V ulici Kollárova v Plzni se o něm říkalo, že mu přeskočilo. Chlap kolem pětačtyřiceti, silný jako medvěd, a místo aby šel po práci na pivo nebo si našel ženskou, tak se schovával doma. Bydlel tam sotva půl roku, v malinkém bytě v přízemí, kam se nastěhoval po tom, co prodal vilku na okraji města. Důvod nikdo neznal, ale drbny z lavičky před domem měly jasno. Alkohol? Ani kapku. Návštěvy? Žádné. Práce? Prý účetní, chodí s kufříkem a vrací se přesně v pět. Prostě divný.
Jmenoval se Roman Kovář a se světem komunikoval jen tehdy, když vytahoval z kapes kapsičky s granulemi. Stačilo, aby zahlédl toulavou kočku nebo vyzáblého psa, a už z ruky sypal hromádku na kraj chodníku. U toho se tak zvláštně usmíval.
Důchodkyně z lavičky, vedené paní Věrou, to považovaly za vrchol drzosti. "Podívejte na něj, rozsévač," syčela paní Věra a utahovala si šátek. "Dělá tu z chodníku krmítko. My si pak nemáme kam stoupnout." Jednou za ním dokonce poslaly manžela jedné z nich, bouchače od pásu z fabriky, aby ho srovnal. Chytil Romana za rameno. Co se stalo pak, dodnes nikdo pořádně neví. Chlapík skončil se zlomeným zápěstím na chirurgii a druhý den stáhl trestní oznámení. Prý měl pan Kovář známé na vysokých místech, ještě z dob, kdy sloužil kdesi v armádě. To drbny dorazilo úplně. Nesměly na něj, a to je sžíralo nejvíc.
On se jen culil. Na jejich nadávky odpovídal tichem, na posměšky tím svým dětským úsměvem, který je urážel snad ještě víc než ty kočky. Neměly ho za co chytit, neměly s čím bojovat. Nikdo z nich netušil, že ten klid je pancíř. Že ta dlaň, co sype granule, se kdysi třásla nad hrobem dvou malých kluků, manželky a staré matky. Odvezli je všichni najednou, za mlhavého rána na dálnici D1. Zůstal jen on, prázdný byt plný fotek a tíha, která by zlomila každého. On si vybral zvířata. Protože v jejich očích, jak říkal, viděl to jediné, co mu z rodiny zbylo – oddanost.
Jednoho pátečního večera se u vchodu potloukala parta místních výrostků. Oslavovali výplatu, řev se rozléhal až do oken. Když Roman vycházel s taškou granulí, největší z nich, Jarda, mu podrazil nohy. Smáli se, že zakopává jako stará bába. Ozvalo se křupnutí, tak odporné, že i ten opilec na okamžik ztichl. Zlomenina holenní kosti. Sanitka houkala, sousedi koukali z oken a paní Věra na lavičce pronesla: "Pánbůh trestá všechny podivíny."
Z nemocnice se vrátil se sádrou až ke stehnu a s berlemi, které ho tlačily do podpaží. První den doma seděl v křesle a zíral na tu sádru. Nemohl udělat ani krok bez bolesti. A pak mu došlo, že nemá jídlo. Dokuňkal se na roh, do Billy. Stál u regálu s pečivem, berle mu klouzaly po dlažbě a pot mu stékal po spáncích. Snažil se vymyslet, jak pobrat rohlíky, mléko a tašku, se dvěma berlemi.
V tu chvíli k němu přistoupila ona. Paní Věra. Hlavní soudkyně z lavičky, ta s tím šátkem a tenkými rty. Podívala se na něj, na jeho bledou tvář a bezmocné ruce, a něco v ní cvaklo. Možná vzpomínka na vlastní samotu. Beze slova mu vytrhla tašku z ruky, vzala ho pod paží a odvedla domů. Uvařila mu čaj, ohřála polévku a utřela prach. Odcházela s poznámkou: "Stejně jsi blázen, Kováři. Ale nechat tě umřít hlady, to bych si neodpustila."
Druhý den zaklepala znovu. A pak další. Brzy měla vlastní klíče. Jednou, když mu nesla oběd, ji Roman rozpačitě požádal o jednu věc. "Paní Věro… mohl bych vás poprosit o něco důležitého?" Ona, zvyklá na jeho tiché bláznovství, kývla. "Nemohla byste mi… nasypat těm mým venku? V komoře mám zásoby. Já teď nemůžu. A oni na mě čekají."
Vyprskla smíchy. Ona, paní Věra, hlavní bojovnice proti kočičím výkalům na trávníku, má krmit toulavou čeládku? Nadávala mu pět minut. Do podivínů, do bláznů, do lidí, co si pletou zvířata s rodinou. Ale večer, když se setmělo a ona se ujistila, že na lavičce nikdo nesedí, opatrně vyklouzla z domu. Jako agentka. S kapsou plnou granulí, rozhlížela se, jestli ji někdo nevidí, a rychle sypala na smluvené místo za popelnicemi. Dělala to každé ráno v pět a večer v deset. Z té tajné mise se stal její vlastní rituál. Najednou ji ani nebavilo sedět na lavičce a přetřásat, kdo s kým a proč. Měla důležité věci na práci. Ale aby nevzbudila podezření svých "kolegyň", pořád docházela na své místo a tvářila se znuděně, zatímco uvnitř se tajemně usmívala.
