Dcera mě pozvala na týden k Baltu. Radovala jsem se jako malé dítě. Sedm dní moře, větru a dlouhých procházek po pláži — tak jsem si tu cestu představovala, když mi Martina zavolala.
Nakonec jsem ale po večerech seděla v pronajatém apartmánu, krájela jablka vnoučatům a poslouchala smích lidí vracejících se z promenády.
Jmenuji se Věra, je mi dvaašedesát a tři roky jsem vdova. S manželem Karlem jsme k moři jezdili jen zřídka. Naposledy krátce předtím, než onemocněl. Od jeho smrti jsem žila sama v malém bytě v Pardubicích a nejdelší cestou býval autobus do obchodního centra.
Když tedy Martina oznámila, že si s manželem Petrem pronajali apartmán v polském Kolobřehu a chtějí mě vzít s sebou, koupila jsem si nové sandály, plavky a slaměný klobouk. Zabalila jsem se tři dny dopředu.
Apartmán byl hezký, nedaleko pláže. První odpoledne jsme šli k moři všichni a já skutečně věřila, že mě čeká nejlepší týden za několik let.
Druhý den ráno si Martina přisedla ke mně s kávou.
— Mami, s Petrem bychom si chtěli udělat výlet do Gdaňsku. Zvládneš dnes děti?
Samozřejmě jsem souhlasila. Adamovi bylo sedm a Klárce čtyři. Byla jsem jejich babička. Chtěla jsem, aby si dcera odpočinula.
Jenže večer nepřijeli.
Martina napsala, že našli příjemný hotel a vrátí se následující den. Vrátili se až po třech nocích, opálení, s taškami z nákupního centra a magnetem pro mě.
— Byla jsi úžasná, mami, — řekla Martina a políbila mě na tvář.
Chtěla jsem odpovědět, že jsem neměla být úžasná. Měla jsem být na dovolené.
Místo toho jsem poděkovala za magnet.
Od té chvíle každý den vypadal stejně. Připravila jsem snídani, oblékla děti, sbalila ručníky, pití, hračky a svačiny. Na pláži jsem hlídala, aby Klárka neutekla k vodě a Adam se neztratil mezi lehátky. Pak jsem v apartmánu vařila oběd na dvou plotýnkách.
Martina s Petrem chodili na kávu, na rybu do přístavu, na výlety a večerní procházky.
Čtvrtý den jsem se odhodlala.
— Martino, mohla bych dnes večer jít sama na promenádu? Chtěla bych vidět západ slunce.
Dcera se zatvářila překvapeně.
— Dnes? My jsme si právě rezervovali stůl v restauraci.
— Byli jste pryč skoro celý týden.
— Ale děti jsou na tebe zvyklé. Klárka s cizí chůvou neusne.
— Nejsem cizí chůva.
Martina protočila oči.
— Mami, nikdo neříká, že jsi chůva. Jsi babička. Myslela jsem, že chceš být s vnoučaty.
Ta věta mě umlčela. Samozřejmě jsem s nimi chtěla být. Jen jsem nechtěla, aby se moje láska používala jako důkaz, že nemám nárok na nic jiného.
Večer odešli. Zůstala jsem s dětmi.
Když usnuly, sedla jsem si na balkon a poprvé jsem se rozplakala.
Ne kvůli únavě. Kvůli tomu, že moje dcera pozvala do auta člověka, kterého potřebovala, nikoli matku, které chtěla dopřát dovolenou.
Ráno jsem vstala dřív. Připravila dětem snídani a pak jsem Martině položila na stůl klíče.
— Dnes odjíždím.
— Kam?
— Domů.
— Mami, vždyť máme ještě dva dny.
— Vy máte ještě dva dny. Já jsem dovolenou neměla.
Petr se zamračil.
— To přeháníte. Vždyť jste byla u moře zadarmo.
Podívala jsem se na něj.
— U moře jsem byla. Moře jsem skoro neviděla.
Martina se rozčílila.
— Takže nás teď necháš bez hlídání?
Právě ta slova mi potvrdila, že jsem se rozhodla správně.
— Nechávám vás s vašimi vlastními dětmi.
Sbalila jsem kufr. Nechtěli mě odvézt na nádraží, protože měli naplánovaný výlet. Zavolala jsem si taxi.
Když jsme míjeli promenádu, požádala jsem řidiče, aby zastavil. Kufr jsem nechala v autě a na deset minut došla na pláž.
Sedla jsem si na lavičku, koupila si kávu a dívala se na vlny.
Bylo to prvních deset minut skutečné dovolené.
Doma se mnou Martina téměř měsíc nemluvila. Pak zavolala, protože potřebovala, abych pohlídala děti během svatby její kamarádky.
— Martino, — řekla jsem klidně, — ráda s nimi budu někdy odpoledne. Ale už nebudu automatické řešení vašich plánů.
— Ty ses změnila.
— Ano. Konečně jsem si všimla, že i já mám svůj čas.
Hovor skončil nepříjemně. Později se ale ozvala znovu. Tentokrát nepřišla s žádostí. Přijela sama.
— Myslela jsem, že ti děláme radost, — řekla. — Říkala jsi, že chceš být víc s dětmi.
— Chtít být s nimi není totéž jako převzít celý váš týden.
Martina dlouho mlčela.
— Měla jsem ti říct pravdu. Potřebovali jsme hlídání, abychom si s Petrem odpočinuli.
— Kdybys to řekla, možná bych souhlasila na dva dny. Ale ty jsi mi prodala dovolenou a dala mi práci.
Poprvé se omluvila bez výmluv.
Následující léto jsem k moři odjela znovu. Sama. Pronajala jsem si malý pokoj v Sopotech, každý den chodila na molo, jedla rybu u přístavu a večer pila kávu s výhledem na vodu.
Martině jsem poslala fotografii západu slunce.
Odpověděla:
„Doufám, že si to užíváš. Opravdu.“
Magnet z první cesty jsem měla dlouho schovaný v zásuvce. Nakonec jsem ho vyhodila.
Nepřipomínal mi moře.
Připomínal mi týden, kdy jsem pochopila, že být matkou a babičkou neznamená být službou, která nemá vlastní únavu, sny ani právo říct ne.