Pan Novák si povzdechl.
„Počkej.“
Chvíli mlčel a pak ukázal směrem k malému prostoru vedle hřiště.
„Tam je dlažba, kterou skoro nikdo nepoužívá. Zeptejte se správce, jestli tam můžete kreslit. A příště se nejdřív domluvte.“
Annička se na něj podívala.
„A vy se nebudete zlobit?“
„Když se domluvíme, tak ne.“
„Tak budete kreslit s námi?“
Muž se překvapeně zasmál.
„Já?“
„Ano.“
„No… neumím kreslit.“
„To nevadí.“
O týden později se na stejném místě konalo malé dětské kreslení.
Tentokrát s dovolením.
Děti přinesly nové křídy, rodiče donesli limonádu a koláč. Paní Alena seděla na lavičce a pozorovala je.
A objevil se i pan Novák.
Dostal do ruky bílou křídu.
„Co mám kreslit?“
„Něco pro paní Alenu!“ vykřikl Matěj.
Pan Novák se podíval na děti, pak na paní Alenu.
Nakonec nakreslil jednoduchou lavičku pod stromem.
„Tohle je místo, kde si paní Alena může jednou sednout a odpočinout.“
Paní Alena se zasmála.
„Tak to jste měl nakreslit už dávno.“
Děti se pustily do práce. Tentokrát vytvořily celý barevný obraz. Uprostřed bylo velké srdce a kolem něj lidé různého věku, kteří si navzájem pomáhají.
Annička nakonec napsala:
„V hezkém domě nejde jen o čistý chodník. Jde také o lidi, kteří v něm žijí.“
Pan Novák si nápis přečetl a chvíli mlčel.
„Tohle bych podepsal.“
A opravdu svůj podpis přidal.
Večer pak začalo pršet.
Déšť smyl část obrázků, ale nikomu to tentokrát nevadilo.
Protože děti už pochopily, že společný prostor má svá pravidla.
A dospělí zase pochopili něco jiného: že někdy je důležitější nejdřív pochopit, proč něco vzniklo, než okamžitě hledat chybu.
Paní Alena si doma schovala papírovou kytičku, kterou jí děti daly.
A když se jí někdo později zeptal, co pro ni znamenala, odpověděla:
„Nejvíc mě nepotěšily ty obrázky. Potěšilo mě, že si někdo všiml, že tu každý den pracuji.“
Chodník se dá umýt.
Křída se dá smýt.
Ale pocit, že si vás někdo všiml a váží si vás, se jen tak nesmyje.
