Ela Wróblová neplakala na pohřbu otce. Stála u hrobu v příliš velkém kabátě půjčeném od sousedky, protože svůj nechala v Pardubicích, a v duchu počítala, kolik dní dovolené jí ještě zbývá ve stavebninách, kde pracovala jako účetní. Čtyři. Měla čtyři dny na to, aby pohřbila otce a smířila se s tím, že autoservis na Radlické, který budoval třicet let, zapsal v závěti nevlastnímu bratrovi Tomášovi.
Tomášovi bylo tehdy šestadvacet a za posledních pět let s otcem nevyměnil ani deset vět. Na pohřeb přijel v obleku vypůjčeném ze svatby kamaráda, se zpožděním dvaceti minut, protože nemohl najít místo k zaparkování. Postavil se stranou, ruce v kapsách, a díval se na rakev, jako by čekal, až mu někdo řekne, co má teď cítit.
U notářky na Anděl se dozvěděli, že servis i s pozemkem a veškerým vybavením má hodnotu osm milionů korun. Celý. Pro Tomáše. Ele otec v závěti věnoval jednu jedinou větu: přeji dceři Ele hodně štěstí v dalším životě.
„To musí být omyl," řekla tehdy notářce, paní Haně Novákové, ženě po šedesátce s brýlemi posunutými na špičku nosu. „Já jsem tam pracovala jako teenagerka. Myla jsem disky za padesát korun na hodinu, protože táta neměl peníze na dalšího zaměstnance."
Paní Nováková jen posunula k ní krabičku kapesníků a řekla, že závěť je závěť, a pokud ji Ela chce napadnout, může, jenže to bude stát peníze a potrvá to léta.
Tomáš se první půlrok v servisu vůbec neukázal. Nechal to na Karlovi, starém mechanikovi, který s otcem pracoval patnáct let a který ostatně v březnu zavolal Ele, aby jí řekl, že firma se začíná potápět. Že zakázky stojí, že dva zákazníci už přešli ke konkurenci na Zličíně, protože nikdo nezvedá telefon.
Ela se tehdy ještě nepletla do ničeho. Měla svůj život v Pardubicích, rozvod za sebou a syna ve druháku na gymnáziu, kterého bylo potřeba vozit na doučování z matematiky. Ale někde uvnitř jí něco říkalo: počkej. Otec vždycky opakoval, že všechno přijde ve svůj čas, že nemá cenu se rvát o věci, které se stejně samy vrátí.
V září Tomáš zavolal poprvé od pohřbu.
„Musíš mi půjčit peníze," řekl bez pozdravu. „Finanční úřad se ptá, mám nedoplatek na zaměstnancích. Tři sta tisíc."
„Nemám tři sta tisíc, Tomáši."
„Tak kde je asi mám vzít?"
„Třeba z prodeje servisu," řekla klidným hlasem, i když se v ní všechno svíralo. „Má hodnotu osm milionů. Tři sta tisíc není žádný problém."
Ticho ve sluchátku trvalo o chvíli déle, než mělo.
„Neprodám to, co mi táta nechal."
„Tak to veď," odpověděla a zavěsila.
Celý následující rok se Ela o všem dozvídala od Karla, který volal čím dál častěji, protože zřejmě už neměl komu jinému zavolat. Tomáš rozprodal dva zvedáky, aby splatil dluhy. Pak prodal kompresor. V lednu propustil jednoho ze tří mechaniků, protože ho neměl z čeho platit. Karel na konci každého hovoru vyzvídal, jestli by Ela nemohla přijet, aspoň jednou se podívat, protože už neví, co dělat, a zákazníci se ptají, jestli má vůbec smysl sem ještě jezdit s autem.
Přijela v únoru, ve středu, kdy v Pardubicích tál poslední špinavý sníh pod paneláky. Servis vypadal, jako by prodělal nějakou pomalou nemoc — brána zpola zrezivělá, v okně recepce visela cedule „Otevřeno od 10", ačkoli bylo teprve ráno. Tomáš tam nebyl. Karel seděl sám u kanálu, jedl obložený chleba s tlačenkou přímo z papíru, a při pohledu na Elu jen kývl hlavou, jako by chtěl říct: no a sama vidíš.
