Věra seděla v kanceláři své malé reklamní agentury. Pracovala víc než kdy dřív, jen aby nemusela jít domů.
Do dveří zaklepala sekretářka Eliška.
– Máte tu návštěvu. Říká, že jde o osobní záležitost.
Věře se sevřel žaludek.
– Pošlete ji dál.
Do místnosti vstoupila mladá žena. Krásná, upravená, asi o deset let mladší.
– Dobrý den… jmenuji se Alena – začala nervózně. – Jdu kvůli Andrejovi.
Věře se na okamžik zastavil dech.
– Co máte s mým manželem?
– Jsme spolu už půl roku. On vás nemiluje. Chce se mnou rodinu… děti.
Ta slova bodla přesně tam, kde to bolelo nejvíc.
Večer přišla Andrejova matka, Jitka Novotná, na kontrolu bytu. Kritizovala všechno.
– Měla bys mu najít lepší práci. A dítě mu pořád nedala…
Věra se jen usmála.
– Dítě bude. Jen ne se mnou.
– Cože? Ty jsi přece neplodná!
– Ne. Jen nebude se mnou.
– A kdo tedy?!
Věra se podívala na Andreje.
– Alena. Jeho milenka.
Ticho.
Andrej zbledl.
– Vero… to není tak…
– Je. A víš co? Už to řešit nebudu.
– Věro, já ti to vysvětlím!
– Půl roku jsi mi lhal.
– Ona nic neznamená!
– Ale plánuje s tebou dítě. To už je dost.
O hodinu později:
– Zabal si věci, Andreji. Máš hodinu.
– Věro, prosím…
– Nech mě být. Vypadni z mého bytu.
Jitka ho táhla za ruku:
– Pojď, Andreji!
Když odešli, Věra zůstala sama.
Ticho bylo těžké.
Sedla si na pohovku.
Bolest byla ostrá, ale čistá.
Už nemusela předstírat.
– Tohle je konec… – zašeptala.
A poprvé po dlouhé době cítila, že se možná může nadechnout.
