Seděla jsem v restauraci U Zeleného stromu a připadala si, jako by mě někdo polil studenou vodou. Všechno kolem zářilo – stříbrné balonky, světýlka navlečená přes celý strop, obrovská fotografie jubilantky na stojanu. Jarmila, moje tchyně, seděla v čele stolu v tyrkysových šatech a smála se na všechny strany. Kolem ní asi čtyřicet hostů, muzikanti ladili kytary, moderátor právě vyhlašoval první přípitek. A já tam seděla s prázdnou sklenicí a pořád dokola slyšela Davidova slova z minulého úterý.
Ten večer jsem přišla z práce dřív. David už byl doma, což bylo samo o sobě divné – normálně se v úterky vracel až kolem osmé. Stál v kuchyni u linky, přede mnou talíř s chlebíčky, a tvářil se, jako by právě vyhrál ve Sportce.
„Klárko, něco ti musím říct,“ začal. „Víš, co je za dva týdny?“
„Maminčiny sedmdesátiny,“ odpověděla jsem automaticky.
„Přesně. A já už jí zaplatil oslavu. Bude to v salonku na Špilberku, bude to velkolepý. Už je to domluvený.“
Usmívala jsem se, protože jsem si myslela, že tím myslí nějakou skromnější rodinnou večeři. „Tak fajn. A kolik to stálo?“
„No…“ odložil vidličku. „Víš, nebylo to úplně levný. Ale máma má sedmdesát jednou za život. Sedm set tisíc.“ Vyslovil to stejně samozřejmě, jako by říkal, že koupil rohlíky.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem přeslechla. „Sedm set? Jako sedm set korun?“
„Ne, sedm set tisíc. Z našeho spořicího účtu.“
Pamatuju si, jak se mi zatmělo před očima a musela jsem se chytit dřezu. Sedm set tisíc. Z účtu, na kterým jsme dva roky škudlili každičkou korunu. Na základ na byt v Králově Poli. Žádný dovolený, žádný nový boty, víkendy proseděný u účetnictví pro kamarádky, jen abychom měli na ten zatracenej desetiprocentní základ.
„Tys vybral peníze z našeho spoření? Aniž by ses mě zeptal?“ vyhrkla jsem.
„Věděl jsem, že bys začala počítat, jestli se to vyplatí,“ odvětil s ledovým klidem. „Máma je pro mě na prvním místě. A ty se pořád staráš jenom o prachy.“
Pustila jsem dřez a chvíli na něj jenom koukala. Dva roky jsme spolu plánovali, dva roky mi říkal, že si to odřeknem, a pak si pořídíme vlastní bydlení. A on najednou udělal ze sedmi set tisíc narozeninovou kytici.
„Davide, to jsou naše společný peníze,“ zkusila jsem ještě potichu.
„Společný,“ opáčil. „A já rozhodl, že je použiju pro mámu. Ty bys jí ten večer stejně nepřála, vždycky jsi na ni byla zbytečně vysazená. Možná bys měla bejt ráda, že někdo v týhle rodině má pořádný vztahy.“
Dál jsem neřekla nic. Protože cokoli bych řekla, by pro něj znamenalo jen „hysterčení“. Zamkla jsem se v koupelně a sedla si na víko od pračky. V kapse jsem měla výpis z účtu, kterej jsem si večer předtím vytiskla – 780 000 Kč. Teď na něm muselo bejt sotva osmdesát.
V restauraci bouchlo šampaňské a probralo mě to z myšlenek. Tchyně ke mně připlula s plnou skleničkou. Vypadala jako vítězka soutěže „Nejlepší matka všech dob“.
„Klárko, viď, že je to nádherný? Davídek se překonal. To je kluk, že jo?“
„Moc štědrý,“ usmála jsem se a doufala, že ten úsměv působí míň jako křeč než ve skutečnosti.
Jarmila si mých tónů nevšimla, nebo to přešla jako vždycky. Naklonila se ke mně důvěrně a dodala: „Chlap má prostě vědět, co je správný. Matka je jenom jedna. Ženu může mít vždycky jinou, že jo.“ A zasmála se, jako by právě řekla ten nejvtipnější vtip večera.
V ten moment jsem věděla, že nic jinýho než opustit tyhle lidi mě nenapadne.
