— S důchodkyní žít nechci. Mladých žen je všude dost, — prohlásil Pavel, jako by oznamoval něco zcela samozřejmého.
Haně bylo šedesát, jemu sedmapadesát. Přesto byl přesvědčený, že mezi nimi vznikla obrovská propast jen proto, že ona už odešla do penze. Sám se stále považoval za mladého, zdravého a přitažlivého muže.
Tuto představu v něm podporovala devětatřicetiletá Simona z účtárny. Neustále mu opakovala, že na svůj věk vypadá skvěle, že je energičtější než mnozí třicátníci a že si zaslouží „ještě jednou skutečně žít“.
Pavel se díval na vrásky své ženy, ale vlastní šediny a unavenou tvář v zrcadle jaksi přehlížel.
Když se Simoně narodil syn, přestal svou nevěru skrývat. Sbalil kufry a odešel do městského bytu, který s Hanou dosud téměř nevyužívali.
Hana za ním jen zavřela dveře.
— Uvidíme, jak mladě se budeš cítit za pár let, — řekla.
Dospělým synům zatím nic neoznámila. Oba žili s rodinami v Praze a měli vlastní starosti. Nechtěla, aby se vraceli domů jen proto, aby řešili otcovo nové dítě a matčinu samotu.
Hana však úplně nepřipravená nebyla. Když si před několika měsíci všimla manželova podezřelého chování, rozdělila společné úspory spravedlivě na polovinu. Svou část nechala na účtu.
Zůstala sama v domě za Brnem, který jim kdysi koupil starší syn. Uvařila si čaj, zabalila se do deky a na čistý papír napsala:
rozvod,
dokončit opravu domu,
dát se do pořádku,
odjet na dovolenou.
Rozvod vyřídila jako první.
— Dům zůstane tobě, byt mně, — řekl Pavel. — Mně se nechce běhat po soudech.
Hana souhlasila.
Potom si uvědomila, že oprava může počkat. Nejprve potřebovala opravit samu sebe.
Poslední roky si skoro nic nekupovala. Na svatby, oslavy i vánoční setkání chodila v jednom tmavomodrém kostýmu. Manžel si toho nikdy nevšiml. Zato syn se jednou zeptal:
— Mami, ty opravdu nemáš nic jiného?
Hana tehdy slíbila, že si něco koupí, ale stále to odkládala.
Její kamarádka Marie bydlela o několik domů dál. Když uviděla Hanin seznam, rozesmála se.
— Opravu dej až na konec. Nejdřív oblečení, kadeřník a výlet.
Společně odjely do obchodního centra. Hana objevila dlouhé vínové šaty, jaké se jí líbily už celé roky, jen si vždycky říkala, že je nemá kam nosit.
— Bereš je, — rozhodla Marie. — Podívej se na sebe.
Koupily také džíny, bílou košili a pohodlnou sportovní bundu. Potom Marie zatáhla Hanu do kadeřnictví.
Když vyšly, Hana se zastavila před výlohou. Nový účes, jemně zakryté šediny, vzpřímená ramena.
Nevypadala jako opuštěná důchodkyně.
Vypadala jako žena, která se po dlouhé době znovu uviděla.
V kavárně se k nim přidala druhá kamarádka Kateřina.
— Jedeme k moři, — oznámila. — Můj syn mi dal své terénní auto. Projedeme Chorvatsko.
Za týden vyrazily všechny tři. Téměř tři týdny navštěvovaly přímořská města, ochutnávaly místní jídlo, pily víno a jednou se projely na lodi. Bylo už chladněji, takže se příliš nekoupaly, ale vůbec jim to nevadilo.
Hana se domů vrátila s pocitem, že její život neskončil. Pouze dlouho patřil někomu jinému.
Zbývalo dokončit obývací pokoj a chodbu. Najala stavební partu vedenou Miroslavem, příjemným mužem lehce přes šedesát.
Během oprav zavolal mladší syn.
— Mami, potřebuju mluvit s tátou. Nezvedá mi telefon.
Hana mu konečně řekla pravdu.
— Rozvedli jsme se. Otec má jinou rodinu a malé dítě.
Syn přijel hned následující den i s manželkou a přivezl peníze na opravu.
— Mami, vezmi si je. Celý život jsi pomáhala nám.
Miroslav si Hany brzy všiml. Líbilo se mu, že s dělníky mluvila klidně, problémy řešila bez křiku a nikoho neponižovala.
Poslední den ji našel v zahradním altánu.
— Hano, můžu se zeptat na něco osobního?
— Samozřejmě.
— Jsem vdovec a žiju sám. Vy jste mi velmi sympatická. Zítra odvezeme nářadí a mně je líto, že vás už neuvidím. Směl bych vás pozvat na kávu?
Hana se trochu zastyděla.
— Směl.
Začali se vídat. Miroslav po ní nechtěl, aby se o něj starala. Uměl vařit, pomáhal na zahradě a rád cestoval.
O rok později Hana slavila narozeniny ve zrekonstruovaném domě. Měla na sobě vínové šaty. Vedle ní seděli synové, snachy, kamarádky a Miroslav.
Pavel jí mezitím začal volat. Malý syn ho nenechával spát, Simona chtěla větší byt a více peněz.
— Nechtěl jsi žít s důchodkyní, — připomněla mu Hana. — Dostal jsi přesně to, co sis vybral.
Zavěsila a vrátila se ke svým hostům.
Tehdy pochopila jednoduchou věc:
V šedesáti život nekončí.
Někdy právě tehdy konečně začíná patřit vám.