Tentýž den Ela zajela do advokátní kanceláře na Národní třídě, kde si domluvila konzultaci s právničkou na dědické spory, Janou Krejčovou. Ne aby napadala závěť — na to už bylo pozdě, lhůty vypršely. Chtěla se dozvědět něco jiného: jestli existuje způsob, jak získat zpět aspoň část toho, co dvacet let vkládala do té firmy bez smlouvy, bez odměny, na otcovo slovo, že jednou to všechno bude jejich společné.
Paní Krejčová požádala o dokumenty. A tehdy si Ela vzpomněla na krabici, která od pohřbu stála nedotčená ve sklepě jejího bytu v Pardubicích. Krabici se starými otcovými papíry.
Našla v ní něco, o čem zapomněla, že vůbec existuje: smlouvu o půjčce z roku 2011, na tři miliony korun, kterou Ela otci dala na rekonstrukci haly servisu, když prodala byt po babičce. Smlouva byla sepsaná ručně, na papíře z linkovaného sešitu, ale podepsaná oběma a notářsky ověřená — protože otec, při vší své nedbalosti v jiných věcech, se v této jediné ukázal jako pečlivý. Termín splatnosti: bez určení, na žádost věřitele. Úroky: zákonné.
„To je dluh, který spadá do dědictví," řekla paní Krejčová a papír si prohlédla dvakrát. „Tomáš ho zdědil spolu s majetkem. S úroky za čtrnáct let je to už hodně přes pět milionů."
Ela chvíli hleděla na ten linkovaný papír, na otcovo písmo, na jeho podpis, který dělal vždycky se stejnou kudrlinkou u písmene W. Necítila triumf. Cítila něco bližšího úlevě — jako by celý ten rok držela v plicích vzduch, kterého se teď mohla zbavit.
Výzvu k zaplacení poslali v březnu, doporučeným dopisem, na adresu servisu.
Tomáš se u ní v Pardubicích objevil o týden později, bez ohlášení, u vrátek, když se Ela vracela se synem z obchodu s taškami plnými nákupu. Stál u branky, ve stejné bundě jako na pohřbu, jenže teď protřepané na loktech.
„Chceš mi vzít všechno, co mám."
„Chci získat zpět to, co je moje," řekla a přendala tašky z jedné ruky do druhé. „Tři miliony plus úroky. Zbytek servisu zůstává tvůj."
„Nemám takové peníze."
„Tak prodej ten pozemek vedle, ten, co táta koupil na sklad. Nikdy jste ho nevyužili. Má hodnotu tak tři a půl milionu."
Tomáš mlčel a díval se na tašku s brambory, kterou držel Elin syn, jako by ona měla odpovědět za ni.
„Proč jsi tehdy u notářky nic neřekla? O té půjčce?"
„Protože jsem si myslela, že táta chtěl, abych ti to řekla já, až bude potřeba. Ne hned." Otevřela branku. „Máš měsíc, Tomáši. Pak jde věc k soudu a mluvit spolu budeme už jenom přes právníky."
Pozemek prodal v dubnu, developerovi z Průhonic, za tři miliony osm set tisíc. Tři miliony sto tisíc vrátil Ele — zbytek s úroky rozložili do dvou splátek, poslední zaplatil v červenci, zrovna když v televizi pořád běžely záběry povodní na jihu Moravy a Karel si konečně mohl koupit nový kompresor.
Servis na Radlické stojí dodnes. Tomáš ho vede sám, s Karlem a jedním novým klukem z učiliště. Ela tam od dubna nezajela ani jednou — ne z uražené hrdosti, prostě k tomu neměla důvod. Dostala, co jí náleželo, na papíře, s podpisem a razítkem, a to jí stačilo.
Jen jednou, v srpnu, od něj dostala SMS: „Prodal jsem tenhle týden dvě auta. Táta by měl radost." Neodepsala nic. Odložila telefon na stůl vedle šálku už vystydlé kávy a dívala se z okna na sousedku, která se vracela z trhu se svazkem pažitky, tak jako každou středu ve stejnou hodinu, co Ela pamatovala.