Po oslavě jsme jeli domů na Lesnou a celou cestu nepadlo jediný slovo. Jen u vjezdu do garáží David sykl: „Celej večer jsi tam seděla, jako bych ti přikázal sníst citrón. Zkazila jsi mámě náladu.“
„Já jí zkazila náladu?“ neudržela jsem se. „Davide, ty jsi bez mýho vědomí utratil skoro všechno, co jsme měli. Proč bych měla mít náladu já?“
„Protože je to moje matka!“ křikl a praštil dlaní do volantu své Škody Superb. „Ty to nikdy nepochopíš, ty prostě nevíš, co je to rodina! Pro tebe existujou jenom peníze. A já se přiznám, že mě to s tebou už nebaví. Jsi hrozně lakomá.“
Tehdy jsem se poprvé nadechla a opravdu odpověděla, bez toho, aby se mi třásl hlas.
„Lakomá? Davide, víš, co znamená lakomá? Lakomá bych byla, kdybych ti nechtěla dát ani korunu. Ale já jsem ti dva roky dávala každou korunu, co jsem vydělala. Protože jsem věřila, že spolu něco stavíme. A ty jsi to za jediný odpoledne hodil do kanálu. A ještě mi říkáš lakomá?“
Zmlkl. Vypnul motor. Světla v garáži zhasla a my tam seděli potmě.
„O čem to tady mluvíš?“ ozval se nakonec tiše.
„O tom, že jsem pro tebe nikdy nebyla partnerka. Byla jsem ta, co doplácí. Ta, co se přizpůsobí. Ta, co bude tiše čekat, až tvoje matka rozhodne, jestli si něco zasloužíme. A já už takhle nechci žít. Po tomhle víkendu si balím věci. Udělám to, dokud je ještě co zachraňovat, aspoň svoje vlastní důstojnost.“
Vystoupila jsem a práskla dveřma. Netušila jsem, jestli za mnou poběží, nebo zůstane sedět. Zůstal sedět.
Další ráno jsem se sešla u kávy s Terezou, mojí nejlepší kamarádkou z vysoké. Vyklopila jsem jí všechno. Celou tu bídu, i to, jak jsem se cítila ještě hůř, když mi David v noci přes zeď poslouchal hlasovou zprávu od Jarmily: „Daví, tu tvoji Kláru nějak brzo zlomíš, ať nám nekazí radost. Vždyť jsi jí pořídil střechu nad hlavou, ať je vděčná.“ Střechu nad hlavou. V bytečku, kterej patřil jí a jejímu zesnulýmu muži, kam nás s Davidem před lety milostivě pustila, abychom šetřili. Nic nám nedali. Jen občas sebrali nájemné v podobě poslušnosti.
Tereza chvíli míchala cukr, než zvedla oči. „Kláro, a řekla jsi mu aspoň jednou, co potřebuješ?“
„Tisíckrát. Ale on slyší jenom to, co chce slyšet. Pro něj je ochrana mámy priorita. Já jsem… jenom ta, co by měla být ráda, že smí dýchat vedle nich.“
„A co uděláš?“
„Už jsem si našla pronájem. Malou garsonku na Mendláku. Dneska se s ním rozloučím.“
Netušila jsem, že rozhovor, kterej bude následovat, bude úplně jinej, než jsem čekala.
Domů jsem přijela kolem čtvrté. David seděl v obýváku a měl před sebou otevřenej notebook. Na stole ležel velkej techničák od auta. Podíval se na mě a já si všimla, že má červený oči.
„Můžeme si promluvit? Ne jako nepřátelé, prosím,“ požádal.
Posadila jsem se na kraj křesla. Byla jsem napjatá, ale už ne zoufalá. Strašně divně prázdná spíš.
„Byl jsem dneska u mámy,“ začal. „Ukazovala mi fotky z oslavy a nadšeně vykládala, jak jí to všichni záviděli. A já se jí zeptal: ,Mami, pamatuješ si, jak jsi mi v osmi letech slíbila, že mi dáš peníze na kolo, a pak jsi je dala strejdovi na opravu chaty, protože ,rodina je důležitější‘?‘ A ona úplně zkoprněla. Nejdřív nechápala. A pak mi řekla: ,Daví, ty to nechápeš, to bylo něco jinýho.‘ A já pochopil, že jsem celej život žil v jednom kolečku. Pořád jsem se jí snažil něco dokázat. Pořád jsem si myslel, že musím bejt ten hodnej syn, a přitom jsem přestal bejt hodným manželem. Tobě. Pro mě jedinýmu člověku, kterej tu se mnou opravdu chtěl bejt.“
Mlčela jsem. Polykala slzy.
