V útulku na kraji Říčan bylo toho rána nezvyklé ticho. Dvě ošetřovatelky stály nad přepravkou a mlčky pozorovaly velkou bílou kočku s modrýma očima, která se třásla v rohu.
„Už potřetí,“ povzdechla si ta starší, paní Jarmila. „Vrátili ji. Prý je moc plachá a špatně vidí. Na levé oko skoro vůbec.“
„Vždyť je to ale takový mazel,“ namítla její mladší kolegyně Hana. „Stačí jí dát chvilku. Podívej, jak se bojí. Hledá někoho, kdo by ji konečně nevrátil.“
Bílá kočka vysunula čumáček z přepravky a tichounce mňoukla, jako by se ptala – proč? Proč už zase? Paní Jarmila ji opatrně vzala do náruče a odnesla do nejzazší klece na konci chodby. Tam, kde končili ti, do kterých už nikdo nevkládal naději.
„Tady si odpočiň, Sněhurko. Někdo pro tebe přijde, slibuju,“ zašeptala a pohladila kočku po hlavě. Sama tomu ale dnes už moc nevěřila.
—
Na parapetu pátého patra činžáku v pražských Strašnicích seděl velký papoušek žako, kterému nikdo neřekl jinak než Diktátor. Byl to postrach celého bytu. Dvě kočky a jeden pes, kteří s ním bydleli, se mu raději zdaleka vyhýbali, protože stačilo jedno špatné mrknutí a Diktátor jim svým zahnutým zobákem připomněl, kdo je tady pánem. Dokonce i vrány na stromě před oknem ho zdravily uctivým „Pane šéfe“.
Venku seděla na větvi stará vrána jménem Greta. Byla to vychovaná dáma – vždycky když přistála na okraji parapetu, uhladila si pravé křídlo a lehce uklonila hlavu. Dneska ale nespouštěla oči ze slunečnicového semínka, které Diktátor položil přesně na hranu. Nastražená past. On věděl, že ona to ví. A ona věděla, že on ví, že ona to ví. Ale tentokrát se chytit nechala. Schválně.
„Dobré jitro,“ krákla Greta a uklonila se. „Dovolíte, abych přistoupila blíž?“
Diktátor otevřel jedno oko. Pak obě. Zvedl chocholku a zobákem naznačil gesto, které by se dalo přeložit jako: zbláznila ses? Ale nakonec přikývl.
Greta popošla. Byla tak blízko, že cítila specifickou vůni papouščího peří – směs prachu a ořechů. A začala šeptat. Dlouho. Naléhavě. Diktátor střídavě zvedal chocholku a nafukoval peří. Když Greta domluvila, v místnosti zavládlo těžké ticho.
„Ty ses musela picnout do hlavy,“ prohlásil nakonec Diktátor. „Ona už domů dotáhla dva psy a dvě kočky. To je bordelářů jak na Václaváku. A ty chceš, abych jí do baráku přivedl další? A navíc skoro slepou?“
„Je to bílá kočka,“ naléhala Greta. „Skoro nic nevidí. Už třikrát ji vrátili do útulku. Jestli si ji nikdo nevezme, do týdne ji utratí. Chápete? Ne uspí – utratí. Jako že navždycky přestane existovat. A vaše člověčí máma je ta nejhodnější osoba, jakou znám. Máma od dvou psů, dvou koček a jednoho generála s peřím,“ uklonila se Greta směrem k papouškovi. „Komu jinému bych to měla říct?“
Diktátor ztuhl. Pak si přehodil váhu z jedné nohy na druhou. Jeho pařáty skřípaly o kámen parapetu.
„Týden, říkáš?“
„Možná míň. Ona tam sedí v kleci úplně vzadu na konci chodby. Tam strkají ty, o které už nikdo nestojí. Včera jsem ji viděla oknem. Ani nemňouká. Jenom leží a čeká. Ví, co přijde. V útulku to poznají všichni. Cítí to.“
Papoušek třikrát obešel parapet. Zastavil se. Podíval se na zrnko slunečnice, pak na vráno. Pak zase na zrnko.
