Po jedenácti letech samoty jsem konečně našel odvahu pustit do svého života ženu, která působila stejně osaměle jako já. Jenže po několika týdnech jsem začal pozorovat podivné věci. Nakonec jsem pochopil, že tím podivným jsem byl já.
Je mi čtyřiapadesát a bydlím sám v malém bytě v Ostravě. Nebylo to žádné dramatické rozhodnutí. Nejdřív přišel vyčerpávající rozvod s Lenkou, potom roky, kdy jsem o nový vztah nestál, a nakonec zvyk.
Zvyk bývá nebezpečnější než smutek. Smutek bolí, ale zvyk člověka přesvědčí, že už nic jiného nepotřebuje.
Pracuji jako údržbář v nemocnici. Vstávám v šest, vypiju kávu, přečtu si zprávy, odjedu do práce, večer si připravím jednoduchou večeři a kolem půl jedenácté jdu spát.
Jedenáct let téměř stejných dnů.
Nebyl jsem nešťastný. Jen ve mně zůstával tichý pocit prázdnoty, podobný kapajícímu kohoutku ve vedlejší místnosti. Časem ho přestanete vnímat, ale nikdy úplně nezmizí.
Alenu jsem poznal na kurzu fotografování v komunitním centru. Bylo jí jednapadesát, pracovala v účetní kanceláři a několik let byla rozvedená. Po první lekci jsme zůstali jako poslední, protože ani jednomu z nás nefungovalo správně nastavení fotoaparátu.
Ten večer jsem se nasmál víc než za několik předchozích měsíců.
Zašli jsme na kávu. Potom znovu. Ve třetím týdnu jsem ji pozval do kina.
První schůzka dopadla dobře. Alena přišla v zeleném kabátě a usmívala se už z dálky.
Pak jsem si začal všímat svého chování.
Když mi napsala a já nemohl okamžitě odpovědět, znervózněl jsem. Když se opozdila o pět minut, napadalo mě, že si setkání rozmyslela. Když se jeden den neozvala jako první, považoval jsem to za důkaz, že ztrácí zájem.
Jednou mi poslala hlasovou zprávu, že má hodně práce a uvidíme se nejspíš až v pátek.
Naprosto normální zpráva.
Přesto jsem dalších několik hodin přemýšlel, proč nemůže ve čtvrtek. Zda se nesetká s někým jiným. Jestli ji nepřestávám bavit.
Při další večeři jsem analyzoval každé její slovo. Alena si toho všimla.
— Jsi v pořádku?
— Jen práce, — zalhal jsem.
Pravdu mi řekla kamarádka Radka.
— Jedenáct let žiješ sám. Naučil ses považovat samotu za bezpečí. Teď každou blízkost vnímáš jako možné nebezpečí.
— Nemám strach.
— Normální zprávy si vykládáš jako hrozbu. To je strach.
Měla pravdu.
Samota mě nenaučila jen žít bez partnerky. Naučila mě, že když nikoho nepustím blízko, nikdo mě nemůže opustit.
O víkendu jsem Aleně zavolal. Sešli jsme se na kávě a já jí přiznal, že problém není v ní. Že jsem začal hledat odmítnutí i tam, kde žádné nebylo.
Dlouho se na mě dívala.
— Také jsem se první týdny bála, — řekla. — Jen jsem ti to neřekla.
— A co jsi udělala?
— Pokračovala jsem v setkávání s tebou. Připadalo mi to poctivější než zmizet.
Nebyl to romantický rozhovor. Byl rozpačitý a nepříjemný. Oba jsme se většinu času dívali do šálků.
Ale poprvé po letech jsem řekl pravdu o něčem, za co jsem se styděl, a nic hrozného se nestalo.
S Alenou se vídáme dál.
Někdy se stále polekám, když se dlouho neozve. Občas hledám skryté významy v obyčejných větách. Teď už ale poznám, kdy mluví můj strach.
Možná si člověk opravdu může na samotu zvyknout natolik, že zapomene, jak někoho pustit blíž.
Ale nemyslím si, že je to navždy.
Změna nezačíná ve chvíli, kdy přestaneme mít strach.
Začíná tehdy, když už kvůli strachu automaticky neutíkáme.