Marek Novotný přijel do Přerova v pátek večer, s kufrem na kolečkách a s dokumenty od notáře v igelitové tašce z Alberta. Otec zemřel před třemi týdny, srdeční selhání, tak náhle, že ani nestačil dopít kávu, co mu manželka Jitka stihla ráno uvařit.
Otec, Vlastimil Novotný, vedl třicet let pneuservis na okraji města, kousek za kruhovým objezdem u Bochoře. Neonový nápis "PNEU NOVOTNÝ" blikal tam ještě předevčírem, teď svítil jen napůl – jedno písmeno vysadilo a nikdo se nenamáhal ho vyměnit.
Marek měl sestru. Lenka byla o pět let starší, žila v Přerově celý život, na rozdíl od Marka, který odešel po maturitě do Brna, oženil se tam, dělal projektanta v kanceláři u obchoďáku Olympia. Do dílny se vracel tak jednou za rok, o Vánocích, na hodinu, dvě.
Lenka byla v dílně furt. Táta ji naučil bourat pneumatiky, když jí bylo šestnáct, ona zůstala, i když se vdala, i když se rozvedla, i když měla dva kluky, co teď chodili na gympl na Šířavě. Účetnictví vedla, objednávala zboží, seděla za pultem, když táta odjížděl na dovoz.
V neděli po pohřbu si sedli v kuchyni na Kojetínské, kde táta bydlel poslední roky sám. Na stole ležela modrá desková obálka.
"Tak jsem to otevřel," řekla Lenka a postrčila obálku k Markovi. "Právník mi to poslal minulý týden."
Marek otevřel desky. Kupní smlouva na nemovitost – pozemek i budova dílny, přepis proveden před čtrnácti měsíci. Nabyvatel: Lenka Dvořáková. Cena uvedená ve smlouvě: sto tisíc korun. Tržní hodnota, jak zjistil Marek později u realitky na Wilsonově, se pohybovala kolem osmi set tisíc.
"Sto tisíc?" zopakoval Marek nahlas, jako by to slovo mohlo znít jinak, když ho vysloví.
"Táta to tak chtěl," řekla Lenka. Stála u sporáku, otočená k němu zády, přendávala hrnky ze sušáku do skříňky, i když tam pořádně nebylo místo. "Věděl, že v dílně makám. Chtěl, abych měla jistotu."
"A mně nic neřekl."
"Nebyls tady, Marku."
Ta věta zůstala viset mezi nimi jako pach benzínu, co se drží na oblečení i po umytí.
Marek nespal tu noc skoro vůbec. V hlavě mu běžela jedna otázka pořád dokola – proč otec, který mu ještě loni o Vánocích říkal "dílna je pro oba, kluku, až tu nebudu", najednou o rok dřív všechno přepsal na sestru za zlomek ceny. Otec nebyl hloupý, celý život počítal marže na gumách do haléře.
V pondělí zajel na katastrální úřad na Smetanově ulici. Úřednice mu vytiskla výpis, potvrdila datum přepisu – přesně čtrnáct měsíců nazpátek, týden po tom, co táta byl na kontrole u kardiologa v nemocnici na Dvořákově. Marek si to datum zapamatoval, protože týden po té kontrole mu táta volal a ptal se, jestli by nepřijel na víkend. Marek tehdy neměl čas, měli s manželkou domluvenou dovolenou v Chorvatsku.
Ta myšlenka ho bodla víc než cokoliv jiného ten den.
Zašel za notářem, který smlouvu sepisoval, do kanceláře kousek od náměstí T. G. Masaryka. Notář, starší pán s brýlemi na řetízku, si ho nejdřív nechtěl ani pustit dovnitř bez objednávky, ale když uslyšel jméno Novotný, gestem ho pozval dál.
"Pan Novotný přišel sám," řekl notář opatrně, volil slova jako by šlapal po ledu. "Byl při smyslech, podepsal vlastnoručně. Nemůžu vám sdělit obsah naší rozmluvy, to je důvěrné."
"Ale řekněte mi aspoň, jestli přišel sám, nebo s dcerou."
Notář mlčel o pár vteřin déle, než bylo nutné.