„Prodávám Superba. Dneska jsem ho pověsil na bazary. Za deset dní bych měl dostat čtyři sta padesát tisíc. Dalších dvě stě padesát si půjčím od kamaráda ze servisu. Do měsíce dám na náš spořicí účet zpátky těch sedm set tisíc. Všechno. Ať se máma klidně zlobí. Ať mi vyčítá, že jsem ji odepsal. Ale já se musím postavit na tvojí stranu, jinak ztratím to jediný, co za něco stojí.“
V tuhle chvíli to nebyla žádná moralita. Byl to chlap, kterej poprvé v životě vypnul v hlavě hlas svojí matky a slyšel jenom mě. Beze slov jsem si sundala bundu a sedla si blíž k němu.
Následující měsíce nebyly snadný. Jarmila nejdřív zuřila. Volala, psala, posílala příbuzný, že jí syn obětoval pro „tu cizí ženskou“. Dokonce se jednou objevila u nás přede dveřmi a ječela, že si zaslouží respekt, že jestli Davida porodila a vychovala, tak má právo na jeho oddanost. A on, poprvé v životě, neustoupil. Zavřel dveře, opřel se o ně čelem a tiše řekl: „Ne, mami. Teď je moje rodina tady. A jestli se to nenaučíš respektovat, budeme muset přestat na čas komunikovat.“ Za dveřmi se rozhostilo ticho, pak kroky na schodišti. Od té doby se na týden odmlčela.
Já jsem mezitím zrušila garsonku, ale nechala jsem si ten pronájem jako pojistku. David o tom věděl a nevyčítal mi to. Věděl, že důvěra se bude obnovovat dlouho.
Na podzim se stalo něco nečekanýho. Jarmila mi sama zavolala. Že by chtěla přijít. Seděla u nás u stolu s kávou a dívala se do hrnku, jako by tam četla scénář, kterej si předtím napsala.
„Já jsem si celej život myslela, že když mi bude David pomáhat, tak mě má rád,“ řekla tiše. „Když ne, tak asi ne. A vždycky jsem se bála, že mě opustí. Jako jeho otec.“ Zarazila se. To bylo poprvé, co o něm beze zuřivosti promluvila. „Asi jsem ho tím dusila. A tebe taky. Mrzí mě to, Klárko. Fakt mě to mrzí. Ale nevím, jak to mám napravit. Možná už to ani neumím bejt jiná.“
Dlouho jsem ji pozorovala. Pak jsem jí nalila další kafe a řekla: „Myslím, že to, že jste teď tady a říkáte to, je první krok. A já ho umím ocenit.“ Nic víc. Žádný velký usmiřování, žádný ,odteď budeme nejlepší kámošky‘. Ale vzduch mezi náma se poprvé pohnul bez trpkosti.
Za necelý rok od tohohle všeho, přesně v dubnu, jsme s Davidem vyzvedávali klíče od svýho vlastního bytu. Dvě plus jedna, okna do dvora, kuchyň s jídelním koutem, přesně takovou, o jaký jsem si kdysi v duchu vyprávěla. David položil klíče na linku a objal mě kolem ramen.
„Myslíš, že to byla dost velká lekce?“
„Myslím, že každý měsíc, kdy vidím na účtu, že se mnou plánuješ výdaje, je pro mě důkaz, že to stálo za to,“ usmála jsem se.
Vtom mi pípla zpráva od Jarmily. Fotka nově vysazených muškátů na balkoně a pod ní text: „Koupila jsem vám k nastěhování tenhle truhlík. Až přijdu na návštěvu, nechci koukat na holou zeď.“ A pak ještě dodala: „Můžu přijít v sobotu? Upeču štrúdl.“ Podívala jsem se na Davida a on jen pokrčil rameny s novým klidem v očích. V sobotu přišla. S teplým štrúdlem v alobalu. A s úplně jiným pohledem na svět.
