Jarmila byla v kuchyni, když z ložnice zaslechla bouchání dveří skříně.
— Už jsi vzhůru? Pojď snídat, čekám na tebe!
Bohumil neodpověděl. Když za ním přišla, stál před zrcadlem ve starém tmavém obleku, který si koupil před dvaceti lety ke čtyřicátým narozeninám. Od té doby ho měl na sobě jen několikrát.
— Proč ses tak vyparádil? Ten střih už se dávno nenosí.
— Ještě poslouží, — odpověděl a prohlížel se ze všech stran.
— Máte něco v práci? A pamatuj, co řekl lékař. Alkohol ani kapku.
— Na téhle akci pít nebudu.
— Co je to za podivnou akci?
— Něco jako setkání. Někdo si možná připije, ale já se budu jen dívat.
Jarmila nevěřícně odfrkla.
— Ty se budeš jen dívat? Vždyť tě znám.
Bohumil si uhladil klopy saka.
— Pořádně mi ho vyžehli. Brzy ho budu potřebovat.
Při snídani vypadal unaveně a pobledle.
— Není ti něco? Přinesu tlakoměr.
Bohumil jí položil ruku na dlaň.
— Nic mě nebolí. Jen se mi zdál špatný sen.
— Jaký?
— Zdálo se mi, že jsem umřel. Ležel jsem na stoličkách právě v tomhle obleku a všichni, kdo se přišli rozloučit, říkali, jak dobře vypadám.
Jarmila se zamračila.
— Ty sis ho opravdu schovával na vlastní pohřeb?
— Občas mě napadlo, že mě do něj jednou oblékneš. Takže kdyby něco, jiný oblek mi nedávej.
— Člověk s tebou opravdu začne den vesele.
Přesto mu změřila tlak. Byl normální.
Za chvíli Bohumil zavětřil.
— Necítíš něco spáleného?
— Cítím, — usmála se Jarmila.
— Co je v troubě?
— Nic.
— Tak co hoří?
— Nejspíš ten tvůj milovaný oblek.
Bohumil vyskočil a rozběhl se do ložnice.
— Jarmilo! Proč jsi nechala žehličku přímo na saku? Vypálila jsi mi díru na břiše!
— Výborně! Teď tě nemám v čem pohřbít. Budeš muset žít ještě alespoň čtyřicet let!
Bohumil držel propálené sako a bručel, ale pořádně se zlobit nedokázal.
Uběhly týdny a jejich život se vrátil do starých kolejí. Hádali se kvůli maličkostem, pili spolu čaj a večer usínali u televize.
Jarmila si však začala všímat věcí, které dříve považovala za samozřejmé. Bohumil jí každé ráno připravil hrnek, před odchodem jí upravil límec a nejlepší kousek koláče vždy nechal pro ni.
Jednou večer k němu přišla, objala ho a položila mu tvář na šedivé vlasy.
— Co se děje? — podivil se.
— Nic. Jen tak.
Potom tiše dodala:
— Až jednou opravdu přijde ta tvoje slavnost, koupím ti nový oblek. Ale nespěchej. Ještě tě tady dlouho potřebuju.
Bohumil stiskl její ruku.
— Tak dobře. Když na tom trváš, ještě zůstanu.
Největší strach není z toho, že jednou milovaný člověk odejde.
Nejhorší je zapomenout mu říct, jak moc ho milujeme, dokud ještě sedí vedle nás.