— Danieli, mohl bys mi s něčím pomoct? — začala Marcela neochotně.
Daniel zvedl oči od notebooku. Jeho tchyně ho téměř nikdy o nic nežádala. Obvykle měla dost sil jen na to, aby kritizovala jeho práci, příjem nebo rodinu.
— To mě překvapujete, Marcelo. Nespadlo nebe?
— Nedělej si legraci. Moje sestra Alena si zlomila nohu. Má dům se zahradou, nemocného kocoura a spoustu práce. Ty máš přece dovolenou.
Alena byla jediná z Klářiny rodiny, která se k Danielovi chovala slušně. Na svatbě mu popřála štěstí, zatímco ostatní příbuzní předpovídali, jak rychle se manželství rozpadne.
Daniel proto souhlasil.
Několik dní jezdil do Alenina domu za Brnem. Kopal záhony, opravoval branku, nakupoval a vozil kocoura Felixe k veterináři. Alena chodila s nohou v sádře a neustále mu děkovala.
Jednoho dne se Daniel vracel pro zapomenutý telefon. Odemkl si a zůstal stát ve dveřích.
Alena lezla po žebříku, jako by jí nic nebylo.
— Zajímavé, — řekl klidně. — Takže noha už nebolí?
Žena zbledla.
— Odpusť mi. Marcela mě přemluvila. Potřebovala tě na několik dní zaměstnat, aby se Klára mohla setkávat s jiným mužem. Je to syn její kamarádky, prý úspěšný podnikatel.
Danielovi se sevřel žaludek.
Najednou si vzpomněl na manželčiny časté odchody, telefonáty v jiné místnosti a nové šaty.
— Dnes bude u Marcely? — zeptal se.
Alena sklopila oči.
— Ano. Jmenuje se Richard.
Daniel neudělal scénu. Sedl do auta a odjel k tchyni.
Za dveřmi slyšel smích a cinkání sklenic.
Marcela otevřela a strnula.
— Ty nemáš být u Aleny?
— Kde je Klára?
— Doma.
Daniel ji obešel a vstoupil do obývacího pokoje.
Klára seděla vedle cizího muže. Nakláněla se k němu a ruku měla položenou na jeho koleni.
Když Daniela uviděla, zbledla.
— Danieli, není to tak, jak si myslíš!
Muž vedle ní se prudce narovnal.
— Ty jsi vdaná? Proč jsi mi to neřekla?
— Máma říkala, že se stejně rozvádím, — vyhrkla Klára.
Daniel se podíval na tchyni.
— Takže jste o mém rozvodu rozhodly beze mě?
V místnosti nastalo ticho.
— Já se na tohle nepřihlásil, — řekl Richard a vstal. — Vyřešte si to sami.
Klára se rozplakala.
— Nic se nestalo. Jen jsme se několikrát viděli.
— Proto jste musely vymyslet zlomenou nohu?
Daniel mluvil tiše, ale rozhodně.
— Podám žádost o rozvod. Byt jsem koupil před svatbou, auto je moje. Tvé věci pošlu sem.
— Nemůžeš nás takhle zahodit!
— Nezahazuji nás. Jen odmítám být poslední, kdo se dozví, že moje manželství už neexistuje.
Odjel na chatu svých rodičů. Seděl dlouho na verandě a přemýšlel, zda byla Klára vždycky taková, nebo se jen nechala příliš snadno řídit matkou.
Za dva dny mu zavolala Alena.
— Jak se držíš?
— Lépe, než jsem čekal.
— Mrzí mě, že jsem lhala.
— Vám odpouštím. Vy jste se aspoň přiznala.
Kláře už odpustit nedokázal.
Ne proto, že mluvila s jiným mužem.
Ale protože dovolila celé rodině, aby z jejího manžela udělala překážku, kterou bylo třeba na pár dní odklidit.