Ředitelka dětského domova Hana se znovu zamračila, když za bránou spatřila zrzavého kocoura.
— Ten tulák je tu zase, — řekla a posunula si brýle. — Už skoro měsíc sedí na stejném místě a děti kvůli němu neposlouchají.
Kocour neležel ani nehledal potravu v popelnicích. Každé ráno před sedmou přišel pod starou lípu, sedl si nalevo od branky a díval se dovnitř. Ocas měl omotaný kolem bílých tlapek a zelené oči nespouštěl z budovy.
Mladá vychovatelka Klára nastoupila teprve před dvěma týdny, ale rychle si všimla, že zvíře se nechová jako obyčejný toulavý kocour.
— Možná na někoho čeká.
— Na koho? — odsekla Hana. — Na pohádkového prince? Děti ho krmí, proto se vrací.
Děti mu začaly říkat Oříšek. Nosily mu zbytky masa a misku s vodou. Kocour se najedl, ale od brány se nevzdálil.
Nejpodivnější bylo, jak reagoval na devítiletého Tomáše.
Chlapec přišel do domova po smrti své babičky, která ho vychovávala od narození. O matce téměř nemluvil a otce neznal. První týdny odmítal společné hry, nesnášel doteky a často stával u okna.
Jednoho odpoledne Klára zaslechla, jak u plotu šeptá:
— Míšo… jsi to opravdu ty?
Kocour se okamžitě zvedl, přitiskl čenich k mřížím a protáhl mezi nimi tlapku. Tomáš se dotkl růžových polštářků.
— Ty ho znáš? — zeptala se Klára.
Chlapec ucukl.
— Ne. Jen je podobný našemu kocourovi.
Postupně jí vyprávěl, že Míša spal každou noc u jeho nohou. Doprovázel ho k zastávce a odpoledne čekal na schodech domu. Když babičku odvezli do nemocnice a Tomáše přemístili do domova, soused pověřený vyklizením bytu kocoura vyhodil.
— Váš dům je ale na druhé straně města, — řekla Klára.
— Míša mě vždycky našel, — odpověděl Tomáš prostě.
Hana jejich domněnku odmítla.
— Chlapec truchlí. V každém zrzavém zvířeti by teď viděl svého kocoura. A i kdyby byl jeho, zvířata uvnitř mít nesmíme.
Klára kocoura odvezla k veterinářce. Byl vyčerpaný, měl sedřené tlapky a starou jizvu na boku. Pod kůží však našli čip.
Registrovanou majitelkou byla Tomášova babička.
Klára položila potvrzení na Hanin stůl.
— Je to opravdu on.
Hana dlouho mlčela.
— To pořád neřeší hygienu ani pravidla.
Ten večer se prudce ochladilo a začalo pršet. Oříšek, tedy Míša, zůstal pod stromem. Tomáš ho pozoroval z okna.
V noci chlapec zmizel z pokoje.
Klára ho našla za brankou. Seděl v mokré trávě, kocoura zabaleného ve své bundě.
— Nechtěl jsem utéct, — řekl. — Jen jsem nechtěl, aby zase čekal sám.
Hana stála několik kroků za nimi. Poprvé neřekla nic o předpisech.
Druhý den zavolala správce Petra.
— Postav pod lípou zateplený domek. A pořádný, ne bednu od zeleniny.
Kuchařka přinesla starou deku, děti namalovaly cedulku a místní veterinář slíbil bezplatné kontroly. Kocour mohl zůstat na dvoře, pokud se děti budou při péči střídat.
Tomáš dostal první službu.
Od té doby se začal měnit. Chodil pravidelně na snídaně, začal odpovídat učitelům a přihlásil se do výtvarného kroužku. Nejčastěji kreslil dům, chlapce a zrzavého kocoura.
Míša pomáhal i ostatním. Nové děti u něj sedávaly, když se bály vstoupit do budovy. Malá Eliška mu četla pohádky. Dvanáctiletý David opravoval střechu domečku pokaždé, když začala protékat.
O několik měsíců později přijeli manželé Lucie a Martin, kteří chtěli přijmout starší dítě do pěstounské péče. Bydleli v domě se zahradou a měli starého psa.
Při třetí návštěvě se Tomáš zeptal:
— A mohl by se mnou jít i Míša?
Lucie se podívala na Martina.
— Náš pes kočky respektuje. Spíš se kočky bojí jeho.
Tomáš se poprvé zasmál.
Proces trval několik měsíců. Chlapec se bál, že si to rozmyslí. Ptával se, zda ho vrátí, když dostane špatnou známku, a zda Míšu vyhodí, pokud poškrábe pohovku.
— Rodina není odměna za bezchybné chování, — odpověděla mu Lucie.
V den odjezdu stály děti u brány. Míša seděl v přepravce, ale hlasitě protestoval, dokud ho Tomáš nevzal do náruče.
Hana mu podala složku s dokumenty.
— Dávej na něj pozor.
Tomáš se podíval na kocoura.
— To on dával pozor na mě.
Když auto odjelo, pod lípou zůstal prázdný domeček. Hana ho nechtěla odstranit.
Na dveře nechala připevnit tabulku:
„Někteří přátelé neznají adresu. Přesto nás najdou.“
A od té doby už nikdo v domově neříkal dětem, že na to, co ztratily, brzy zapomenou.