Teď už si Marie často nepamatovala, co jedla k obědu. Někdy nevěděla, jaký je den. Občas hledala brýle, které měla na nose.
Petra se snažila být trpělivá. Opravdu se snažila.
Ale ne vždy jí to šlo.
Když přišla do kuchyně, seděl tam její manžel Tomáš se šestnáctiletým synem Lukášem. Oba se skláněli nad složitou logickou hádankou.
„Mami,“ ozval se najednou Lukáš.
„Ano?“
„Proč dáváš do polévky maso v tak velkých kusech?“
Petra překvapeně zvedla oči.
„Nevím. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být problém.“
„Mně to nevadí,“ vysvětloval Lukáš. „Ale babička si s tím někdy neporadí. Všiml jsem si, že část masa nechává na talíři.“
Petra znejistěla.
„To jsem si nevšimla.“
„Možná bys mohla dělat masové kuličky,“ navrhl chlapec. „Pamatuješ? Dělala jsi mi je, když jsem byl malý.“
Petra se pousmála.
„A víš, kdo mě to naučil?“
„Babička?“
„Přesně tak.“
Lukáš přikývl.
„Tak by to možná ocenila i ona.“
V kuchyni na chvíli zavládlo ticho.
Pak promluvil Tomáš.
„A ještě něco, Petro.“
„Copak?“
„Nekárej Marii kvůli těm drobnostem.“
Petra se zamračila.
„Ty nevíš, jak je to někdy náročné.“
„Možná nevím všechno,“ řekl klidně Tomáš. „Ale vidím, jak se potom stydí. A to mě mrzí.“
„Mě taky,“ přidal se Lukáš. „Babička je smutná pokaždé, když si myslí, že někoho zklamala.“
Petra se na syna podívala.
„Až budete jednou staří vy s tátou, taky vás nebudu peskovat za každou zapomenutou věc,“ dodal vážně.
Ta věta ji zasáhla víc, než čekala.
Rychle vstala od stolu a odešla z kuchyně.
V předsíni se opřela o zeď.
Najednou si připadala malá.
Jak mohla zapomenout, kolik trpělivosti měla její maminka, když byla sama dítě?
Kolikrát po sobě jí musela něco opakovat?
Kolikrát po ní uklízela?
Kolikrát odpouštěla?
Petra si otřela oči a zamířila do matčina pokoje.
Marie seděla u okna a sledovala déšť dopadající na chodník.
„Mami?“ zašeptala Petra.
„Ano, zlatíčko?“
Petra si klekla vedle její židle.
„Promiň mi.“
Marie překvapeně zamrkala.
„Za co?“
„Za to, že jsem někdy netrpělivá.“
„Ale prosím tě.“
„Ne. Opravdu.“
Marie jí položila dlaň do vlasů.
Stejně jako kdysi.
„Petruško, každý člověk je někdy unavený.“
„Jenže ty si to nezasloužíš.“
Stařenka se usmála.
„A ty si nezasloužíš být na sebe tak přísná.“
Petra položila hlavu na matčina kolena.
Najednou se cítila jako malá holka.
„Slib mi, že tu ještě dlouho budeš.“
Marie se tiše zasmála.
„To bych ráda. Ale víš co? Teď jsem tady. A to je důležité.“
Petra přikývla.
Večer pomalu zahaloval byt do měkkého šera.
Z kuchyně se linula vůně polévky s malými masovými kuličkami.
Petra stála u sporáku, když zaslechla pomalé kroky.
Marie přišla do kuchyně a nejistě se zastavila ve dveřích.
„Petruško,“ řekla opatrně. „Nevím, jestli jsem už dnes večeřela.“
Petra se otočila.
Tentokrát ji nic nerozzlobilo.
Jen ji zabolelo u srdce.
Přistoupila k matce a jemně ji vzala za ruku.
„Pojď se mnou.“
Posadila ji ke stolu.
Marie poslušně usedla.
Po chvíli se na dceru podívala zvláštním, soustředěným pohledem.
Takovým, jaký mívala kdysi.
„Dnes jsi mi připomněla mě samotnou,“ řekla tiše.
„Jak to myslíš?“
„Kdysi jsem se o tebe starala úplně stejně.“
Petra nedokázala odpovědět.
Jen před ni postavila talíř.
Vtom se objevil Lukáš.
„Babi, nakrájel jsem ti ještě kousek pečiva na menší kousky.“
Řekl to naprosto vážně.
Marie se usmála.
A Petra najednou pochopila něco důležitého.
Láska se nepozná podle velkých slov.
Pozná se podle maličkostí.
Podle podané ruky.
Podle trpělivosti.
Podle toho, že někdo zůstane vedle vás, i když už nejste takoví jako dřív.
Marie pomalu jedla polévku.
Lukáš seděl vedle ní.
A Petra se na ně dívala.
Tentokrát už nemyslela na to, co její maminka ztrácí.
Myslela na to, co stále mají.
Protože někdy není nejdůležitější, kolik času ještě zbývá.
Ale kolik lásky se do něj vejde.