„A co mám jako udělat? Napsat jí vzkaz a poslat poštou? Lidi si myslí, že jsem jenom papoušek, co umí říct: ‚Dej pusu‘. Maximálně tak ještě: ‚Zavři dveře‘. Nikdo mě neposlouchá. No dobře, ona občas ano. Ale jak jí mám sakra říct, ať jde do útulku a vezme si nějakou konkrétní bílou kočku, o které nemá ani tušení? To po mně fakt chceš?“
„To nechte na mně,“ odvětila Greta záhadně. „Jenom mi dejte svolení. A taky to semínko.“
Diktátor přimhouřil oči. Pak poodstoupil. Greta bleskurychle popadla slunečnici a než se papoušek stihl otočit, zmizela za okenní římsou. Dole na dvoře se ještě ozvalo vítězoslavné zakrákání.
—
Druhý den ráno, přesně v půl osmé, vyšla z domu paní Marta. Bylo jí padesát osm, měla dvě dospělé děti, dvě kočky, dva psy, jednoho papouška a srdce otevřené jako dveře od kostela. Právě spěchala na tramvaj, když se pár metrů před ní zřítilo z větve cosi velkého a černého. S hlasitým krákáním a zoufalým třepotem křídel.
„Proboha! Ty jsi chudák!“ vykřikla Marta a rozběhla se k vráně, která se svíjela na chodníku a tahala za sebou pravé křídlo, jako by ho měla zlomené. Vypadala hrozně – peří rozcuchané, noha pokrčená. Skutečná tragedie.
Marta natáhla ruce, aby ptáka chytila, ale vrána jí na poslední chvíli uskočila. O kousek dál. A zase. A znovu. Matka dvou dětí, dvou psů, dvou koček a jednoho papouška začala zmateně pobíhat za ptákem, který navzdory svému zranění podezřele hbitě poskakoval vpřed. O pár set metrů dál, za rohem, kolem trafiky, až před nenápadnou budovu s nápisem „Útulek pro opuštěná zvířata – pobočka Říčany“.
Teprve tady se vrána sesunula k zemi. Tentokrát vyčerpáním. Opravdovým. Skoro půl kilometru hopsání po jedné noze a simulování zlomeného křídla – to by vyřídilo i silnějšího tvora. Greta zalapala po dechu a z posledních sil se dokolébala ke vstupním dveřím.
Marta ji konečně dohnala. Byly u ní i dvě ošetřovatelky, které vyběhly ven, přilákány hlukem. Všechny tři se teď snažily polapit nebohou zraněnou vránu, která – jakmile se ocitla uvnitř – náhle ožila. Vymrštila se, proletěla chodbou, a naprosto přesně, jako by tu byla doma, přistála na kleci úplně vzadu. Na té poslední.
Všichni ztuhli.
Vrána si srovnala peří, postavila se zpříma na obě nohy a upřela pohled přímo na Martu. Pak zakrákala. Krátce. Ostře. Jako výzva. Pod ní, v kleci, ležela schoulená bílá kočka s modrýma očima. Dívala se na Martu tím jediným okem, na které trochu viděla. A Marta se dívala na ni.
„Ne, tu si neberte,“ ozvala se rychle paní Jarmila. „Vždyť ji pořád vracejí. Má sotva pětadvacet procent zraku. Je to věčný navrátilec. Pořiďte si radši kotě, tohle je ztracený případ.“
Ale Marta už nic nevnímala. Sklonila se ke kleci, otevřela dvířka a bílá kočka jí okamžitě vklouzla do dlaní. Zabořila čumáček do dlaně a začala příst. Ne tiše, nesměle, ale hlasitě, naléhavě, jako starý lodní motor. Jako by celou tu dobu jenom čekala na tuhle konkrétní dlaň.
„Já si ji beru,“ řekla Marta tiše. A pak hlasitěji, když viděla výrazy ošetřovatelek: „Já vím, že je skoro slepá. Já vím, že ji třikrát vrátili. Ale ji někdo přivedl. Přímo ke mně. Helejte – “ ukázala na vránu, která dosud seděla na kleci jako socha. „Já nejsem blázen. Tohle není náhoda. Kde máte papíry?“
Paní Jarmila chtěla něco namítnout, ale kolegyně Hana ji chytila za rukáv. „Nech ji být. Podívej se na ně. Vždyť ony se znají.“
Během dvaceti minut bylo hotovo. Marta vyšla z útulku na jarní slunce a v náručí nesla bílou kočku, která se jí důvěrně otírala o bradu a občas něžně kýchla. Za nimi, vysoko na větvi kaštanu, seděla stará černá vrána a čistila si peří.
