„Tomáši, a co ten pes? Nebereš si ho?“ zeptala se Kateřina, když stála v předsíni se dvěma obrovskými kufry.
Tomáš se na ni zaraženě podíval. Hop – malinká čivava – seděl opodál a třásl se, jako vždycky, když bylo doma dusno.
„K čemu by mi byl,“ odfrkla si Kateřina a ani se na psa nepodívala. „Nech si ho, nebo ho dej pryč. Je mi to jedno. Mně od tebe nic jiného nechybí.“
Zabouchly dveře. Tomáš ještě chvíli civěl do prázdna a v uších mu zněl zvuk jejích podpatků na schodišti. Hop pomalu přišoural k němu, položil mu čumáček na botu a zvedl oči – jako by čekal, že i tenhle člověk zmizí.
***
Pravda vyšla najevo před půl rokem. Kateřina a Martin. Jeho nejlepší kamarád. Oba se mu dívali do očí a přitom si za jeho zády plánovali společný víkendy a nový byt. Martin byl ženatej, ale to mu vůbec nevadilo. Tomáš nemohl žít v tom malém městečku, kde by na ně narážel na každým rohu. Až do morku kostí cítil, jak ho ponížení vysává.
A pak tu byl Hop. Malá čivava, kterou Tomáš koupil Kateřině k loňským narozeninám. Chtěla „psího parťáka na kafíčka a do salonu“. Jenomže Hop byl od začátku strašpytel. Jakmile se k němu natáhla cizí ruka, okamžitě se rozklepal. Štěkot větších psů ho doháněl k panice, a když na ulici zahoukalo auto, schoval se za nohu svého člověka. Kateřinu to nejdřív bavilo, pak začalo prudit a brzy ho přestala brát ven úplně. Všechno zůstalo na Tomášovi. Venčil ho v šest ráno a v deset večer, aby nikoho nepotkali. Chodil s ním k veterináři. Vysedával s ním pod postelí, když se bouchnutím dveří vyděsil tak, že se neudržel a počůral.
Když Kateřina odešla, Hop to pochopil okamžitě. Ležel celé dny na jejím polštáři a civěl na fotku, kterou Tomáš ještě nestačil schovat. Nežral. Nechtěl ven. Tomáš ho musel nosit v náručí do parku a doufat, že se aspoň trochu vyvenčí.
Jednou odpoledne, asi tři týdny po rozvodu, narazili na Kateřinu před supermarketem. Hop sebou škubl, zavrtěl ocáskem – jedinkrát. Kateřina sklopila oči, prošla kolem a nasadila si sluchátka. Hop zůstal stát s nataženým krkem a díval se za ní, dokud nezmizela za rohem. Pak si tiše lehl na chodník.
Tomáš si dřepl a vzal ho do dlaní. „Promiň, kámo. Já vím. Mě taky zradila.“
Původně chtěl Hopa dát pryč. Našel inzerát, domluvil schůzku s mladou rodinou. V den, kdy pro něj měli přijet, ale Hop poprvé po týdnech přišel k Tomášovi sám od sebe, sedl si před něj a zakňučel.
„Víš co, ty mrňavej strašpytle,“ zašeptal Tomáš, „co kdybysme odsud vypadli spolu? Někam, kde nás nikdo nezná. Začnem oba od nuly. Co ty na to?“
Hop zaklonil hlavu, zamrkal a pak se mu poprvé rozvrtěl ocásek. Drobnej, váhavej, ale vrtěl.
***
Za tři měsíce prodal Tomáš zděděný byt po babičce, sebral úspory a s Hopem v přepravce nastoupil do vlaku do Brna. Byt v novostavbě na okraji města byl sice menší, ale z okna viděli do parčíku se psím výběhem. A hlavně – nikdo se tu na ně nedíval skrz prsty.
Tedy skoro nikdo.
„Podívej, Mařko, už jde zase ten soused s tou bestií,“ zasyčela jednoho rána paní Horáková, když Tomáš vyšel před dům s Hopem u nohy.
„To není bestie, to je nějakej kapesní hafan. Ale prej je hrozně zlej. Že by mu prý člověk neměl dát ruku k tlamě,“ odtušila paní Veselá, opřená o hůl.
„A náhubek nemá! A vodítko taky ne! Co když napadne naše kocoury?“
Pár metrů od nich se povalovali dva kocouři – zrzavý Oskar a černý Mourek, oba naprosto znudění. Tomáš se zastavil a zhluboka se nadechl.
„Dobrý den, paní. Hop je čivava, váží dvě kila. Bojí se i vlastního stínu. Tady těm vašim kocourům rozhodně neublíží.“
„To říkaj všichni,“ odsekla paní Horáková. „Ale pak to vidíme ve zprávách!“
V tu chvíli od rohu domu vykročil chlap, vedle něj dobrman. Pes měl svalnatý hřbet, žádnej náhubek, žádný vodítko. Paní Veselá ztuhla a přitáhla si Oskara do klína. Mourek zpozorněl a zvedl ocas.
