— Vy jste Markova maminka? My se budeme brát!
— Ne. Já jsem jeho žena.
V pátek si Jana konečně vzala volno. Po dvou týdnech, kdy se v kanceláři zdržovala do večera a jednu sobotu dokonce proseděla nad výkazy, jí vedoucí nedokázal říct ne.
„Tři celé dny klidu,“ pomyslela si ráno, když se probudila až po deváté. „Žádný budík, žádná tramvaj narvaná lidmi, žádné hučení klimatizace nad hlavou.“
Její manžel Marek byl v práci, byt byl tichý a Jana si po dlouhé době připadala jako člověk. Nasnídala se u okna, pomalu došla nakoupit a rozhodla se navařit na celý víkend.
Marek miloval bramboračku tak hustou, že v ní lžíce skoro stála. Jana nakrájela zeleninu, houby, brambory, přidala majoránku a nechala polévku dlouho probublávat. Když konečně vypnula sporák a otřela linku, ozval se zvonek.
Zarazila se.
Marek měl být v práci. A klíče měl u sebe.
Za dveřmi stála mladá dívka v modré bundě, bílé pletené čepici a s cestovní taškou u nohou. Mohlo jí být sotva dvaadvacet. Na nose a tvářích měla pihy, které jí dodávaly téměř dětský půvab.
— Dobrý den. Je Marek doma? — zeptala se mile. — Měl mě vyzvednout na autobusovém nádraží, ale nepřijel.
— Marek je v práci, — odpověděla Jana.
— V práci? — dívka se zmateně zamračila. — Ale říkal, že bude doma. Přijela jsem z Ostravy. Domluvili jsme se, že u něj budu bydlet až do svatby.
Jana cítila, jak jí ztuhly prsty na klice.
— Do jaké svatby?
— Do naší, samozřejmě, — usmála se dívka nejistě.
Jana by možná dveře zavřela. Možná by jí řekla, že si spletla byt. Jenže padlo slovo Ostrava. Právě tam Marek jezdil na služební cesty kvůli testování nového zařízení ve výrobním závodě. Dva týdny předtím tam strávil čtyři dny.
— Pojď dál, — řekla Jana chladně. — Marek se brzy vrátí.
Dívka se jmenovala Klára. Když si sundala bundu, Jana si všimla malého, ale už jasně viditelného bříška pod světle modrým svetrem.
Těhotná.
Jana si musela položit ruku na okraj botníku, aby se jí nezatočila hlava.
— Vy jste asi Markova maminka, že? — zeptala se Klára opatrně. — Vyprávěl mi o vás.
— Ne, — řekla Jana. — Já jsem jeho žena.
Klára zůstala stát uprostřed chodby, jako by nerozuměla slovům.
Jana viděla, jak se mladé dívce třesou ruce. A když do předsíně pronikla vůně bramboračky, Klára mimoděk polkla.
Kýmkoli byla, Jana nedokázala nechat hladovou těhotnou dívku stát v chodbě.
— Umyj si ruce. Budeš jíst.
Klára neprotestovala dlouho.
Jana jí nalila plný talíř horké polévky, položila na stůl chleba a misku se zakysanou smetanou. Klára jedla s takovou úlevou, že Jana na chvíli skoro zapomněla, že by ji měla nenávidět.
— Je to výborné, — řekla dívka tiše. — Můžu poprosit o recept? Chtěla bych ji Markovi taky někdy uvařit.
Jana se hořce pousmála.
— Uvidíme.
U čaje Klára vyprávěla. Po škole nastoupila v ostravském závodě do administrativy. Marek tam prý jezdil kvůli technickým zkouškám. Nejdřív se potkávali jen v kantýně, pak spolu chodili na kávu a později za ní začal jezdit i o víkendech.
— Říkal, že by mě vzal k sobě dřív, ale bydlel prý dlouho na ubytovně. Teď koupil byt, dodělal rekonstrukci a zavolal mi, ať přijedu. Jen mě nechápu, proč mě nevyzvedl…
Vtom zachrastily klíče.
Marek vešel, jako vždy se nejdřív zastavil v koupelně, umyl si ruce a potom nakoukl do kuchyně.
— Aha, máme návštěvu? Dobrý den.
Jana čekala strach. Vinu. Paniku.
Nic z toho.
— To je všechno? — nevydržela. — Nemáš mi co říct, Marku?
Klára náhle zbledla.
— To není on.
Jana se otočila.
— Jak to myslíš?
— Můj Marek je mladší. A nejmenuje se Novotný.
Marek Novotný, Janin manžel, se zamračil a sedl si ke stolu.
Jana mu stručně převyprávěla celý příběh. Marek si od Kláry nechal popsat muže, kterého hledala. Potom potřásl hlavou.
— Nikoho takového z naší firmy neznám. Ale do toho závodu jezdí víc firem. Ukaž mi adresu.
Klára vytáhla z kabelky pomačkaný lístek.
Marek se na něj zadíval.
— Ulice sedí, číslo domu taky, byt taky… Ale tady je písmeno A.
— Myslela jsem, že to znamená první vchod, — zašeptala Klára.
— Ne. U nás to znamená blok. My bydlíme v bloku B. Blok A je naproti přes dvůr.
Klára se rozplakala.
— Takže jsem šla špatně?
— Možná jen o jeden dům, — řekla Jana a už si brala kabát. — Jdu s vámi.
Vešli do sousedního domu, vyjeli do třetího patra a zazvonili u bytu se stejným číslem.
Dveře se otevřely téměř okamžitě.
— Klárko! — vykřikl vysoký mladík. — Kde jsi byla? Byl jsem na nádraží, uvízl jsem v zácpě, přijel jsem pozdě a ty nikde! Telefon vypnutý, volal jsem tvé mámě, už jsem chtěl jít na policii!
Klára se mu vrhla do náruče a rozplakala se ještě víc.
Mladý Marek se omlouval všem. Ukázalo se, že adresu napsal nejasně, Klára si popletla blok s vchodem a telefon se jí vybil už cestou.
— Vy jste ji nakrmila? — zeptal se dojatě.
Jana kývla.
— Těhotná holka se s prázdným žaludkem neposílá z bytu pryč.
Mladík zrudl.
— Děkuju. Opravdu.
O měsíc později dostali Jana s Markem pozvánku na svatbu. Šli tam. Klára ji představovala všem jako „paní, která mě zachránila polévkou, když jsem se málem vdala do špatného bytu“.
Všichni se smáli.
Jana také.
A když se Kláře narodil syn, přišla poštou fotografie.
Na zadní straně stálo:
„Tetě Janě, která mi otevřela dveře, i když jsem zazvonila úplně špatně.“
Jana si fotografii připnula na lednici.
Od té doby vždycky, když vařila bramboračku, vzpomněla si na tu dívku v modré bundě. A říkala si, že ne každé zazvonění u dveří přináší neštěstí.
Někdy přinese jen hladovou, zmatenou duši, které stačí talíř horké polévky a někdo, kdo jí pomůže najít správný domov.