— Na celý měsíc, — odpověděla jsem kamarádce, když si všimla, že dávám do vozíku několik velkých balení těstovin.
— Proč jich kupuješ tolik, Lenko?
— Radek říkal, že se dá žít jen na těstovinách. Tak ho chci pořádně nakrmit.
Od narození našeho syna Matěje se u nás všechno změnilo. Odešla jsem z práce, ale protože jsem pracovala bez řádné smlouvy, neměla jsem téměř žádnou mateřskou. Rodinný rozpočet se zmenšil, zatímco výdaje rostly.
Radek zpočátku tvrdil:
— Nějak to zvládneme.
Jenže brzy se ukázalo, že tím „zvládneme“ myslí hlavně mě.
— Matěj potřebuje jarní kombinézu, — řekla jsem jednou.
— Kup ji z rodičovského příspěvku.
— Ten šel tento měsíc na nájem.
Radek se zamračil.
— Musíš se naučit lépe rozdělovat peníze. Já potřebuji nové pneumatiky.
Podobných rozhovorů přibývalo. Našla jsem si práci z domova, ale Matěj byl neklidný a často se budil. Ne vždy jsem stihla uvařit nebo uklidit.
Když Radek přišel večer domů a na sporáku nic nebylo, rozčílil se.
— Ty jsi za celý den nestihla připravit večeři?
— Pracovala jsem a Matěj skoro nespal.
— Vždyť jsi doma! Musíš si lépe zorganizovat čas.
Tehdy jsem to už nevydržela.
— Mám rozdělovat peníze, čas, práci, péči o dítě i domácnost. A co rozděluješ ty?
Radek si oblékl bundu a práskl dveřmi.
O pár dní později jsem si postěžovala kamarádce Petře, která měla stejně starou dceru. Překvapilo mě, že chodí ke kadeřnici, cvičí a občas vyrazí s přáteli.
— Jak to zvládáš? — zeptala jsem se.
— Manžel se stará o dceru. Je přece naše společná. Když nechce pomáhat, měl by ti zaplatit chůvu nebo někoho na úklid.
Hořce jsem se zasmála.
— Já řeším, kde vzít peníze na kočárek.
Petra zavrtěla hlavou.
— Pak ať si Radek najde lépe placenou práci, když doma nechce dělat nic.
Radek však žádnou změnu neplánoval. Práce vedoucího v prodejně sportovních potřeb mu vyhovovala. Víc vydělávat nechtěl, ale mé výdaje komentoval neustále.
Když Matěj začal často stonat, musela jsem práci z domova ukončit. Na léky mi občas půjčovala matka.
Jednou večer jsem řekla:
— Potřebuji zimní bundu. Ta stará má šest let a profukuje.
Radek ani nezvedl oči od telefonu.
— Kup si ji. Ale pak si sama rozmysli, co budeme jíst. Stejně utrácíš příliš.
Bundu jsem si koupila.
Byla teplá, krásná a poprvé po dlouhé době jsem měla něco nového jen pro sebe.
Na jídlo jsem pořídila těstoviny. Hodně těstovin.
První den jsem udělala špagety s trochou sýra. Druhý den těstovinový nákyp. Třetí den kolínka s omáčkou z konzervovaných rajčat.
Radek otevřel lednici.
— To budeme každý den jíst těstoviny?
— Říkal jsi, že se na nich dá žít.
— To jsem nemyslel doslova.
— Já ano. Koupila jsem bundu a hospodařím s tím, co zbylo.
— Jsi špatná hospodyně, když neumíš peníze rozdělit.
Podívala jsem se na něj.
— Omlouvám se, že neumím vařit kaši ze sekery. Jíme to, na co vyděláváš. Máme dítě, Radku. Odpovědnost není jen přinést výplatu a lehnout si na gauč.
Další den dostal těstoviny s máslem. Potom polévku s nudlemi.
Pátý večer přišel domů s nákupem. Maso, zelenina, dětské plenky a Matějova kombinéza.
— Kolik to stálo? — zeptala jsem se.
— Dost.
— Takže už chápeš, kam peníze mizí?
Radek mlčel.
Nezměnil se během jednoho večera. Zázraky se nestaly. Ale poprvé umyl nádobí a o víkendu vzal Matěje ven, abych se mohla vyspat.
Těstoviny jsme potom ještě dlouho měli ve spíži.
Ne jako trest.
Jako připomínku, že rodinný rozpočet se nedá řídit z pohovky.