—
Zhruba za týden, v podvečer, přistála Greta na známém parapetu v pátém patře strašnického činžáku. Diktátor už čekal. Vedle něj, na čestném místě na sametovém polštářku, ležela Sníh. Bílá kočka líně zamrkala tím svým jediným funkčním okem na vránu, jako by se ptala: ty jsi ta, co mě dostala ven?
„Tak co, pane šéfe, jak to jde?“ krákla Greta zdvořile a tradičně uhladila pravé křídlo. Na parapetu tentokrát ležely hned tři slunečnicová semínka. Čestná garda.
„No řeknu ti to takhle,“ spustil Diktátor a pyšně se napřímil. „Celý včerejšek jsem ji zaučoval. Ukazoval jsem jí, kde je záchod. Hrabal jsem pařátem v písku, dokud nepochopila, že tam se vykonává potřeba. Desetkrát. Dvacetkrát. Pak jsem ji vzal k misce se žrádlem. Nejdřív nevěděla, co s tím, tak jsem jí předvedl, jak se žere. Normálně jsem jí ukradl granuli a snědl ji. Chutnala hnusně. Ale pochopila to. A teď – hele.“
Diktátor sklonil hlavu a jemně, téměř neuvěřitelně něžně, pohladil Sníh zobákem po čele. Kočka spokojeně přivřela oči a začala příst.
Greta zůstala stát s otevřeným zobákem. V místnosti bylo ticho, rušené jen vrněním. Jedna z domácích koček vystrčila hlavu zpod gauče, aby se podívala, co se děje, ale rychle ji zase schovala. Pes raději ani nevylezl z kuchyně.
„A co ostatní?“ zeptala se Greta významně a kývla směrem do bytu. „Dávají pokoj?“
„Kdo?“ podivil se Diktátor. Slétl z parapetu, popošel ke kraji gauče, pevně stiskl ocas jedné z rezidentních koček a z plných plic jí zařval do ucha: „CHCEŠ ČAJ?!“
Kočka vyjekla, vyškubla se a zmizela pod knihovnou. Druhá ji okamžitě následovala. Pes si lehnul na záda a dělal mrtvého.
„Ne, fakt, kdo? Kdo by tady ubližoval mý kočce?“ otázal se Diktátor do prostoru s ledovým klidem. Pak se vrátil na parapet, přisunul se těsně ke Sníh a zabalil ji křídlem, jako by ji chránil před celým světem.
Greta si odkašlala. Pomalu, opatrně, začala klovat první semínko. Diktátor ji pozoroval.
„Tak co, budeš chodit každej den?“ zeptal se najednou. Tón měl o poznání měkčí.
„Když dovolíte. A když bude něco k jídlu. Klidně i tu granuli, co vám nechutnala. A můžu vyprávět historky. Znám jich spoustu. Třeba o tom, jak jeden špaček ukradl celý ořech přímo pod nosem veverce. Nebo o holubovi, který…“
„To beru,“ přerušil ji Diktátor. „Povídej. Já ti za to semínka nosit budu. V nejhorším je ukradnu těm dvěma lemrám pod gaučem. Stejně jsou tlustý.“
Greta spolkla první semínko. Pak druhé. A když dojedla i třetí, přitiskla se z jedné strany k papouškovi, který se z druhé strany opíral o bílou kočku. Sníh spokojeně oddechovala.
Tak tam na parapetu pátého patra seděli všichni tři. Velký šedý papoušek s pověstí obávaného tyrana, stará černá vrána, co nikdy nic nevzdala, a kočka jménem Sníh, na kterou jednou všichni zapomněli. Pod nimi voněl vzduch jarním deštěm a nad nimi se pomalu rozsvěcovaly první hvězdy.
A uvnitř v bytě seděla paní Marta, upíjela studený čaj a zamyšleně pozorovala tuhle nesourodou trojici na okně. Možná si kladla otázky. Možná hledala racionální vysvětlení. Ale pak uviděla, jak Diktátor jemně přikrývá Sníh křídlem a jak se Greta opírá o jeho rameno, a řekla si, že na některé věci je lepší se neptat. Prostě jsou. A je to tak správně.
