Seděla jsem na gauči a střídavě cítila smích i podráždění. Tenhle „mladík“ s výrazem generálního ředitele v důchodu hledal mladou, štíhlou a zároveň majetnou ženu, která mu ještě bude vytvářet servis?
Obvykle bych to ignorovala. Ale tentokrát ve mně zvítězila zvědavost.
Moje vlastní profilovka byla téměř prázdná — jen pohled zezadu u moře. Věk jsem uvedla 43. A napsala jsem mu jako první.
„Dobrý den, pane… Václave. Četla jsem váš profil a mám pocit, že přesně vím, co hledáte. Myslím, že splňuji vaše požadavky.“
Odpověď přišla za pár minut.
„Dobrý večer. Ale upozorňuji, že mám vysoké nároky. Jakou máte výšku a váhu?“
Odpověděla jsem poctivě.
165 cm, 60 kg.
„Vyhovuje,“ napsal okamžitě a navrhl schůzku na druhý den v parku.
Kavárnu odmítl: „Zbytečně drahé a přehnané.“
Už tehdy bylo jasné, jaký „princ“ to je.
Na schůzku jsem přišla včas. Seděl na lavičce v ošuntělé bundě a klíči od auta v ruce. Vypadal přesně tak, jak jsem čekala — možná i o něco unaveněji.
Po krátkém zhodnocení mé postavy přikývl a začal mluvit. Spíš si stěžovat.
Na bývalou ženu, která prý neuměla šetřit. Na práci hlídače ve směnném provozu. Na dnešní ženy, které „chtějí jen peníze“.
Když se konečně zeptal na můj byt, v jeho hlase bylo už slyšet vlastnictví.
A tehdy jsem se rozhodla.
„Musím vám něco říct,“ začala jsem tiše. „Moje dcera se nedávno rozvedla a odstěhovala se ke mně. Má tři děti a dva psy.“
Jeho výraz se změnil.
„Je to u nás teď docela… hlučné. Ale vařím, peču, starám se… jen je toho na mě moc. Možná byste nám mohl pomoct. Mohla bych se k vám na chvíli nastěhovat? Jen na rok…“
Ticho.
Pak prudký výbuch.
„Já jsem jasně psal, že ženy s problémy s bydlením neberu!“
Otočil se a odešel tak rychle, že málem zakopl.
Bez rozloučení.
A já tam zůstala a smála se tak, že se lidé otáčeli.
Doma jsem otevřela aplikaci. Samozřejmě — blokace. Ale profil tam pořád byl.
Hledal dál svou ideální ženu: štíhlou, bez komplikací, s vlastním bytem, která mu zpříjemní život.
A bylo by to směšné… kdyby to nebylo tak smutné.