"Sám," řekl nakonec. "Paní Dvořáková na to přišla, až když měl smlouvu podepsanou. Přinesl mi to hotové rozhodnutí, já jsem to jen zformalizoval."
Marek vyšel na náměstí a sedl si na lavičku vedle kašny, co v tuhle roční dobu, začátek září, ještě tekla. Kolem projížděla trojka, tramvaj mířící na Předmostí, zvonek zacinkal na křižovatce. Někde poblíž smažili langoše, ten mastný sladký pach se táhl přes celé náměstí.
Sám. Táta přišel sám a rozhodl se sám. Marek najednou pochopil, že hledá vinu na špatném místě.
Zavolal Lence, řekl, že se u ní zastaví večer po zavíračce dílny.
Přišel v sedm, dílna byla už tmavá, jen kancelář za pultem svítila. Lenka seděla u počítače, před ní hromada faktur, kalkulačka, hrnek vystydlé kávy.
"Byl jsem u notáře," řekl Marek a posadil se na židli naproti.
Lenka zvedla oči od monitoru. "A?"
"Přišel sám. Ty jsi o tom nevěděla dopředu."
"Já jsem ti to říkala už v neděli."
"Já vím. Nevěřil jsem ti."
Ticho se protáhlo. Venku projelo auto, světla reflektorů přejela přes okno a zmizela.
"Chtěl jsem se tě zeptat na něco jinýho," řekl Marek. "Proč sto tisíc. Když je to auto za osm set."
Lenka si promnula obličej dlaněmi, unaveně, ne dramaticky.
"Protože jsem mu půjčila tři sta tisíc, když dělal tu přístavbu na hale, v roce devatenáct. Nikdy jsem to zpátky nechtěla. A protože posledních jedenáct let jsem tady od šesti ráno do šesti večera, sama, zatímco ty jsi měl svůj život v Brně. Táta si to spočítal. Řekl, že mi ty roky nikdo nevrátí, tak aspoň tohle."
Marek se podíval na fakturu, co ležela navrchu hromady – objednávka zimních pneumatik Continental, splatnost za čtrnáct dní, částka přes sto padesát tisíc. Podpis dole patřil Lence.
"Já ti nechci brát dílnu," řekl nakonec. "Přišel jsem si jenom srovnat v hlavě, proč se to stalo takhle. Teď to chápu."
"Fakt?"
"Fakt. Ale jednu věc bych chtěl."
Lenka na něj čekala, ruce sepnuté na klíně.
"Tátovo hodinky. Ty, co nosil pořád, s tím prasklým sklíčkem. Nechci nic z majetku. Chci jenom tohle."
Lenka vstala, otevřela zásuvku pod pultem, vytáhla krabičku od bot, uvnitř hodinky Prim, kožený řemínek ošoupaný do bíla.
"Vzala jsem si je hned po pohřbu," řekla. "Bála jsem se, že by se ztratily. Měla jsem ti je dát dřív."
Podala mu krabičku přes pult. Marek ji otevřel, hodinky nevrzly, jenom tiché cvaknutí sklíčka o dřevo.
O tři dny později se sešli znovu, tentokrát u notáře, dobrovolně. Marek podepsal čestné prohlášení, že se vzdává jakéhokoliv nároku na dílnu i pozemek, uznává platnost smlouvy z minulého roku. Lenka mu na oplátku vystavila darovací smlouvu na starou tátovu Škodu Octavii, kterou už stejně sama nepotřebovala – měla svoje auto, kluci na gymnázium jezdili na kole.
Na parkovišti před notářskou kanceláří si podali ruce, pak se Lenka nečekaně naklonila a objala ho, krátce, nemotorně, jak lidé, co se objímají málokdy.
"O Vánocích přijeď dřív," řekla. "Kluci by tě chtěli vidět víc než hodinu."
"Přijedu," řekl Marek a nasedl do octavie, co ještě voněla po otcových cigaretách, i když je přestal kouřit už před pěti lety.
Nastartoval, motor naskočil na první pokus, jak vždycky. Na sedadle spolujezdce ležela krabička s hodinkami. Marek ji otevřel ještě jednou, než vyjel z parkoviště, podíval se na zastavený čas na ciferníku – devět hodin sedmnáct minut, přesně ta chvíle, kdy táta naposledy hodinky sundal a už si je nenavlékl.
