— S námi ani s tátou nepočítej! — řekla matka tak ostře, že se Lucie na okamžik přestala nadechovat.
Stála uprostřed kuchyně a v obou rukou držela hrnek dávno studeného čaje. Nedokázala uvěřit, že ta slova slyší právě od člověka, jehož podporu celý život považovala za samozřejmou.
Otec seděl u okna s novinami rozevřenými před obličejem. Bylo však zřejmé, že nečte ani jediný řádek. Matka zůstávala u sporáku a mechanicky míchala omáčku, jako by ani zásadní rozhodnutí její dcery nemohlo narušit zavedený domácí řád.
— Mami, já to chci alespoň zkusit, — řekla Lucie. — Dostala jsem nabídku od velkého nakladatelství v Praze. Hledají redaktorku. Je to přesně práce, po které jsem vždycky toužila.
— Toužila! — odfrkla si matka. — Je ti šestadvacet a pořád žiješ v pohádkách. Máš tady domov, rodinu, snoubence. Byt jsme vám pomohli najít, svatba bude za čtyři měsíce. Co ještě potřebuješ?
Lucie sevřela hrnek pevněji.
Právě této chvíle se obávala od okamžiku, kdy jí přišel e-mail s pracovní nabídkou. Od dětství milovala knihy, texty a vůni čerstvě vytištěného papíru. Přesto jí rodiče stále opakovali, že literatura není „skutečné povolání“.
Když si vybrala češtinu místo ekonomie, byla nepraktická. Když odmítla místo v účetní kanceláři matčiny kamarádky, byla nevděčná. Když se chtěla odstěhovat, byla sobecká.
Její vlastní přání měla v rodině vždycky stejné jméno: rozmar.
— Rodiny se nevzdávám, — řekla klidně. — Jen chci nejdřív odjet a pracovat. David může přijet později, pokud bude chtít.
Matka se prudce otočila.
— Přesně! Pokud bude chtít! A co když nebude? Napadlo tě vůbec někdy myslet i na někoho jiného než na sebe?
— Právě teď na sebe myslím poprvé po mnoha letech.
V kuchyni nastalo ticho.
Otec konečně odložil noviny.
— Lucko, máma má jen strach. Praha je drahá. Budeš tam sama.
Lucie se na něj podívala.
— Tati, já se sama cítím už tady. Jen to není vidět, protože navenek všechno vypadá správně.
Matka rozhodila rukama.
— My jsme pro tebe tedy nepřátelé? Tolik jsme toho udělali! Připravujeme svatbu, našli jsme byt, David je slušný kluk. A ty chceš utéct.
Lucii zabolelo právě to slovo.
Neutíkala.
Poprvé mířila někam, kam se rozhodla jít sama.
Večer se setkala s Davidem v jejich oblíbené kavárně. Venku pršelo a voda stékala po skle v dlouhých šedých pruzích.
David ji vyslechl bez přerušování.
— Tak co uděláš? — zeptal se nakonec.
Lucie dlouho hleděla z okna.
— Když odjedu, možná přijdu o všechno. O svatbu, o rodiče, možná i o nás.
— A když neodjedeš?
Podívala se na něj.
— Přijdu o sebe.
David pomalu přikývl.
— Tak už odpověď znáš.
— Ty se nezlobíš?
— Za co? Že máš vlastní život? Zlobil bych se, kdybys svou šanci zahodila jen proto, aby se ostatní cítili bezpečně.
O týden později stála Lucie na nádraží s jedním velkým kufrem a batohem. Matka nepřišla. Otec také ne.
David ji držel za ruku.
— Za měsíc přijedu. A jestli zjistím, že mi Praha ukradla snoubenku, budu se tam muset přestěhovat a získat ji zpátky.
Lucie se zasmála skrz slzy.
První měsíce nebyly jednoduché. Bydlela v malém pokoji se dvěma spolubydlícími, počítala každou korunu a občas pracovala do noci. Přesto se každé ráno probouzela s pocitem, že je konečně na správném místě.
David skutečně přijel. Ne proto, aby ji odvezl zpátky, ale aby si našel práci v Praze.
Svatbu odložili o půl roku. Potom ji uspořádali malou, podle sebe.
Rodiče nakonec přišli. Matka byla stále trochu chladná, ale před odchodem Lucii tiše řekla:
— Vypadáš šťastně.
— Jsem.
Trvalo dlouho, než matka pochopila, že dcera neodjela proto, aby rodinu opustila.
Odjela proto, aby neopustila sama sebe.