Uběhl měsíc. Roman odložil berle a opatrně našlapoval. Drbny ho vítaly jízlivostmi. "Tak co, lazareto? Už tě pánbůh netrestá?" smála se jedna. On se jenom culil, cvakal francouzskou holí o chodník a mířil si to ke křoví, kde na něj čekal tříbarevný kocour. Nohu bylo třeba rozhýbat. A taky musel poděkovat paní Věře, která teď nečekaně skočila po té drbně: "Nechte ho být, copak nemáte svých starostí?" Těm na lavičce spadla brada.
Jednoho sychravého říjnového odpoledne se Roman vracel z procházky. Přímo u jejich vchodu, vedle legendární lavičky, seděl na hromadě kartonů starý bezdomovec. Třásl se zimou v tenké vytahané mikině, ruce měl rudé a rozpraskané, na zápěstí se mu houpaly dřevěné růžencové kuližky. Partička důchodkyň se odtáhla až ke dveřím, jako by smrděl.
Roman se zastavil. Podíval se na starce, na jeho nebesky modré oči, které v té špinavé tváři zářily jako dva drahokamy. Sundal si svoji novou péřovou bundu a podával mu ji. "Dědo, vezměte si ji. Já bydlím hned tady, mám doma ještě jednu."
Stařec se na něj podíval a pomalu se usmál. "Vezmu, synku. Ale pod jednou podmínkou. Ty si vezmeš mou. V kapse mám pro tebe dárek." A než se Roman vzpamatoval, stáhl ze sebe ten propocený hadr a podal mu ho. Roman nechtěl starce urazit. Vyměnili si bundy. Když to sledovaly ženské z lavičky, kroutily hlavou. "Už mu z toho krmení fakt hráblo. Svléká se kvůli ožralovi," pronesla jedna z nich.
Roman doma pohodil tu divnou bundu na věšák a zapomněl na ni. Páchla laciným vínem a zatuchlinou. Až jednou, asi za čtrnáct dní, seděl večer u televize a dávali losování Sportky. Čísla mu nic neříkala. Ale pak jakási vteřina, nepozornost, blesk vzpomínky… kapsa té bundy. V té levé kapse něco zašustilo.
Vstal, přistoupil k věšáku a strčil ruku dovnitř. Vytáhl zmuchlaný papírek, starý sázenkářský tiket. Narovnal ho. Koukal na ta čísla a na obrazovku. Šest čísel. Všech šest. Tahal tiket z kapsy znovu a znovu. V hlavě mu zněla slova starce: "V kapse mám pro tebe dárek." A v tu chvíli mu to došlo. Stařec neměl žádné doklady, žádnou adresu. Jako bezdomovec bez identity by si výhru nikdy nemohl vyzvednout. Jediná šance, jak ten dar předat dál, byla dát ho někomu, kdo se o něj postará. Někomu, kdo se nezastavil.
Výplata výhry a všechny formality zabraly skoro dva měsíce. Když konečně seděl v notářské kanceláři s potvrzením o převodu peněz, nechal si hned druhý den připravit kupní smlouvu. O týden později stál v kuchyni paní Věry. Ta na něj koukala, ruce založené na hrudi, připravená mu vynadat, že zase vytáhl nějakou hloupost s kocourem. Roman jí podal obálku. Uvnitř byly klíče a kupní smlouva na krásný byt 3+kk na náměstí Republiky.
"To je za ty granule, paní Věro," řekl tiše.
Paní Věra otevřela pusu, pak smlouvu, a pak se na něj podívala. "Ty… ty jsi úplný blázen, Kováři," zašeptala a poprvé v životě před někým ztratila kontrolu nad slznými kanálky.
Dneska už mu na lavičce nikdo neřekne jinak než "pan inženýr" nebo "náš mecenáš", i když on dál žije v té své malé garsonce v přízemí. Jezdí po Plzni starou Škodovkou a občas zastaví u popelnic. Pořád hledá toho starce s očima jako nebe a rozpraskanýma rukama. Nikdo ho nezná, nikdo ho neviděl. A Roman mezitím sype granule, hladí tříbarevného kocoura a zvedne občas hlavu k šedivému nebi. Jako by odtamtud na něj mávali dva malí kluci.
Paní Věra už na lavičce nesedí skoro vůbec. Má důležitější věci na práci. Hlavně ráno a večer, když musí obejít celý blok a nakrmit tu jeho chlupatou armádu. A když ji při tom jednou zahlédla stará kamarádka z lavičky, paní Věra se na ni podívala, zastrčila kapsičku s granulemi hlouběji do kapsy kabátu a pronesla tu největší lež své kariéry drbny: "Ale jdi, to se ti zdálo. Jdu jenom vyhodit slupky od brambor."