„Tak vida, další,“ procedila Horáková.
Tomáš se instinktivně sehnul pro Hopa, ale nestihl to. Zpod zaparkovaného auta, asi dva metry před dobrmanem, vystřelilo vyděšené kotě. Mělo rozcuchaný kožíšek a bylo tak malý, že se sotva udrželo na tlapkách. Co ho vyplašilo, nikdo nevěděl. Ale pro dobrmana to byl signál.
Pes vyrazil.
Hnal se za kotětem, pracky mu bubnovaly o asfalt. Kotě stačilo skočit k nejbližšímu stromu, ale než se dostalo ke kmeni, dobrman už byl u něj. Vykřikl dětský pištivý zvuk, nahrbil hřbet a zasyčel – zoufale, statečně, ale naprosto marně.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.
Hop vystřelil.
Tomáš vykřikl: „Hope! Stůj!“
Čivava se hnala přímo proti rozzuřenému dobrmanovi. Byla tak malinká, že musela dobrmanovi sahat sotva po kolena. Vběhla přesně mezi obřího psa a třesoucí se kotě, zarazila se, přikrčila a spustila. Ten zvuk by nikdo nepopsal – ječivý štěkot, který zněl, jako by někdo rval sirénu. Hop se celý chvěl, měl přivřené oči a lajskal, co mu hrdlo stačilo.
Dobrman zůstal stát. Sklopil hlavu, naklonil ji ke straně a zafuněl, jako by chtěl říct: „Co to má bejt?“
Vteřiny se táhly. Hop stál, strachy polomrtvý, a nepřestával štěkat. Kotě se mu schovalo za drobná záda a třáslo se ještě víc. Dobrman přešlápl, olízl si čenich a couvl. Prostě si s touhle situací nevěděl rady. Nikdo na něj takhle neštěkal.
Majitel dobrmana konečně přiběhl, rudý v obličeji. „K noze! Okamžitě!“ Chytil psa za obojek, připnul vodítko a vlekl ho pryč. „To si doma vyřídíme…“ mumlal.
Tomáš skočil dopředu, popadl Hopa do náruče a druhou rukou jemně nabral kotě unavené k smrti. „Ty šílenče malej, ty jsi úplně blázen,“ hlesl a přitiskl si Hopa k hrudi. Hop se třásl tak, že mu málem vypadl z ruky.
U lavičky bylo ticho.
Paní Veselá se pomalu zvedla. „A… jak jste říkal, že se to plemeno jmenuje?“
„Čivava,“ vydechl Tomáš.
„Tak to jsem celý život myslela, že psi kočky jen honěj. A ono že je uměj i bránit.“ Podívala se na Oskara, pak na Tomáše. „Možná bych taky jednu chtěla. Pro jistotu.“
***
Tomáš donesl kotě domů, dal mu do misky trochu mléka a zahřál ho pod dekou. Mourek mu dal jméno hned druhý den – podle toho malého černého kocoura od sousedek, kterému bylo nové kotě tak podobné.
Asi za týden někdo zaklepal.
Ve dveřích stála mladá žena s ustaraným obličejem a v ruce zmuchlaný leták se ztraceným kotětem. „Dobrý den, já hledám svýho Mourinka. Sousedky odnaproti říkaly, že ho zachránil váš pejsek… a že je u vás.“
Tomáš ustoupil stranou a ukázal na klubko chlupů na gauči, kde se Hop a kotě proplétali v jedné hromadě. Dívka si dřepla, oči se jí zalily slzami.
„Maminka mi ho hlídala, když jsem byla pryč, a on jí utekl. Už jsem si myslela, že ho nikdy nenajdu. Jmenuju se Eliška, bydlím o tři patra výš.“
Tomáš jí nabídl kafe. Zůstala až do večera.
***
Svatbu měli v létě, malou, na zahradě rodičovského domu. Mourek a Hop seděli pod stolem a střídavě si brali kousky kuřete. Když se pak Eliška nastěhovala k Tomášovi do bytu, Hop už dávno nebyl ten ustrašenej pes od Kateřiny. Běhal v parku, štěkal jen na pošťáka a na schodech si ani neškytl.
Jednou večer, když leželi s Eliškou na gauči a Hop s Mourkem se honili po bytě, Tomáš se na ni podíval a řekl: „Víš, já jsem chtěl tenkrát začít znova. Ale bez toho chlupatýho strašpytla by to nešlo.“
Eliška se usmála a pohladila ho po vlasech. Hop k nim zrovna přisprintoval, v tlamě ztracenou ponožku, a Mourka za sebou vlekl za ocas.
Psí hrdina, co se vešel do kapsy od mikiny. A přesto dokázal, že ani ten největší strach neznamená, že nemůžeš zachránit život – a možná i dát dohromady novou rodinu.
